Charta 77 a Romové
2 Feb 2017 Lidove noviny
Chartovní dokument z roku 1978 přesně pojmenoval problémy, které zůstávají nevyřešeny dodnes
Komunisté se dostali v Československu i jinde k moci s příslibem odstranění vykořisťování a sociální nerovnosti. Myšlenky, jimž řada z nich opravdu věřila, se snažili přetavit do politické reality mimo jiné i v případě Romů – dobově „občanů cikánského původu“. V kombinaci s byrokraticko-represivním charakterem socialistické diktatury, hospodářskými problémy i přežívajícími rasistickými stereotypy velké části obyvatelstva (včetně mnoha členů a funkcionářů strany) byly ovšem důsledky krajně rozporuplné.
Zatímco v první polovině 50. let komunistické elity zvažovaly uznání „cikánů“jako národnosti se skupinovými právy, koncem této dekády se od podobných plánů odklonily. Zákonem z roku 1958 pak stát zakázal Romům kočovat a politické i bezpečnostní složky se snažily všech asi 300 tisíc československých Romů co nejrychleji asimilovat.
To obnášelo nucené usazení, ale také zákazy pobytu; tlak na rozptyl, ale také řízenou koncentraci (například v mosteckém Chanově); popírání existence celé této skupiny lidí, ale také její plošné soupisy, cílenou kontrolu a třídění podle nejrůznějších kritérií. Zatímco se životní úroveň velké části obyvatelstva od 50. do 70. let vcelku hmatatelně zvyšovala, většina Romů nadále žila v nedůstojných podmínkách.
Chartisté byli s Romy v kontaktu
Charta 77 od počátku vnímala romskou problematiku s velikou naléhavostí. Zájem chartistů vycházel nejen z již zmíněných důvodů, tedy nouze, diskriminace a nucené asimilace Romů, ale i z jistého pocitu sounáležitosti obou skupin, tedy lidí vyloučených na jedné straně politicky a na straně druhé sociálně. Romové zároveň probouzeli zájem chartistů i jako lidé „nezapletení“– na rozdíl od drtivé většiny společnosti – do normalizačních kompromisů.
Někteří chartisté po zákazu původního povolání působili jako sociální pracovníci a byli s romskými komunitami v živém kontaktu. Klíčovou roli tu sehrál především filozof Zdeněk Pinc, který pracoval mezi „občany cikánského původu“na Žižkově a Smíchově a organizoval letní tábory pro romské děti.
Chartistický dokument O postavení romských spoluobčanů z roku 1978 se tak zejména díky síti sociálních pracovníků a dalších lidí pracujících mezi Romy stal hlubokou sondou do novodo-
bé historie i aktuální normalizační přítomnosti života Romů mezi Čechy a Slováky. Kromě výše zmíněných dlouhodobých problémů jeho autoři kritizovali i zrušení Svazu Cikánů-Romů (existoval v letech 1969–1973), jež vedlo ke stavu, kdy Romové jako skupina nemohli o své situaci nijak vyjednávat ani se bránit represím.
Za zcela protiprávní, ba protiústavní chartisté považovali praxi odebírání dětí a sterilizaci romských žen, jež podle nich vystavovala československé instituce podezření ze spáchání zločinu směřujícího ke genocidě národní či etnické skupiny. Právě těmto problémům se řada chartistů věnovala soustavně, a to v podobě přímé praktické pomoci a podpory postiženým rodinám.
„Problém oné doby“, který zůstal
Útlak, jemuž byli nuceni čelit Romové, i nefunkčnost nejrůznějších opatření namířených vůči nim pokládali chartisté za
projevy obecnějších problémů tehdejšího systému. Nemalou část obtíží romské menšiny ale nevyřešil ani pád komunistické diktatury. Za projev dobové asimilační politiky považovali chartisté například stav, kdy se nekompatibilita romských dětí s českou či slovenskou školou řešila přeřazováním až pětiny romských dětí do zvláštních škol – místo aby se pro ně zakládaly školy a třídy, v nichž by se učily romsky a jež by rozvíjely jejich specifické talenty.
Jak ukazuje vývoj posledního čtvrtstoletí, kdy se u tohoto diskriminačního přístupu v zásadě setrvává a kdy se proti alternativním řešením pravidelně zvedá vlna společenského odporu, jedná se o problém mnohem hlubší, než abychom jej mohli ztotožňovat jen s komunistickým útlakem.
Charta 77 naopak správně předpovídala hrozbu masové nezaměstnanosti mezi Romy v důsledku udržování romské komunity jako rezervoáru nekvalifikované
pracovní síly. Další oblast kritického zájmu chartistů, totiž nedůstojné bydlení mnoha romských rodin, rovněž doznala po sametové revoluci výrazného zhoršení – Romové již neobývají chátrající činžovní domy pražského Žižkova či Smíchova, ale častěji ubytovny na odlehlých místech.
Stejně aktuální jako upozornění na řadu diskriminačních praktik vůči Romům je i přesvědčení chartistů, že společnost jako celek je za tento stav morálně spoluzodpovědná – a také že nikoho nelze nutit k integraci proti jeho vůli.
„O tom, zda menšina splyne s většinou, nebo zdali si svá specifika udrží (...), nemůže rozhodnout nikdo jiný než ona menšina sama,“říká prohlášení Charty 77 z konce 70. let věnované romské problematice. Tato slova byla v té době značně nesamozřejmá nejen z hlediska komunistických elit, ale i většinové společnosti. Bohužel se zdá, že takovými zůstávají i v roce 2017.