Report z indiánský kalby:
Byl jsem tam za indiána. Měl jsem malováni na tváři a copy na hlavě. Takže ať jsem dělal co jsem dělal, bylo to dobře. Mohl jsem tancovat, skákat hulákat. Všechno bylo dobře. Takhle to přece inidiáni dělaj. Měl jsem poprvé tripa ve měste. Nepil jsem alkohol a pořád tancoval a zahamboval všechny ještěry.
Krásny holky na mě delaly hezky ksichtíky a chvalily mne. Jedna slečna co mě chtela mermomocí opít, se pak zmínila, že když jí bylo 19, že byla mystriní republiky v tanci! Veliká pocta pro mě, prostého hosala, kterej svoji exhibici založil na pokusech ignorovat bolest, unavu a občas i fyzikálni zákony jako třeba rytmus.
Donesené dřevo přiděláno bylo všude možně. Hlavně na bednách. Na pravých bednách velká dřevěná vagina. A na levých falus z toho samého materiálu. Uprostřed stůl DJe zdobila monáda se zamotaných zkroucených větví vyjadřujících jednotu toho všeho s vesmírem.
Pořád mi svítily oči a měl jsem budhovu tvář. Vypnul jsem si druhou čakru, aby me nerušilo, že by se mi zdály holky hezčí jen protože jsou proste hezký a libili se mi tam všichni lidi - celý kmen.
Byl jsem dítě božských rodičů a pulsoval večerem. Zorničky jako balóny. Oči na vrch hlavy! Empathie 250% a hopsa hejsa do brandejsa juchůůůů ...
V tom se přede mnou náhle v temném sále udělalo ještě temněji. A pak se vyloupnul přede mnou kukuč. Byla to zlá čarodějnice!
Utrhla mi střapeček z palestiny co jsem měl jako čelenku a začala ho drtit v čelistech! Neměl jsem z ní dobrý pocit. Zadíval jsem se do těch jejich očí a vnímal tok energie co přicházel. Po chvíli jsem už věděl, že jí nechci. Tak jsem jí poslal myšlenku: nechci tě - běž pryč, Říkala: "Sereš mě!"
Ale ani po delším přemýšlení mě nenapadlo, jak bych jí mohl srát. Když pak zmizla, zapoměl jsem na ní.
I zeptal jsem se však na ní posléze barmana, mého dobrého kamaráda, jenž je mi i bratrem. Že je to prej nějaká DJka bo co. A že je prej hustá. Jojo...
Jak šel čas, chtěl jsem si vyfotit zještěřenýho kámoše Vencu. Jí to nasralo, asi že byla vedle a nevybíravě se uráčila mi konečně začit vysvětlovat nevybýravým výrazivem, cože proti mě všechno má. Já na ní po celou dobu koukal těma bezestnýma láskyplnýma očima.
Když dostala pocit, že mě dost zprdla, ještě mě nakopla, že jsem neodešel dost rychle. Necítil jsem potřebu kůli strategickému ústupu strkat do lidi...
Snažil jsem se jí tedy nejít do cesty, ale byla hned u baru, jak se jde ke kuchyni a nebylo jednou zbytí. Navíc se tam normálně bavila s mým kámošem Matějem.
Cokoliv jsem pak už udělal, brala jako provokaci. Aby né. Bez brejlí jsem dost dlouho nevěděl která že to je, protože jsem si jí pamatoval jen jako dvě studený oči uprostřed temný aury.
To už jsem o tom začal, přemejšlet... Napadlo mě, jesli mě třeba nechce vojet, ale jak jsem měl zavřenou tu čakru tak mě to prostě nedošlo bo co. Uprostřed těhle zmatených myšlenek na téma co je vlastně špatně, mi Matěj podal mrkev, ať si hryznu.
Aha! Jsem k nakousnutí! Jen mi to nedošlo, říkal jsem si. A pro jistotu jsem začal tu mrkev drtit v zubech stejně jako ona ten můj camcourek z palestiny ...
A ona na mě zrovna civěla z metru. Pak už stačilo málo a zase se na mě sápala. To už jsem sexuální verzi zase zavrh a byl jsem jen meditující světec. A ona se chtěla prát.
To už jsem byl budhistický mnich. Sepnul jsem ruce v gestu NAMASTE a ucitvě poodstoupil, abych dal najevo, že nechci překážet v její životní pouti. Upřímě jsem nebyl ve stavu, kdy bych čekal, že jí to ještě víc nasere.
A tak jsem tam stal a asi deset minut. Kývaje zlehka hlavou v rytmu a jinak se vůbec nehýbal. Ona tam celou dobu stála za mnou a čekala na jakoukoliv záminku k ůtoku. A nedostala ji.
Stahnul jsem pak tedy ocas jak spráskanej pes a šel se odreagovat trochou těch příjemně životných, pohybem vyplavovaných hormonů před bedny, co nejdál od ní - mezi milé, úsmívající se a tančící lidičky.
Lid mého kmene. Velkou část lidí jsem znal, některé i mnoho let. Barmani, lidi z discentra to sou všechno kámoši ještě z Milady a Truhly. Do toho ty lidi co vmém tanci nacházeli inspiraci. Výborná muzika, na kterou se nedalo stát, natož sedět + jedna nakrklá striga co v zadu seděla na prdeli, civěla jak kakabus a čekala na kom si schladí žáhu.
Ten čas přišel. Potřeboval jsem se kolem ní nějak protáhnout nebo co. Tak mě nejdřív táhla na záchod, že mi tam dá nakládačku. To mi ale už po půl metru došlo a tak jsem prostě zastavil. Vzpoměl jsem si na mrazíka: Ty máš čáry, já mám svaly!
Asi nečekala odpor, navíc tak rozhodně pasivní. Stál jsem tam s ní mezi lidmi u baru, co už jí zrovna taky začínali nepobírat. To že tancuju osum hodin v kuse ještě neznamená, že už nemám sílu. Jen si jí víc hlídám, kdyby třeba byla potřeba.
Doufal jsem, že si třeba uvědomí že se chová špatně a přestane se na mě ukájet. Tehdy jsem v sobě probudil šaolinského mnicha.
Stál jsem vedle ní. Nedala mi možnost v klidu odejít. Byla nasraná a chtěla se prát. Svírala pěstičky a za každou cenu mi chtěla vytřískat ten nablblej úsměv z ciferníku.
Cítil jsem se být v rouchu holohlavý, klidný a pokorný před nepřítelem který je natolik bláhový, že si myslí že může cokoliv z mého neposkvrněného božství pošpinit mácháním pařáty.
Stál jsem čelem k boku baru a měřil si na něm flašky, zadali mě nějakou z nich nevezme po hlavě. Ale byla daleko a tak hrdá! Když už to po chvíli mého klidného postávaní v čase a prostoru nedokázala udržet, vyrazila proti mě pěstí. Mé reflexy byly okamžité a kryt automatický, klidný a přesný. Její pěst však nedorazila. Výpad zastavil Matěj.
Zachránil mi tak mé božství pro ten den. Kdyby to neudělal asi by se věci seběhly jinak. Dělal jsem několik let na plno bojová umění, takže jsem její útočící pěst zaznamenal asi 15cm od mého krytu, zabalenou v Matějově dlani.
Kdyby tam nebyl, tak bych jí nadále odrážel a sral doufaje, že jí to přestane bavit. Zkusil jsem si představit i hřích. Tak jak mi ďáblik našeptával: Podrazit nohy, otočit na břicho do piva a chrchlů na podlaze a zkroutit paže za zády ...
Rozum se ptal však: Ale co pak ? Dobrá tedy, nebylo by lepší ji dát hlavičku ? Prostě by padla a byl by klid. Jenže to NEBYLO DOBRÉ. Nebyl jsem ve stavu kdy bych dokázal ublížit vnímající bytosti, i když je to taková megera.
Pulila oči, sápala se na mě jakoby čekala na důvod se bránit útokem. Trhala mi tričko a tahala za copy. To už jsem si nenechal líbit a chytil jí ruku. Byla útlá a kostnatá a slabá, v první chvíli jsem se zalekl zdali jsem jí tím neubížil. Chtěl jsem jen, aby mi přestala trhat tričko a tahat mě za copy.
V tu chvíli jsem pochopil že musí poznat více mé síly, jinak nenajdu pokoje. Za pozornosti ostatních, stál jsem pevný jako kámen a nenchal ji učiniti ničeho.
Houkl jsem tedy na bar na barmana. On je ten, kdo tam má velké slovo, ať mě té potrhlé ženštiny zbaví, nebo at jí prosím vzkáže, když ode mne té otázky nepřijala, cože po mě vlastně chce?
I on se jí tedy zeptal cože proti mě má. Jemu odpověděla snad i po pravdě, že jsem chtěl fotit Vencu. Tak jsem jí stejnou cestou na druhou stranu baru vzkázal, že venca je můj kamarád, co se spolu známe ještě z prasete a tudíž ho nejspíše znám mnohem déle než ona, která se na discentru zjevila teprve nedávno a i tak si tam nevybudovala valné pověsti.
A jako správný Lev tak pak pokládal jsem celou záležitost za vyřízenou. Tedy alespoň na chvíli
Pak mi ale došlo, že z toho vyvázla lehko. A že když jí teda prej seru, proč jí toho nedopřát. A tak jsem tančil. Bolely mě nohy. Ale cítil jsem, že jestli jí něco sere, tak je to jak ve svých skoro třiatřiceti, tančím bez počátku i konce, barevný, bezstarostný, rozevlátý strakatý a střapatý...
Asi o půl hodiny později se muzika zklidnila. Klesl jsem na všechny čtyři a povlával kousek nad zemí. Ona stála kousek ode mne a dívala se. Věřím že mě chtěla z gustem nakopnout, jenže ouha! Dj to začal zrovínka roztáčet. V tu ránu ze želvy do stojky. O takt pozdějě i výskok na nohy. Nadechnout se pořádně a tančit naplno. Tehdy myslím že uznala svojí porážku.
Tancoval jsem ještě několik hodin. Často jen pohupuje se zvolna do rytmu v bocích, ale pružiny v nohách stále připravené, až je DJ, nějakým povedeným přechodem vymrští zpět do extáze pohybu.
Jenomže Matěj vyndanej ťunťa jeden nadrženej, že by to s ní chtěl zkusit, i když viděl co ta rozzuřená fůrie dokáže. Tak se jí jal balit a docela jsem byl překvapený jak dloho ho vydržela poslouchat, než ho z hruba vyfakovala ať jí nehrabe na nohu :D
Když mu to došlo že dneska zase žádné trtkání nebude, jal se alespoň z posledních sil si s námi do té doby před bednami přeživšími ještě trochu v rytmu beatů řádně zajuchat.
Bydlíme kousek od sebe. Tak jsem mu navrhnul, že: nikdy není pozdě na to, jít domů.
A on jakože teda asi posléze i půjdem. A posadil se pak do křesla aby lépe promysle cestu. A to mě pěkně doběhl, protože když byl ještě krapet komunikativní, slíbil jsem mu, že na něj počkám. Jenže co se nestalo. Opravdu jsem předpokládal, že až bude odcházet, použije Matěj nohy....
A zatímco už tenhle spinkal jako nemluvně, já zůstal v uprazdňujícím se discntru. A ona tam pořád seděla na baru ve tmě, civěla jako sůva a tetelil se kolem ní temný oblak.
Nejdřív jsem přemýšlel co udělat, abych jí nesral a přitom také nesral ani sebe. Tělo chtělo ještě hopsat a skotačit, zasluhovala-li si to hudba. I dospěl jsem k názoru, že cokoliv udělám a ona si to budé chtít vztáhnout na sebe a znelíbit si, stejně to udělá, bude-li chtít. A tudíž je vlastně jedno co udělám, tudíž to nemá cenu řešit a hodil celou tu nešťastnou věc zodpovědně za hlavu.
A matěj pořád spinkal. Sezbíral jsem tedy kelímky a zametl lokál aby pejskové nešlápli na střep. Jak jsem tak uklízel zametal a potýkal se s odpadky prohýřené noci, ona tam seděla na baru a koukala na mě, jak pracuju na rozdíl od ní pro dobro všech, jak se se všemi zdravím a podávám si ruce a občas prohodím i pár slov, tak aby byly srdečné, ale dotyčného neobtěžovaly.
Když bylo uklizeno, pusil mě ondra do kompárny na nyx. Jenomže to už tam byl Venca chtěl abych mu pouštěl ty jeho fláky. Ona pak chodila kolem a koukala na nás. Jak s vencou řveme ze zbytků hlasivek spolu s Rozporom: až do konca života, buďem antifašista!
To už jí asi došlo, že jsem jí nekecal a že se opravdu s Vencou známe. Od té chvíle jsem od ní už nezaregistroval žádnou negativní energi. No a pak se mě kluci ptali jestli s nima půjdu do Lysolajů, že je krásně a jde se pěšky.
Měl jsem tak zhuntované nohy, že jsem se bál, že když se zastavím, nebudu už moci chodit a tak jsem souhlasil. Vzbudil jsem ještě Matěje, že ať jde s námi, že je krásně.
Když jsme pak ten den discentrum opouštěli naposledy, ona seděla na stole v chodbě před východem. Rozloučil jsem se srdečně se všemi a když jsem procházel kolem ní, jen jsem na půl huby, ale tak aby rozuměla, houknu "Maucta". Přesně tak, jak houknul pozdrav tento Saturnin ku tetě Kateřině, která pak byla uražena, že byla pozdravna neuctivě :D
Pokud se pak za námi ještě podívala a viděla jak odcházím s Matějem, Vencou a ostatními sluncem zalitým nákladovým nádražím, třeba jí to došlo, že to zase prohrála bez jediného výstřelu a na celé čáře. Jestli tam takové osvícení problesklo byl by to celkem happyend. A pokud ne, jó - je to jenom její boj, ne můj.