Ahoj, super to bylo.:-) Dík za hlasy a druhé místo.:-)
Chtěla jsem se podělit o dojmy, které z akce měla Korejka, doufám, že to bude relevantní. Píšeme spolu knihu o buddhistickém jídle Koreje, to je takový zajímavý fenomén, který se v Koreji vyloupl v devadesátých letech. Oživená tradice se tomu říká. Zkrátka ... existují domněnky, že se na královském dvoře do čtrnáctého století dlabalo veganské jídlo proto, že byl tehdy buddhismus státní doktrínou. Pak ho dost nešetrně odstěhovali do hor, byl zakázanej a nastoupil konfucianismus. Kláštery neměly na opulentní hostiny a musely se tudíž spokojit s venkovským jídlem, tvořeným z toho, co příroda dala, čili z rýže a nejrůznějších výhonků, klíčků a "co les dal". Z toho všeho v sedmdesátých letech minulého století začala klíčit idea, že se v klášterech vlastně původně vařilo skvěle, ne ta šlichta, co se podávala do té doby a vznikla úplně nová, docela poživatelná kuchyně. Smíchali ji s duchovnostmi a mají cosi jako čínskou medicínu. Aureola posvátnosti a léčivosti (sem tam si tím někdo vyléčí rakovinu a napíše o tom knižní studii) nakazila takové ty paní v domácnosti, co potřebují krotit děti s ADHD a jinými neduhy, tudíž přecházejí na bezlepkovou a bezmléčnou stravu. Vznikla poptávka po této stravě a jednoho dne sama korejská vláda oslovila představitele obrozené buddhistické enklávy s nařízením, že kláštery musejí být zpřístupněny široké veřejnosti, k tomu vám dopomáhej Buddha, výrazné zkrácení a zjednodušení rituálů plus tohle dobré jídlo; amen. Drtivá většina Korejců tohle pozadí nezná, věří, že jde o cosi, co jim je přirozené, co je čistě korejské, co je reprezentuje.
Francesca na mě nejprve koukala, jestli jsem nespadla z jahody - jít na soutěž s korejským rituálním jídlem, který nemá být vůbec chutný, protože je rituální, jelikož by jakákoli výrazná záležitost mohla rozdráždit duchy, kteří se mají jídlem naopak usmířit. Když jsem ji ujistila, že to uvařím podle nových, docela poživatelných receptů, a že mi bude stačit, pokud to dochutí, nechala se přesvědčit.
Obě jsme netušily, do čeho jdeme, to je jasný. Takže na její otázky, co se bude dít, jsem odpovídala podle letáku a sama jsem měla trému.
"Prosímtě, oni uvaří jídlo a jdou s ním soutěžit? Klidně si tu sedí, povídají si a sem tam se zavlní v rytmu? U nás musej šprtat, když si jdou zatrsat, tak do nějakýho nočního klubu, aby se vybili, totálně se zlejou, pak jdou zas šprtat, nic jinýho neznaj...to je zvláštní. Jak to, že máte na všechno tolik času? Jak to, že všechno děláte tak v klidu? My jsme jak stroje, musíme pořád makat, aby se děti mohly šprtat, a pak se mohly stát strojema na vydělávání peněz pro bohaté, kteří jich sice mají spoustu, ale těší je, že můžou ty stroje nějak buzerovat , aby si nepřipadaly tolik jako stroje. Třeba můj šéf - ááá, výroba výstavy byla dokončena? No, ale já to chci jinak...a do týdne, kdy je vernisáž, musí být vše předělané, když není, není ani výstava ani zaměstnání)...Naše děti si hrají půl hodiny a jdou se nás zeptat, jestli si můžou ještě pět minut pohrát. Vaše lítají po zahradě, po vsi na kole, kdy se učí? Kdyby se neučily, nedostaly by se na dobrou univerzitu, kdyby na vejšce nešprtali, nedostali by diplom a nenašli by si dobrou práci, ta se dává podle kvality diplomu. Jak můžete takhle žít?"
Mě to přijde prima, že můžete a doufám, že to takhle bude co nejdýl.:-)