Jakákoliv kontrakultura se totiž vždy napájí ze zřídla, které s sebou nese pocit odcizení, jehož jsou bezdomovci a opuštěné domy jen jedním z mnoha průvodních symptomů, ale celkovým rámcem je postindustriální kapitalistická společnost. Kontrakulturnímu pnutí je proto třeba rozumět v souvislosti s tím, čemu Herbert Marcuse říká „Velké odmítnutí“. A to se vždy pojí s praxí radikálního odpojení, s tím, co teoretik kontrakultury Theodore Rozsak už v roce 1969 definoval jako „étos odtrženosti“. Můžeme s tím jistě nesouhlasit nebo to považovat za nepřípustnou romantizaci a idealizaci, která vede k fetišismu přehnaně ortodoxních a radikálních minorit, ale nemůžeme to jednoduše ignorovat. Skutečnost, že nám jistá podoba squattingu, která se občas opájí vlastním životním stylem, může zcela právem připadat jako výron naivity, neznamená, že před ní můžeme zavírat oči a dělat, že neexistuje. Pro zúčastněné totiž může nést punc autenticity, která pro ně znamená víc než statická role zodpovědných občanů, kteří jen čas od času upozorní na tristní stav budov, jejichž majitelé by si přáli zůstat ve stínu.
Lze se zbavit squatterů? | A2larm
http://a2larm.cz/2017/01/lze-se-zbavit-squatteru/