VRATENKA: No bud v klidu, jak taky zacala cvicit. Teda "jen " kardio. Proste tak 40 minut tepovka 125-140 3–4krat tejdne a za dva mesice to neudelalo taky vubec nic. Jako pred 10 lety todle fungovalo. No ale tak si rikam, ze aspon dobry se hejbat a nabrat kondici. Ja vim, ze svaly jsou dulezity, ale rikala sem si, ze to nejak rozjedu tim kardiem, jakoze z nuly na 4krat tejdne mi taky neprijde malo, ale proste fakt nic. Tak snad jen jak rika klasik: Vyděržaj pioněr a uvidíme....

MAGUMI: promin, asi jsem nepotrebovala vysvetlit, co s telem obecne dela posilovani (necvicim poprve v zivote). Slo mi spis o zazitek toho nesouladu mezi tim, co se tak vsude mozne rika a kazdej to slysel nejmin stokrat, az tomu skoro kazdej veri, a realitou, ktera je proste nekde dost jinde.

ARGANNAH: tak právě pod vlivem té kamarádky jsem přesvědčená, že takováhle obezita je málokdy výsledkem něčeho jiného než nějaké formy psychické poruchy, ať už se jedná o PPP nebo třeba o poruchu osobnosti (jako u ní) a že jako taková by se teda měla léčit.

Protože ona si je vědoma toho, že se pomalu zabíjí, a pracuje na tom naprosto systematicky.

ARGANNAH: já měl v "topu" tak nějak. To bylo už oser. Pohyb nula nula nic, pocení, vysokej tlak a všechno co k tomu patří. Ale zase že bych nemoh chodit bos, nemohl vstávat z postele tak to ne. Bydlím v 3 patře bez výtahu a to jsem taky dával. I pro nákup z rohlíku jsem si chodil dolů ke vchodu do baráku.
Pak jsem se hecnul, nějaký chození, krabičkova dieta, dal jsem docela dost dolů. Pak covidove obdobi a HO takže jsem zase něco pribral ale ne všechno. Začal jsem o vikendech turistikovat takže jsem se zase dostal trochu do "formy". A pak přišla nemoc, od loňského léta jsem byl marnej, slabej, dejchavičnej, furt nastydlej. A pak doslova reset v nemocnici.
No a teď mám metrak a strach abych se zase nevykrmil.

MADIETTA: Já si začínám poznenáhlu myslet, že léčba takovéhle formy obezity by možná měla vypadá podobně jako třeba léčba vážných psychických nemocí. Prostě transport do specializovaného zařízení a hospitalizace, intenzivní psychoterapie a léky, pravidelný režim. A následně, když to tělo dost splaskne, tak bariatrie.

Viděla jsem nedávno dokument o obézním chlapovi odněkud z Havaje, měl snad 250 kilo, od začátku říkal, že potřebuje pomoc a že to sám nezvládne. Ve hře byla přítelkyně enablerka, co strašně chtěla dítě, ale z nějakýho důvodu ho neměla (nevzpomínám si přesně, jestli děti mít nemohla nebo o co přesně šlo), takže místo dítěte maminkovala jeho a nosila mu, cokoli si přál. Oba od začátku vlastně otevřeně říkali, že to v domácích podmínkách nedají a že potřebujou pomoc, a doktoři tvrdošíjně opakovali, že musejí a že dokud on něco málo nezhubne, tak se s ním nebudou bavit. Do toho se řešilo, že by se mu udělala bariatrie, ale na Havaji na to žádné zařízení nebylo stavěné a celej ten dokument se v podstatě hledaly cesty, jak ho odvézt na pevninu. Ten dokument nakonec skončil tak, že chlápek jednoho dne ráno prostě umřel.

Já jakoby na jednu stranu souhlasím s tím, že život každého z nás je naší vlastní odpovědností a bez přijetí téhle odpovědnosti se nehneme nikam. Tenhle konkrétní chlap se opravdu choval jako dítě - postarejte se o mě, nakrmte mě, zhubněte mě, zařiďte, ať přežiju. Na druhou stranu nemůžu nevidět paralelu třeba s alkoholismem - na takovéhle váhy se člověk bez PPP neprožere. Představuju si, kdyby v odmašťovnách říkali potenciálním klientům "ano, můžete nastoupit na protialkoholní léčbu, ale až poté, co zvládnete tři měsíce nepít, do té doby se s vámi bavit nebudeme." I kdybychom z toho odlepili problém deliria tremens, kolik lidí by to asi takhle zvládlo a dotáhlo. Jasněže v nějaké chvíli musí nastoupit fáze, kdy to člověk musí převzít sám a překopat si svou domácí rutinu, nicméně může to dělat až ve chvíli, kdy ma za sebou nějakou léčbu a třeba i bariatrii a má mnohem víc nástrojů, jak si s tím poradit, než jenom "tady máte jídelníček".

ARGANNAH: mám známou, aktuálně má 200 kg. Už v podstatě téměř nevychází z bytu, dojít si na záchod nebo se umýt je pro ni záhul srovnatelný s výstupem na strmý kopec. Občas ji někam doprovázím, pohybuje se pouze o dvou berlích a je to fakt těžký, jak říkáš, člověk to pomalý tempo jenom těžko udržuje. Já jsem to nejvíc dotáhla na něco kolem devadesátky a už tehdy to pro mě bylo v mnoha situacích nekomfortní, ale vlastně jsem si ten nekomfort uvědomila až zpětně, třeba když jsem přidřepla k dítěti a došlo mi, že ještě před půl rokem by pro mě tento úkon byl velmi nepohodlný. Žít v jejím těle si skoro neumím představit, musí to být v podstatě trvalé utrpení.

VRATENKA: za sebe musím říci, že se mi to nikdy u nikoho nestalo a to ani v potíži, kterou bych já (nejen) snížením váhy i řešila. Ano Cornela mě nechtěla zhubnout :)

Jsem teď ve fázi hledání novýho praktickýho doktora a úplně se modlím, abych narazila na někoho pricetnyho, kdo nebude jakykoliv zdravotni problem resit tim, ze mi rekne at zhubnu, aniz by se mi v tom snazil konstruktivne pomoct.

DELIRIUM: Nene, plus size se prezentuje na velikosti 42. Stejně jako se běžná kolekce prezentuje na velikosti 34. Vypovídajicí efekt nic moc.