Muzejní noc na Barbusu
"Se záchranou orlů jsme začali již někdy v roce 2007," vzpomíná Surikata se svým nenapodobitelným vřelým úsměvem. "Před tím jsme se samozřejmě průběžně věnovali záchraně jiných zvířat - za všechna bych zde vzpomenul známou záchranu žáby ze staré šachty, nebo mnohými nedoceněnou, ale přesto velmi náročnou a namáhavou záchranu dešťovky, na kterou Pažout během výkopových prací nechtěně položil veliký kámen. Dešťovce tím vyrazil dech a protože, jak jistě všichni víte, žížaly nemají plíce, byl velký problém zraněné zvíře rozdýchat. Dlužno podotknout, že Pažout tento obtížný úkol nakonec přece jen úspěšně zvládl, i když dodnes s jistotou neví, jestli dešťovce dával umělé dýchání z úst do úst do hlavičky nebo do ocasu. V každém případě se dešťovka vzpamatovala a radostně odplazila na nedaleký strom."
Surikata s posledními slovy uznale pohlíží na Pažouta, který se pod takovou chválou bezradně zapýří a má co dělat, aby radostí neomdlel.
"Jak a proč je třeba zachraňovat orly, jsme na tomto webu již popisovali," pokračuje Surikata svým veselým, bezstarostným tónem, "a nebudu se k tomu proto vracet. Řeknu jen, že nás Potkan ze společnosti Barbora předloni oslovil s tím, že bychom záchranu orla pro ty, kdo ji na vlastní oči neviděli, mohli zrealizovat již na předešlé muzejní noci. Ono je to přece jen velice atraktivní představení. Zatímco záchrana člověka je poměrně běžná záležitost, v případě záchrany divokého horského dravce jde o velmi adrenalinovou podívanou, která dokáže přilákat nepoměrně vyšší počet diváků. Přislíbili jsme proto Potkanovi svou účast a na muzejní noc se dostavili s krásným exemplářem orla mořského. Bohužel, vlivem špatné organizace na nás Potkan zapomněl a v nabitém programu pro naši exhibici tehdy nezbylo místo. Tak jsme tam asi tři hodiny stáli jak idioti s orlem ve futrálu a nakonec, když si nás nikdo nevšímal a nějaký opilec nám navíc na orla šlápl, odjeli jsme domů."
"Tak tak," přitakává smutně Pažout."To byla akce za všechny prachy."