Polská námořnice jako první obeplula Zemi. Po návratu ji čekalo odvržení

Byla odvážná, nezávislá a tvrdohlavá. Díky tomu se Krystyna Chojnowska-Liskiewicz stala nejvýznamnější polskou námořnicí a první ženou na světě, která sama obeplula Zemi na plachetnici. Její sólová plavba kolem světa byla triumfem lidského ducha.

Krystyna Chojnowska přišla na svět 15. července 1936 ve Varšavě. Její rané dětství nebylo příliš veselé. Když jí byly tři roky, začala druhá světová válka a polskou metropoli začali okupovat Němci. Útlak obyvatelstva vyvrcholil Varšavským povstáním, které holčička zažila ve čtvrti Śródmieście. Vzpoura byla krvavě potlačena a osmiletá Krystyna měla štěstí, že přežila. Po konci války se ze zničené Varšavy s rodinou přestěhovala do Ostródy. Město leželo v blízkosti velkých jezer, která se stala arénou jejích prvních jachtařských zážitků. Lodě jí učarovaly a rozhodla se, že budou jejím osudem.

V polovině 50. let zahájila studium na Fakultě stavby lodí Technické univerzity v Gdaňsku, kde se také seznámila s Wacławem Liskiewiczem, svým budoucím manželem. Patřila k deseti nejlepším absolventům a po škole našla zaměstnání v loděnicích v Gdaňsku, kde navrhovala a konstruovala lodě. Kromě práce se věnovala plachtění v Akademickém námořním klubu. V roce 1966 získala jachtařský kapitánský průkaz a o dvanáct měsíců později už byla členkou prvních expedic na Špicberky, do NDR a Skotska.

Na moři získávala bohaté zkušenosti, které později zúročila ve velkém dobrodružství. OSN totiž vyhlásila rok 1975 Mezinárodním rokem žen. Polský svaz jachtingu se v rámci propagace tohoto sportu rozhodl, že bude sponzorovat ženu, která se vydá na plavbu kolem světa. Volba padla na Krystynu – a ta s nabídkou souhlasila.


Její manžel tedy navrhl jachtu a dohlížel na stavbu devět a půl metru dlouhého a téměř tři metry širokého plavidla. Loď dostala jméno Mazurek, podle tradiční polské hudební skladby mazurka, a byla plně přizpůsobena potřebám odvážné kapitánky. Jachta vezla vše, co bylo na dlouhou cestu potřeba – zásobu potravin, nářadí, radiotelefon, mapy, navigační knihy, návody k obsluze různých palubních systémů a brokovnici na ochranu.

Trasa vedla přes Atlantik, Panamský průplav, Tichý oceán, Austrálii, Indický oceán a kolem Afriky, přičemž doba plavby byla naplánována s ohledem na maximální bezpečnost osamělé námořnice – například aby se vyhnula extrémním povětrnostním podmínkám. Proto byla jachta převezena lodí z Gdaňsku do Las Palmas na Kanárských ostrovech, odkud se 28. března 1976 vydala na svou pouť.

Přes vlny osudu
Krystyně trvalo téměř celý měsíc, než dosáhla svého prvního cíle, Bridgetownu na Barbadosu. Dlouhé úseky nebyly na její plavbě ničím výjimečným. Vzdorovala pocitu osamělosti a během týdne se snažila něčím zaměstnat. V pondělí a v pátek se věnovala údržbě stěžňů, lanoví a plachet, ve středu elektrickým přístrojům a v sobotu uklízela interiér jachty. Každých pár dní mluvila se svým manželem přes radiotelefon, obvykle o technických a námořních záležitostech. Když bylo spojení slabé, spojila se s nejbližšími polskými loděmi se silnějšími vysílačkami, které fungovaly jako prostředníci.

Na Barbadosu si chtěla nechat opravit motor, který nepracoval na plný výkon. To se však nepodařilo a jachtařka se na cestě do Cristobalu v Panamě musela spolehnout jen na své plachty. S velkým úsilím se dostala do přístavu, kde čekala pět týdnů, než se potíž s motorem vyřešila. Nakonec 12. července překročila Panamský průplav a vplula do Tichého oceánu. Poté jela na Markézské ostrovy, na Tahiti a v říjnu dorazila na Fidži. Tam vzbudila podezření tamních úřadů, zda na své jachtě nepřeváží drogy. Kontrola nic neprokázala a 10. prosince přistála Krystyna v Sydney. V Austrálii oslavila Štědrý večer společně s rodinou Zdanowských, Poláky, s nimiž se ve městě potkala. Ostatně během celé své plavby měla v přístavech štěstí na laskavé a ochotné lidi, ať už to byli místní obyvatelé, námořníci nebo Poláci žijící v zahraničí.

Během své vzrušující pouti také přitahovala pozornost médií, která byla zvědavá na její počínání. V Sydney uspořádala tiskovou konferenci a stala se hlavním tématem několika televizních pořadů. Po dlouhém odloučení se konečně dočkala svého manžela, který za ní k protinožcům přiletěl, aby jí pomohl s nezbytnými opravami jachty. Dvojice na sebe měla dost času – renovace nefunkčního generátoru trvala tři měsíce.

Na hranici možností
Jednadvacátého května 1977 Krystyna opustila Sydney. Zamířila na sever a brzy se musela potýkat se zrádnými nástrahami Velkého bariérového útesu a se silným pasátem s lijáky. Když za dva měsíce dorazila do Portland Roads, ozvaly se ledvinové kameny a vrtulník ji musel transportovat do nemocnice. Po návratu do přístavu zjistila, že se kotva její jachty uvolnila a ta odplula na moře. Naštěstí se podařilo rychle zorganizovat pátrání a skupina námořníků našla Mazurka těsně před nárazem do skal. Krystyna tak mohla znovu vyrazit na cestu. Brzy doplula do Indického oceánu a přes Mauricius dorazila v prosinci do Durbanu v Jižní Africe, kde další Štědrý večer oslavila opět s Poláky, s rodinou Orzechowských.

Na poslední část plavby vyrazila na počátku ledna, ale osud jí nepřál, zanedlouho se jí porouchal autopilot. Rozhodla se tedy řídit jachtu ručně. To vyžadovalo zvýšenou bdělost, a tak námořnice spala jen dvě hodiny denně. Vyčerpanou ji zasáhla bouře, když míjela Střelkový mys, nejjižnější místo afrického kontinentu. Rychlost větru se pohybovala kolem 40 uzlů (20 m/s) a vlny byly větší než stěžně jachty. Bůh moří ale Polku ochránil, 21. ledna zakotvila v Kapském Městě.

Na odpočinek však nezbýval čas, protože Krystyna zjistila, že Novozélanďanka Naomi James má stejný cíl a dělá rychlé pokroky. Chtěla-li být první, musela si pospíšit. S opraveným autopilotem opustila Kapské Město počátkem února a bez zastávky plula dál. Nakonec 20. března 1978 dokončila celý okruh kolem zeměkoule. Přesně 21. dubna vplula do Las Palmas, kde ji přivítal jásající dav včetně polského velvyslance ve Španělsku a guvernéra Kanárských ostrovů. Oficiálně se stala první ženou na světě, která sama obeplula Zemi. Naomi James dokončila svou plavbu jen o třicet devět dní později.

Zpět do bouře
Když později vplula Krystyna s Mazurkem do gdaňského přístavu, přivítalo ji také mnoho příznivců, filmových štábů a novinářů. Za svůj úspěch byla vyznamenána Řádem znovuzrozeného Polska, dostala nový automobil Fiat 131 Mirafiori a byla zvolena gdaňskou občankou roku 1978. Námořnice ale brzy zjistila, že se vrátila do jiné země. V gdaňských loděnicích totiž začaly první aktivity hnutí Solidarita, které otevřeně kritizovalo sovětskou moc a chtělo v Polsku svrhnout komunistický režim. Spolupráci Krystyny s úřady odsoudilo a odborový svaz dělníků inženýrce sdělil, že není žádoucí, aby se vrátila do své práce v loděnici. Krystyna se tedy pustila do psaní své knihy Pierwsza dookoła świata (vyšla v roce 1979), kde popsala svá dobrodružství.

Později našla zaměstnání v loděnici Radunia a zabývala se zaváděním evropských norem pro lodě během vstupu Polska do Evropské unie. Na moře se vydávala na rekreační plavby a své slavné jméno a čas propůjčovala propagaci jachtingu. Povzbuzovala zejména ženy, aby se tomuto sportu věnovaly, protože jachting byl v té době převážně doménou mužů. Sama se na „plavbu na věčnost“ vydala 12. června 2021, kdy po dvouletém boji s rakovinou zemřela ve svém domě v Gdaňsku. Na poslední cestě na hřbitov Srebrzysko ji kromě manžela, rodiny a přátel doprovázeli i námořníci. Všichni pak vyslovili jedno přání: „Krystyno, ať mořský vítr šumí nad tvým hrobem.“

Zdroj: https://www.idnes.cz/
Autor: Pavla Apostolaki

Na Turnovsku se našla neandertálská osada. Objev je ve střední Evropě unikátní

Turnovští archeologové oznámili jedinečný objev – našli důkazy, že v Českém ráji sídlili před 126 až 115 tisíci lety neandertálci. A to nikoliv v jeskyních, jak je u nich obvyklé, ale „pod širým nebem“.

Jednalo se o oválné a kruhové jámy, ale také o několik artefaktů. Pro nearcheologa by byly nezajímavé a asi by je přehlédl. Jenže turnovští vědci věděli, že se dívají na něco výjimečného. Tyto nálezy totiž ležely pod 0,5 až 1,8 metru mocnou vrstvou jílovité spraše pocházející z poslední doby ledové. Odkrytá oblast pod ní pocházela z takzvaného Eemského interglaciálu, což je poslední doba meziledová a současně období, kdy na území současného Česka žil jediný prozatím předpokládaný druh bytosti, který by po sobě takové artefakty mohl zanechat. Člověk neandertálský.

Moderní lidé v té době byli ještě na dalších víc než padesát tisíc let v Africe, neandertálci v prostoru dnešního Česka neměli jiného inteligentního konkurenta.

Důkazy o stáří objevu archeologům později dala moderní datovací metoda, takzvaná opticky stimulovaná luminiscence.

Prozkoumané jámy archeologové interpretují jako pozůstatky ohnišť, a některé také jako konstrukční prvky pro přístřešky či obydlí. Zahloubené objekty byly rozesety na ploše osmdesát krát sto metrů. Počet zahloubených objektů – ohniště a menší jámy, které mohly sloužit jako součásti nějakých přístřešků – naznačuje, že se zde neandertálci mohli vyskytovat po delší dobu. Nicméně vzhledem ke stáří nálezových situací je možné, že na otázku délky jejich pobytu se nepodaří odpovědět.

Vědci nalezli ve štěrkopísku mezi jámami nástroj, který podle nich vytvořily ruce neandertálců. Konkrétně jde o jaspisové škrabadlo, které v pravěku sloužilo podobně jako moderní švýcarský kapesní nůž: šlo o do značné míry univerzální nástroj, který se využíval hlavně na škrábání kůže ulovených zvířat, ale podle Romana Sirovátky také možná na otloukání nebo opracování dřeva.

Tato surovina se podle archeologa nachází v oblasti okolo Kozákova hojně, je tedy pravděpodobné, že ho zdejší tlupa nalezla právě v blízkosti lokality a na místě opracovala do podoby nástroje.

Kromě tohoto předmětu se podařilo v „osadě“ nalézt také několik dalších drobných kamenných fragmentů, u nichž však není jasné, zda byly člověkem záměrně opracovány.

Výzkum zatím není dokončený. Nyní archeologové teprve začnou se zpracováním a laboratorními analýzami odebraných vzorků. Takový výzkum trvá mnohdy i roky, ale základní fakta jsou jasná, a právě z nich vyplývá unikátnost objevu.

Z této doby nejsou prozatím na území dnešní České republiky – a podle Sirovátky dokonce ani nikde jinde ve střední Evropě – důkazy o podobném mimojeskynním neandertálském sídlení. To je způsobeno nedostatečným archeologickým sledováním staveb zasahujících do štěrkopískových teras, kde se podobné nálezové situace mohou nacházet.

---
vysvětlivky:
Eemský interglaciál je nejmladší doba meziledová, která začala asi před 126 tisíci lety a skončila asi před 115 tisíci lety. Je pojmenována podle holandské řeky Eem, v jejímž korytě byly roku 1875 nalezeny ulity mořských plžů rodu Bittium, kteří se vyskytují ve Středozemním moři. Z toho vědci usoudili, že v té době muselo být klima teplejší než dnes.
To umožnilo bouřlivý rozvoj života i v podmínkách Střední Evropy, čehož využili právě neandertálci, kteří měli dostatek potravy.

Jaroslav Celba (26. prosince 1924 Kramolna u Náchoda – 27. února 2013 Benešov) byl český hudební skladatel a hudebník (klavírista, kytarista a kapelník). Nejrozsáhlejší a zároveň nejznámější část jeho tvorby představuje hudba k večerníčkům a animovaným filmům. Ačkoliv jeho hlavním oborem byla především filmová a scénická hudba, věnoval se i komponování vážné hudby.[

Jaroslav Celba se narodil 26. prosince 1924 v obci Kramolna u Náchoda. Od mládí miloval jazz a stal se členem místní studentské kapely, kterou vedl jeho kamarád, budoucí spisovatel Josef Škvorecký. Celba se ostatně později stal předobrazem literární postavy – kytaristy Harýka – v jeho nejznámějším díle Zbabělci.

V roce 1949 byl Celba po vykonstruovaném obvinění zatčen a odvezen do nechvalně proslulého „domečku“ v Praze na Hradčanech, známé mučírny komunistické tajné policie. Byl označen za tajného agenta nepřátelských států a byl pro něj navržen trest smrti. Během soudního procesu však vešly ve známost zřejmé nesrovnalosti. Nakonec dostal dva roky, které si odpykal v Plzni na Borech a pak v uranových dolech v Jáchymově.

Po návratu z vězení se Jaroslav Celba usadil v Praze, kde studoval na Lidové škole umění. V uvolněných 60. letech se opět jako hudebník i skladatel věnoval jazzu. Poté, co se náhodou seznámil s výtvarníkem a animátorem Zdeňkem Smetanou, jím byl osloven ke spolupráci na animovaném filmu. Jmenoval se Jediná radost a byl to úkol vskutku osudový.

Podle filmového portálu CSFD.cz vytvořil Celba hudební doprovod ke 24 snímkům včetně seriálů. Byl skladatelem, který se věnoval téměř výhradně filmu animovanému. Byly mezi nimi například snímky Drátovat, flikovat (1979), Supermyš (1980), Všehochlup (1980), Prak darebák (1982) a Had je mašinka (1986).

Kromě hudby pro animovaný film a televizní seriály je autorem skladby Harlekýn pro smyčcový kvartet, baletních pohádek Děvčátko se sirkami podle Hanse Christiana Andersena a O dvanácti měsíčkách na motivy příběhu Boženy Němcové.

V roce 2009 převzal čestné uznání za přínos české kultuře při oslavách 90 let Ochranného svazu autorského (OSA). V červnu 2012 byl Celba vyhlášen nejúspěšnějším domácím autorem OSA v zahraničí v roce 2011.

---

Od počátku 60. let spolupracoval s režisérem a výtvarníkem Zdeňkem Smetanou, s nímž bydlel ve stejném domě. Nejprve šlo o hudbu k jeho autorským krátkým filmům (Zdraví místo centů, Jediná radost, Romaneto, Voda čerstvosti), následně o večerníček Pohádky z mechu a kapradí (premiéra první řady 1968). Fenomenální úspěch titulní melodie umožnil autorovi vstup na profesionální dráhu (její písňovou verzi později nahrál orchestr Václava Hybše s Karlem Gottem pod názvem Cestu znám jen já, autorem textu byl Ivo Fischer).

V 70. a 80. letech složil hudbu k řadě večerníčků realizovaných v Praze (Příhody kluka z plakátu, Štaflík a Špagetka, O makové panence, Šavlojedy, Byla jednou koťata, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, Ťuk a Bzuk, aj.) a v Bratislavě (Pásli ovce valaši, V chalúpke a za chalúpkou, Maťo a Klinček, Deduško večerníček – znělka slovenského večerníčku aj.). Hudbu skládal i v programové větvi Krátkého filmu pro řadu režisérů (Všehochlup, Drátovat, flikovat, Toulavé telátko, Namalovaná písnička, Duhový koberec, Sněhová královna aj.), gottwaldovskou produkci (Rozpustilí bráškové, Prak darebák aj.) a pro v Praze působícího amerického režiséra Gene Deitche (Klobouk, Svatba prasátek aj.). V žánru hraného filmu se uplatnil v seriálech Nikdo není doma a Jedno malé sídliště. Celosvětový věhlas mu zajistila hudba ke „klasické“ animované Miffy Dicka Bruny, kterou režíroval Gene Deitch.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-celba-vecernicky-hudba.A241226_171221_pred-100-lety_vov

Jaroslav Celba – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Celba

#audio znělka: Pohádky z mechu a kapradí
Pohádky z mechu a kapradí - Jak našli pod borůvkou housličky - Hudba - Konec - Jaroslav Celba
https://www.youtube.com/watch?v=qfRsyQfd1sY


#video s panem Celbou:
iDNES.cz – s námi víte víc
https://tv.idnes.cz/domaci/zemrel-jaroslav-celba-autor-hudby-ke-kremilovi-a-makove-panence.V130228_143426_tv-zpravy_krr

Armádní generál Heliodor Píka zachránil za druhé světové války životy mnoha českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů. Legionáře a respektovaného diplomata nezlomila válka ani komunistický režim. Musel za to však zaplatit daň nejvyšší. Několik týdnů poté, co se komunisté chopili moci, byl ve vykonstruovaném procesu před 75 lety 28. ledna 1949 uznán vinným ze špionáže a vlastizrady.

Před následnou popravou (popraven byl v Plzni 21. června 1949) ho neuchránila ani řada vysokých vyznamenání včetně sovětských.

Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost.
Heliodor Píka

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal Píka noc před smrtí v plzeňské věznici na Borech. Smířený generál také požádal svého syna Milana, aby očistil jeho jméno.

Zinscenovaný soud s Píkou patří spolu s případem Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Důvody, proč inteligentní, zkušený a poměrů znalý Píka komunistům vadil, jsou zřejmé.

Během druhé světové války byl Píka náčelníkem československé vojenské mise v Sovětském svazu, kde prosazoval politiku londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením čs. komunistické strany sídlícím během války v Moskvě. Věděl také příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení na zavedení diktatury proletariátu na osvobozených územích.

U soudu mu nepomohl ani fakt, že během války organizoval přechody československých i maďarských občanů do emigrace, že vymohl u sovětských orgánů propuštění asi 20 tisíc čs. občanů uprchlých z Podkarpatské Rusi a uvězněných v sovětských gulazích, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku, či že byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi také pěti vysokých sovětských.

Píka byl zatčen v květnu 1948 z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina. Z nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice.

Neveřejný soudní proces začal až v lednu 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému rozsudku, že Píka je vinen ze špionáže a vlastizrady, a odsoudil jej k trestu smrti. Prezident Klement Gottwald mu odmítl udělit milost.

Píka se stal jediným vězněm, který byl kdy popraven přímo v areálu věznice na Borech. Jak píše v knize Věznice borská autor Lukáš Paleček, ostatky nesměly být vydány rodině a byly převezeny do Patologického ústavu v Plzni ke zpopelnění.

Zdejší vlastenci však tělo nabalzamovali a uložili k pozdějšímu řádnému obřadu. Zpopelněn byl jiný zemřelý. Politická situace se však neměnila a generálovo tělo bylo nakonec zpopelněno kvůli obavám z odhalení. Dodnes není plně objasněno, kde je Píkův popel na plzeňském hřbitově uložen.

---

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina na Opavsku. Studijní plány mu překazila první světová válka. Jako velitel roty odjel na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících čs. legií, s nimž se zúčastnil mj. bitvy u Zborova.

Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži.

Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde pomáhal Čechům, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí. Poté co v Rumunsku proběhl fašistický převrat, uprchl Píka za dramatických okolností do Istanbulu. Později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála.

Píkův syn Milan (1922 až 2019), brigádní generál, člen zahraničního odboje a příslušník RAF, v 50. letech sám pronásledovaný, měl zásluhu na tom, že v roce 1968 bylo obnoveno hlavní líčení, které jeho otce rehabilitovalo. Tehdy také vyšla najevo nová fakta o odpovědnosti žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou. Jeho možné stíhání ale zastavila okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Po pádu komunismu stanul Vaš před soudem. V roce 2001 byl odsouzen k sedmi letům vězení, vrchní soud ale rozsudek následně zrušil s tím, že věc již byla promlčena.

Prezident Václav Havel v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Prezident Miloš Zeman v roce 2020 Píkovi in memoriam udělil nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva. Posmrtně se dočkal řady dalších poct, Píkovi byl odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině, jeho jméno nese 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády ČR v Opavě a řada ulic, náměstí či škola ve Štítině.

zdroj: novinky

https://www.idnes.cz/oh/olympismus/slavne-fotografie-melbournska-krvava-lazen-madarsko-sssr.A231205_161733_sport_oh_tm2#cxrecs_s

Násilné potlačení povstání v Maďarsku má olympijskou dohru v podobě „Melbournské krvavé lázně“, jak se přezdívá zápasu Maďarsko – SSSR ve vodním pólu. Pár set maďarských emigrantů v publiku mává vlajkami s vystřiženým Rákosiho znakem, při nástupu sovětského mužstva se otáčí zády a pískáním a dupáním přehluší sovětskou hymnu. Maďaři se ujmou vedení a Sověti přitvrdí hru. Minutu před koncem zápasu za stavu 4:0 pro Maďary Valentin Prokopov udeří do obličeje střelce dvou maďarských branek Ervina Zádora a způsobí mu tržnou ránu pod okem. Rozzlobení diváci obklopí bazén, hrozí sovětským hráčům, nadávají jim a plivou na ně. Rozhodčí předčasně ukončí utkání, zasahuje policie a hráči SSSR stěží proklouznou policejním kordonem do šaten. Fotografii Zádorovy opuchlé tváře sešité třinácti stehy převezmou všechny světové deníky, novinářskou nadsázkou je už ovšem tvrzení, že voda v bazénu v průběhu zápasu postupně rudla krví. V následném utkání porazí maďarský tým Jugoslávii a Maďaři získají zlaté olympijské medaile. Většina z vítězného mužstva se už domů do Maďarska nikdy nevrátí...

Zádorova fotografie záhy obletí svět. Dnes je tomu přesně 67 let, kdy se zrodila.

Co vše tomu předcházelo?

Třiadvacátého října 1956 pořádali budapešťští studenti zprvu poklidnou demonstraci, která přerostla ve spontánní výbuch nevole obyvatelstva proti autoritářskému režimu. Požadovali konec sovětské okupace a politických represí. Svrhli sochy Stalina, obklíčili státní rozhlas a domáhali se přečtení jejich prohlášení v éteru.

Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. O druhé hodině ranní vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Palbu na demonstranty zahájila i státní tajná policie.

Protest rychle eskaloval v ozbrojenou revoluci s příznivci po celé zemi. Třicátého října se sovětská vojska umístěná v Maďarsku začala stahovat z hlavního města. Zároveň však Nikita Chruščov tajně nařídil přípravu násilného potlačení revoluce. Když byl její vůdce Imre Nagy informován o nové aktivizaci Rudé armády, žádal OSN o pomoc. Prvního listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.

Čtvrtého listopadu Rudá armáda zaútočila na Budapešť s ohromující palebnou silou – stovkami tanků, tisíci vojáků a leteckou podporou. Zuřivý odpor povstalců neměl naději na úspěch. Sedmého listopadu byl Kremlem do čela kolaborantské promoskevské vlády dosazen János Kádar.

„Studenti a tovární dělníci s Molotovovými koktejly stáli proti tankovým kolonám a bojovým letadlům. Konzervativní odhady tvrdí, že při této sovětské invazi bylo zmasakrováno 2500 až 3000 Maďarů a celkové maďarské oběti včetně následných čistek dosáhly až 20 tisíc osob,“ říká Colin Gray, filmař, jenž natočil dokument o inkriminovaném zápase ve vodním pólu pod názvem Zuřivost svobody.

Demonstranti byli stříleni na ulici, tisíce lidí Sověti a Kádárovci uvěznili a v následujících měsících popravili, včetně Imre Nagye.

Hry v Melbourne se tehdy konaly až na přelomu listopadu a prosince, aby se shodovaly s australským létem.

V době, kdy začala sovětská ofenzíva, pobývali maďarští vodní pólisté na soustředění ve Visegradských horách. Až tam bylo slyšet střelbu a vidět kouř z hořících budov v Budapešti. Ale dřív než mohli zjistit, co se vlastně děje, odeslali je přes Československo do dějiště her v Melbourne.

Odlétali na hry s obavami o osud své země. Přesto věřili, že v Austrálii budou moci reprezentovat svobodné Maďarsko.

Jejich cesta se natáhla na déle než týden kvůli souběžně probíhající Suezské krizi. Až v Austrálii se dozvěděli o rozsahu násilí ve své zemi. „Jediný hráč, který z našeho týmu uměl anglicky, koupil při mezipřistání v Darwinu místní noviny a užasle četl ostatním zprávy,“ vzpomínal Ervin Zádor. „Řekl nám: Rusové se vrátili, vybombardovali Budapešť a revoluce skončila, v zemi jsou rozsáhlé represálie. Tehdy jsem se rozhodl: O.K., do takové země se už nevrátím.“

Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko se na protrest proti sovětské invazi v Maďarsku rozhodly melbournskou olympiádu bojkotovat.

Hned na začátku her byla rudá hvězda uprostřed komunistické maďarské vlajky, která vlála nad olympijskou vesnicí, kýmsi vystřižena a nahrazena Košutovým symbolem maďarské nezávislosti.

Ve finálové skupině pak maďarský tým, největší favorit na zlato, narazil na pólisty SSSR. „Pro maďarské sportovce to byla jasná výzva,“ poukazuje filmař Gray. „Najednou se mohli utkat se Sověty na jiném, spravedlivějším hřišti. Žádné tanky ani letadla, jen souboj muže proti muži ve vodě.“

Oba týmy si ani zdaleka nebyly cizí. Poté, co Maďaři ovládli ve vodním pólu olympiádu v Heslinkách 1952, zatímco tým SSSR tam nedosáhl na medaili, nařídili moskevští funkcionáři, že maďarští trenéři budou na turnaj v roce 1956 připravovat i sovětské hráče. Ti pravidelně cestovali na kempy do Budapešti a někteří navázali se svými soupeři přátelské vztahy.

Jedno z těchto přátelství se zrodilo mezi maďarským kapitánem Dezsöm Gyarmatim a sovětským kapitánem Pjotrem Mšveněradzem, hromotlukem s přezdívkou Petr Veliký, jehož obří záda přirovnávali k pingpongovému stolu. Mšveněradze často pobýval i u Gyarmatiho doma.

Ovšem to neznamenalo, že v bazénu budou k sobě ohleduplní.

„Nic se sovětským satelitním zemím, jakou bylo i Maďarsko, nelíbilo víc než porážet Rusy,“ uvedl Harry Blutstein, australský novinář a autor knihy Studená válka: Špióni, úskoky a tajné operace na olympijských hrách v roce 1956.

Gyarmatiho manželka, sama reprezentantka v plavání, s ním odletěla do Melbourne, jejich tříletá dcera zůstala doma v Budapešti u prarodičů. Po přistání v Austrálii neměli žádné zprávy, co se s ní děje.

Stejně tak další hráči netušili, co se stalo s jejich rodinami.

Před mačem proti Sovětskému svazu se početná enkláva maďarských emigrantů žijících v Austrálii v hledišti otočila zády k bazénu, když tým SSSR nastupoval a křikem a pískotem přehlušili sovětskou hymnu.

„Byli jsme připraveni verbálně atakovat Sověty,“ vyprávěl Zádor. „Říkali jsme si: Když se rozzlobí, začnou se prát. Čímž se rozruší a nebudou hrát dobře. Pokud nebudou hrát dobře, porazíme je - a když se nám to povede, vyhrajeme olympiádu.“

Pro Maďary, všechny vzdělané v sovětském systému s drilem ruštiny na školách, nebylo těžké být v jazyku soupeřů hrubý.

„Od deseti let jsem se musel ruštinu učit,“ vzpomínal Zádor. „Takže si dokážete představit, že v jednadvaceti jsem v ní byl natolik zběhlý, abych uměl i nejrůznější nadávky. Ano, v zápalu zuřivosti za ruskou invazi jsme chystali také verbální útoky.“

Ty brzy přerostly ve fyzické násilí z obou stran, do série kopů a úderů pod vodou, mimo dohled diváků a televizních kamer.

„K takovým kopům dochází v každém zápase ve vodním pólu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát k nim docházelo nepřetržitě - a bylo to osobní,“ uvedl Blutstein. „Nebylo divu. V bazénu se nacházelo několik velmi naštvaných Maďarů.“

Pět hráčů rozhodčí postupně vykázal z bazénu. Ke konfliktu došlo i mezi Gyarmatim a Mšveněradzem, který si stěžoval, že mu protivník zlomil nos.

Minutu před koncem Maďaři vedli jasně 4:0. Zádor vstřelil dva góly. Navíc měl za úkol hlídat Valentina Prokopova, který právě prorazil ušní bubínek jinému maďarskému hráči. Na sovětského pólistu spustil další proud nadávek.

Rozhodčí zapískal do píšťalky a Zádor se k němu otočil. „Pomyslel jsem si: Proč píská? Zvedl jsem k sudímu oči. Ale ve chvíli, kdy jsem tak učinil, jsem pochopil, že jsem udělal hroznou chybu.“

Prokopov využil ztráty soupeřovy pozornosti a pěstí jej tvrdě udeřil do obličeje.

„Rázem jsem viděl asi čtyři tisíce hvězdiček,“ popisoval Zádor. „Sáhl jsem si na obličej a cítil, jak se mi po něm valí teplá krev.“

Kameramani a fotografové jej zachytili, jak vylezl z vody, stojí u bazénu a krev mu stéká z rány pod pravým okem. Hrnuli se k němu maďarští funkcionáři a fanoušci, kteří přeskočili bariéru, hrozili Sovětům a plivali na ně.

Rozhodčí zápas předčasně ukončil. Vzhledem k jednoznačnému stavu těsně před koncem bylo vítězství přiznáno Maďarům. Australští policisté eskortovali hráče zpět do šaten, aby se vyhnuli rvačce.

Na ošetřovně Zádorovi třinácti stehy sešili tržnou ránu. K poslednímu, rozhodujícímu zápasu o zlato proti Jugoslávii mu však lékaři zakázali nastoupit. Maďaři ho vyhráli 2:1 a obhájili olympijský titul.

„Chtělo se mi brečet, že jsem nemohl být ve vodě u toho,“ vyprávěl Zádor. „Ano, měl jsem zlatou medaili. Po pěti letech tvrdého tréninku se mi povedlo dosáhnout cíle, o němž jsem snil. Ale právě za těchto speciálních okolností jsem nesměl hrát poslední zápas a na stupních vítězů jsem stál jen v civilu. Bylo to velmi emotivní.“

Žádný další zápas už v maďarských barvách neodehrál.

Přestože australské úřady zakázaly americké CIA přítomnost na hrách, vyskytovali se zde američtí špioni s novinářskými akreditacemi. Ti následně zařídili víza pro všechny sportovce, kteří se rozhodli emigrovat na Západ.

Šestačtyřicet olympioniků a mezi nimi i někteří členové maďarské reprezentace vodních pólistů se pro emigraci rozhodlo. Včetně kapitána Gyarmatiho a Zádora.

Gyarmati žil krátce ve Spojených státech, po amnestii pro emigranty se nicméně v roce 1958 vrátil zpět do Maďarska. Dokonce znovu nastoupil za olympijský tým a získal s ním na následujících dvou hrách v Římě a Tokiu další bronz a zlato. Po hráčské kariéře se stal jedním z nejúspěšnějších koučů v historii vodního póla i poslancem maďarského parlamentu. Jeho dcera Andrea reprezentovala zemi v plavání.

Zádor se usadil v severní Kalifornii, kde pracoval coby trenér plavání a rozjel vlastní byznys. Jedním z jeho hvězdných žáků se stal mladý Mark Spitz, pozdější sedminásobný olympijský šampion v Mnichově 1972.

Do Maďarska se Zádor nevrátil. Dvě z jeho dětí později v kalifornském Riponu trénovaly vodní pólo.

V roce 2012 ve věku 77 let zemřel. O rok později opustil tento svět rovněž 85letý Gyarmati.

Výkonnými producenty dokumentu Zuřivost svobody o jejich památné melbournské bitvě se stali Quentin Tarantino a Lucy Liu.

Po nástupu maďarské normalizace v 50. letech emigrovalo podle historiků ze země až 300 tisíc obyvatel. Stovky až tisíce těch, kterým se to nepovedlo, byly naopak komunistickou vládou mučeny a popraveny.

Sedmašedesát let po takto krvavém potlačení maďarské touhy po svobodě odmítá současná maďarská vláda v čele s Viktorem Orbánem vojenskou pomoc napadené a okupované Ukrajině v jejím boji proti ruským agresorům a navrch ostře kritizuje protiruské sankce Evropské unie. Orbán si na summitu v Číně potřásá rukou s Vladimirem Putinem a ministr zahraničí Péter Szijjártó se vydává opakovaně do Moskvy a na „konzultace“ se svým protějškem Sergejem Lavrovem.

Wladyslaw Kozakiewicz byl polský skokan o tyči, který závodil v 70. a 80. letech 20. století. Jeho nejslavnější okamžik přišel během letních olympijských her v Moskvě v roce 1980. Ve finále Kozakiewicz soupeřil před nepřátelským publikem (které narušovalo soustavně pískotem soustředění nesovětskcýh sportovců) s výrazně favorizovaným sovětským atletem Konstantinem Volkovem.

Když Kozakiewicz překonal výšku 5,78 metru, čímž překonal olympijský rekord, sovětské publikum reagovalo bučením a posměchem. V reakci na nepřátelskou atmosféru Kozakiewicz zvedl ruku s hrubým gestem známým jako "Kozakiewiczovo gesto" směrem k davu. Toto gesto bylo vnímáno jako vyzývavá a odvážná reakce na nesportovní chování davu.

Jeho gesto ještě více podnítilo napětí a udělalo z něj v Polsku ještě většího hrdinu, zároveň se však stal terčem kritiky sovětských médií a úředníků. Po olympiádě sovětský velvyslanec v Polsku požadoval, aby byla Kozakiewiczovi odebrána medaile kvůli jeho "urážce sovětského lidu". Oficiální odpověď polské vlády zněla, že gesto bylo mimovolnou svalovou křečí způsobenou jeho námahou.


Bras d'honneur - Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/Bras_d%27honneur

text z isport:
Ani filmový Rocky Balboa si k moskevskému publiku nedovolil gesto, jaké ukázal tyčkař Wladyslaw Kozakiewicz zaplněným Lužnikám 30. července 1980. Olympijské zlato oslavil tím, že zaťal pravou ruku a plácl do ní levou dlaní. „Nemám vás rád,“ dal by se pozdrav slušně přeložit. Polský bouřlivák se tímto skandálem proslavil víc než svými rekordy a tituly.



Pokud se polského sportovního fanouška zeptáte na „gest Kozakiewicza“, jistě bude vědět, o čem je řeč. Neuctivý pozdrav tyčkaře Wladyslawa Kozakiewicze moskevským divákům v závěru olympijského závodu v roce 1980 vstoupil do národní mytologie. Snad ještě víc, než u nás přelepení hvězdiček na hokejových dresech v zápase proti Sovětům na MS 1969.

Ale jeden rozdíl tady je. Zatímco hokejové gesto bylo jednoznačně politické, připravené předem, Kozakiewicz reagoval spontánně. Naštvalo ho, že většina ze 70 tisíc fanoušků na tribunách se pískotem a bučením vymezuje vůči soupeřům domácího Konstantina Volkova. „Jsem první sportovec na světě, který byl vypískaný, když překonal světový rekord,“ postěžoval si.

Tehdy sedmadvacetiletý tyčkař vstupoval do závodu jako jeden z favoritů. Však ještě v květnu mu patřil světový rekord (572 cm), který v následujících týdnech dvakrát vylepšil Thierry Vigneron a jednou Philippe Houvion. Oba Francouzi, navzdory olympijskému bojkotu většiny západních zemí, závodili i v Moskvě.

Ale bez šance na medaili jenom sledovali Kozakiewiczovu cestu za zlatem. Polák neudělal jedinou chybu, a to se pořadatelé hodně snažili. Třeba tím, že otvírali bránu stadionu, kdykoli potřebovali, aby vítr rozhodil některého ze zahraničních závodníků.

Pokud skákal on nebo krajan Tadeusz Slusarski, obhájce zlata z Montrealu, diváci naštvaně bouřili. Psal se totiž rok 1980, v Polsku už se formovalo opoziční hnutí Solidarita a vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté.

Proto když přeskočil 570 cm, což byl nový olympijský rekord a výška, kde Volkov už dvakrát zaváhal, otočil se k tribunám a poslal jim obscénní pozdrav, který je mírně slušnější verzí vztyčeného prostředníčku. Gesto zopakoval i po překonání 575 cm. Tam Volkov s odloženým pokusem neuspěl a bylo jasné, že Polák má zlato.

Velký den pak zakončil světovým rekordem na výšce 578 cm.

Fotka Kozakiewiczova gesta obletěla celý svět, tedy s výjimkou východní Evropy. V Sovětském svazu a jeho satelitech se totiž moskevská olympiáda prezentovala jako mimořádný svátek míru a porozumění. Bylo tedy nepřípustné psát o tom, jak socialistický sportovec dráždí fanoušky jiné socialistické země.

Kdo si gesta rozhodně všiml, byli sovětští funkcionáři. Dokonce požadovali Kozakiewiczovu diskvalifikaci a odebrání zlaté medaile. Poláci se s vážnou tváří bránili, že tyčkař pouze dvakrát dostal svalovou křeč. Hlavní však bylo, že se za něj postavil nový šéf MOV Juan Antonio Samaranch. A bylo po skandálu.

Ironií osudu je, že Kozakiewicz se narodil v SSSR. Přesněji v litevském Šalčininkai, kde Poláci tvoří většinu obyvatel. V roce 1957 se rodina přestěhovala do Gdyně, v rámci poválečné repatriace.

Dětství v Polsku bylo všelijaké, jen ne šťastné. Jak přiznal v nedávno vydané autobiografii, jeho otec byl alkoholik a sadista, který týral manželku i čtyři děti. Běžně se stávalo, že po výprasku zůstávala krev na zdech. „A krev jako by ho vždycky vybudila ještě k většímu násilí,“ přiznal Kozakiewicz. „Ale žili jsme v malém bytě, nebylo kam utéct.“

Sport znamenal únik z drsné reality a svět, kde si o svém osudu mohl rozhodovat sám. Byť to v podmínkách socialistického sportu nebylo snadné. Často dostával distanc, třeba když odmítal závodit ve svazových adidaskách nebo se jinak znelíbil funkcionářům.

Kozakiewicz se netajil ani tím, že mu chutná alkohol. Však v roce 1977 překonal evropský rekord s regulérní kocovinou. V noci před závodem ve Varšavě si pořádně přihnul s kamarádem, výškařem Jackem Wszolou, ráno ho z nejhoršího dostaly dva aspiriny a na stadionu dokonce usnul. I tak skočil 566 cm a byl za hrdinu.

Další průšvih udělal v roce 1984. Věřil si na obhajobu olympijského zlata, ale místo cesty do Los Angeles ho jako další atlety ze socialistických zemí čekala cesta na závody Družba. Kozakiewicz tam skočil základní výšku a pak kvůli fingovanému zranění odstoupil.

Výsledek? Další trest.

O rok později už neviděl jiné řešení než emigraci. Nevrátil se ze Západního Německa a usadil se v Hannoveru. Díky manželčiným německým prarodičům brzy získal občanství, dokonce vytvořil národní rekord (570 cm). Třikrát získal titul a těšil se na olympiádu do Soulu. Jenže podle tehdejších pravidel potřeboval souhlas polských funkcionářů – a ten nedostal.

„Nejvíc mi vadily řeči, že jsem zradil Polsko. Jak? Že jsem se přestěhoval do Německa? Dneska Lewandowski září v bundeslize, a všichni mu za to tleskají,“ říká trpce.

Atletice dal sbohem v roce 1989. Po změně politických poměrů se začal stále častěji vracet do Polska, dokonce před časem kandidoval do parlamentu. Neúspěšně.

Ale to mu na popularitě neubralo. Stále je hrdina z Moskvy, který se nebál Rusům ukázat, co si o nich myslí. „Jenom mě mrzí, že to gesto si pamatuje každý, ale málokdo už dneska ví, že jsem tenkrát skočil i světový rekord.“

30. června 1918, tedy před 105 lety několik tisíc československých legionářů střelecké brigády složilo u francouzského Darney vojenskou přísahu do rukou prezidenta Francie Raymonda Poincarého a tajemníka Československé národní rady Edvarda Beneše.
21. československý střelecký pluk pak obdržel z rukou Poincarého prapor. Tím Francie jako vůbec první mocnost potvrdila právo Čechů a Slováků na samostatnost a vlastní stát se svou armádou.

Mimořádný význam zdánlivě čistě vojenského aktu, jakým je vojenská přísaha, byl podtržen účastí předsedy parlamentní komise pro zahraniční záležitosti H. Fraklin-Bouillona, členů francouzské vlády, vojenských zástupců spojeneckých velmocí (za USA např. vrchní velitel amerických expedičních sil v Evropě gen. John J. Pershing) a prvního vrchního velitele čs. armády gen. M. Janina, ale i přítomností samotného prezidenta Francie Raymonda Poincaré. Za Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) byli kromě E. Beneše přítomni L. Strimpl, M. Plesinger-Božinov, kapitán O. Husák a poručík V. Chalupa, českou kolonii ve Francii zastupoval její předseda Boža Umirov.

Jako první promluvil francouzsky E. Beneš k prezidentu R. Poincaré. V projevu poděkoval jemu a Francii za velkou podporu, které se od Francie dostalo aspiracím Čechů a Slováků. „První ve velké rodině svobodných národů nám porozuměla a podala ruku. První před čtyřmi lety nás laskavě přijala, nás nešťastné vyhnance, a první projevila své sympatie pro naše politické snahy. Podnikla první kroky, aby usnadnila zřízení naší národní armády, symbolu to naší neodvislosti.“ Poté E. Beneš promluvil česky k vojákům a zdůraznil, že už samotná přítomnost zástupců všech spojeneckých národů je důkazem, „že Spojenci uznávají naše národní aspirace.“ Projev pak zakončil slavnostním „Na Zdar!“. Čestná stráž pak předala nový prapor, který byl nedávno vytvořen v Paříži a na jehož návrhu se podílel i malíř František Kupka, do rukou ČSNR.

Poté promluvil prezident R. Poincaré (projev tlumočil poručík V. Chalupa). V projevu postavil Čechy a Slováky na roveň ostatních Spojenců. Připomněl odvahu čs. legionářů na Sibiři a tím uznal obrovské zásluhy Čechů a Slováků na poli vojenském, rovněž vyjádřil naději, že i oni se brzy přidají k československé armádě ve Francii. Následně byl prapor za zvuku fanfár slavnostně předán prvnímu veliteli 21. pluku plukovníku Armandu Ch. Phillipovi, který ho pak předal do rukou praporečníka poručíka Kleinberka, velícího čestné stráži praporu. Na závěr vyzval gen. M. Janin vojáky k přísaze. Kapitán O. Husák přečetl její text, načež vojáci hromadně odpověděli „Přísaháme“. Poté všichni zapěli píseň „Bývali Čechové“. Rota vybraných vojáků nakonec zazpívala hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska, Marseillaisu a husitský chorál Kdož jste Boží bojovníci. Celý akt byl ukončen slavnostním defilé celého pluku před přítomnými čestnými hosty a podle pamětí O. Husáka, pozdějšího československého ministra obrany (1920 – 1921), se ani hosté, ani vojáci neubránili dojetí. 21. pluk se tak stal základem samostatné československé armády ve Francii a už zanedlouho odjel na frontu.

O významu, jaký byl a je tomuto aktu historicky přisuzován, svědčí i skutečnost, že rozkazem prezidenta České republiky ze dne 7. února 2002 se 30. červen stal Dnem ozbrojených sil České republiky. Avšak neméně významná, ba z hlediska politického a právního dokonce významnější je nóta (obr. 1), kterou den předtím zaslal E. Benešovi ministr zahraničí Francie Stéphen Pichon. V ní se totiž výslovně uvádí, že francouzská vláda (jako první ze všech velmocí, oficiálně a zcela jasně) uznává právo Čechů a Slováků na nezávislost a současně Česko-slovenskou národní radu v Paříži za základ budoucí česko-slovenské vlády. V nótě se uvádí, že francouzská vláda považuje nároky česko-slovenského národa za „spravedlivé a odůvodněné“ a vynasnaží se „nanejvýš usilovně“, aby uplatnila tužby Čechů a Slováků po samostatnosti. Jedná se o vůbec první mezinárodní dokument, který tímto oficiálním způsobem uznává právo Čechů a Slováků na samostatnost a mluví už o československé vládě, tj. lze mluvit o plném uznání národní suverenity Čechů a Slováků.

Datum narození: 12. března 1895, Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 13. února 1942, Koncentrační tábor Mauthausen
Ocenění: Československý válečný kříž 1939
Místo pohřbení: Vinohradský hřbitov

Dobrodruh Otakar Batlička: Zavražděn nacisty injekcí do srdce

Z domova utekl ve čtrnácti letech. Procestoval jihoamerické pralesy, kde objevil opuštěné incké město. Byl gaučem v pampách, kovbojem na Havaji, majitelem prádelny v San Francisku, řidičem metra v New Yorku, nosičem v Alexandrii, hledačem zlata v Austrálii…

Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru mu štěkající ryba spolkla lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrý mauritius. Z britského zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v ženských šatech…

Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl vítězství na dosah ruky – kdyby mu těsně před cílem nedošlo palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…

Jako první český radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají a užití rádia při záchranných pracích v dolech…

Co z toho je pravda a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem.

Neposedný rošťák

Nezkrotný živel, jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března 1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.

Učil by se dobře, jen kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí bobky.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“

A jsme znovu u batličkovských legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční podmíněný trest.

Lásku k dalekým krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.

Amerika – a co dál?

Neuměl ani slovo španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později materiál na povídky.

Když vypukla první světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii. Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali ke dnu.

Otakar Batlička byl jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge. Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech zadržen při pokusu o dezerci.

Koncem října 1918 se přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek, stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii a značnou část Afriky…

Když se Otakar v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.

Ach, ta láska…

Střídal nejrůznější zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát zahrál ve filmu.

Závodil také na motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětloval skromně.

Dokonce i manželku si vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se za něj v dubnu 1920 provdala.

„Když už byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.

Tetovaný, leč talentovaný

V roce 1927 získal trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje, v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru. Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.

Ke psaní, které ho nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je skvělý vypravěč…

„A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla Bureše.

Pan Bureš měl šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné, měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.

Od prvního slova vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící smrt…

Čtenáři hltali Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.

Pod značkou OK1CB

Velkou Batličkovou vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.

Pravda je, že Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky po „návštěvě perského šacha“. A rok před ztroskotáním Nobileho vzducholodi Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.

První tři roky „černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.

A vynalézal. Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání učinily zradu, za kterou se platilo životem.

Postarej se o Martu!

Do odboje se Otakar Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda i Otakar Batlička.

V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.

Dohledat odbojáře v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando i spisovatele Batličku.

V Petschkově paláci ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“

V únoru 1942 byl Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po transportu, v pátek 13. února 1942.

Smrtící špric

Nebyl by to Batlička, aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.

Jaroslav Čvančara však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.“

Zní to pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy, Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku Špricbach…

Otakara Batličku, po válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…

Sadecký splétal fikce o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za vlast.

# Zdroj: Novinky
# Autor: Monika Kuncová

Na minci 2kč, je něco co člověk běžně nezkoumá, prostě cosi kulatého ...
to cosi je "gombík" knoflík či šperk typický pro oblast Velké Moravy v období 9. a 10. století.

Zejména na archeologických nalezištích Moravy (např. Staré Město, Uherské Hradiště – Sady, Mikulčice) se gombíky vyskytují v párech po stranách pod krkem. Podle polohy jejich nálezů v oblasti klíčních kostí či horní části trupu, popř. lebky v kostrových hrobech nobility velkomoravské společnosti, a to jak žen, tak i mužů, se usuzuje, že jde o okrasná spínadla oděvu, jimiž se zapínala horní část svrchního oděvu s poutky, nejspíše pláště či kabátce.

O skutečné funkci spínadla svědčí nález gombíku v Chorvatsku, kdy hustou granulací je patrně záměrně pokryta jen spodní polovina a horní polovina s poutkem je ponechána hladká, aby se jemná zrníčka neničila při kontaktu s poutkem oděvu. Za archeologicky zachycené způsoby nošení z území Moravy je možno považovat částečně zachovalé zbytky poutka na gombících z hrobu č. 498 ve III. kostele a hrobu č. 888 na Klášteřisku v lokalitě Valy u Mikulčic. Podle ojedinělých, ne příliš upřednostňovaných názorů některých badatelů nejhonosnější gombíky mohly plnit funkci ozdobné nášivky na oděv, případně být součástí náhrdelníku, čelenky či slavnostní pokrývky hlavy. Některé gombíky z plechu drahého kovu totiž dosahovaly v průměru až 3,5 cm a byly tak křehké, že spíše než jako užitkový předmět sloužily jako šperk vysoké umělecké hodnoty. Mohly však být použity např. jako spínadlo pohřebního rubáše, jak se předpokládá u hrobu č. 12/59 významného velmože – křesťana na samém vrcholu velkomoravské společnosti, pochovaného v pohřební kapli, která je součástí sakrálního komplexu na tzv. metropolitní výšině v Uherském Hradišti - Sadech. Dva stříbrné, silně pozlacené gombíky, na hladkém povrchu zdobené filigránním drátkem, byly nalezeny v místě hrudi. Na archeologických lokalitách Čech se gombíky vyskytují i jednotlivě. To může být vysvětlováno jejich odlišným používáním na území dnešní Moravy a Čech. Na Moravě mohly například sloužit ke spínání oděvů, zatímco v Čechách sloužily například jako přívěsky. Není však vyloučeno ani prozaičtější vysvětlení, že v průběhu věků se gombík prostě z důvodu ztráty nezachoval. Pozdější ikonografie však naznačuje i možné použití jednoho gombíku pro plášť s jedním zapínáním pomocí gombíku a poutka na cípu pláště. V ojedinělých případech byl gombík použit jako závěsek náhrdelníku (hrob 393/55 Dolní Věstonice a minimálně tři hroby ve Starém Městě v lokalitě Na Valách). Protože gombíky byly v hrobech nacházeny povětšinou ve spojitosti s dalšími honosnými šperky, zbraněmi či jinými atributy moci, je možné je interpretovat zároveň jako určitý znak příslušnosti k velkomoravské nobilitě.

Gombíky byly zhotoveny převážně ze zlata, stříbra, bronzu a mědi. Gombíky z bronzu a mědi byly zpravidla pozlacené a zastupovaly luxusnější exempláře ze zlata a stříbra. V menším množství byly nalézány i gombíky skleněné. Ty pocházejí převážně z dětských hrobů. V jednom případě byl skleněný gombík nalezen v hrobu ženy. Nálezy skleněných gombíků v dětských hrobech se vysvětluje značnou výrobní náročností a tím i vysokou cenou bohatě zdobených kovových gombíků. Nalezené skleněné gombíky jsou obvykle kulovitého, mírně zploštělého tvaru, o průměru okolo 1,5 cm. Jsou vyrobené obvykle ze zeleného či modrého průhledného nebo průsvitného skla. Většinou jsou jednobarevné, vzácněji bývají zdobené barevnými oky. Materiál úchytných oušek bývá obvykle železný nebo bronzový. Menší kulovitá spínadla ze skla či bronzu se už dnes mezi gombíky často vůbec neřadí, protože jsou nejspíš odrazem odlišné řemeslné techniky a tradice, která souvisí s domácím šperkařstvím v jižním Podunají.