prosím nešířit-- text vyjde ve Flash Artu č. 11-12 (květen) --prosím nešířit
PALO FABUŠ
Multiplace - otevřenost v kultuře otevřenosti
Byl jsem požádán editory časopisu Flash Art, abych napsal krátký text
o Multiplace - festivalu síťové kultury, jehož osmý ročník se v půlce
dubna již tradičně konal v několika městech v Čechách, v Polsku a na
Slovensku. A ačkoli jsem sám přijal pozvání udělat v jeho rámci
přednášku, nemohu jinak, než být k němu kritický. Předmětem mé kritiky
však není průběh festivalu či práce jeho organizátorů (resp. jejich
vlastními slovy: koordinátorů), ale soubor idejí a motivací, na nichž
Multiplace nejen jako festival ale i jako síť lidí a organizací stojí
a funguje.
Ideově vychází festival z novomediálního nadšení konce devadesátých
let spojeného s očekáváním nového kulturního paradigmatu stojícím na
předpokládaných inherentních vlastnostech digitálních technologií jako
je otevřenost a participativnost. A přestože festival nálepku nových
médií již před pár lety odhodil a nahradil novou - síťovou - tyto
centrální ideje zůstaly. Sítě jsou dnes dominantní abstrakcí
popisující procesy a vztahy v politice, ekonomice a kultuře, které na
své členy klade nároky flexibility a propojenosti jakožto
sebezáchovných mechanismů v prudce proměnlivém prostředí. Účinnost
tradičních hierarchií je v této situaci omezená a navíc je jejich
význam jakožto tradičních mocenských forem útlaku předmětem oprávněné
kritiky. Natolik je festival aktuální a jeho existence k věci. Veškerá
jeho snaha je však na základě téhož zevnitř efektivně podkopáváná tím,
jak důsledně a zarputile tyto ideje realizuje, aniž by brala do úvahy
jejich již tolikrát prokázané limity. Jeho hlavní přednost se tak
paradoxně obrací v jeho hlavní nedostatek.
Náplň festivalu představují především audiovizuální představení,
performance vycházejících ze situacionistické tradice, improvizace,
workshopy orientované na novomediální produkční nástroje a různorodé
metody kulturní produkce, přednášky a prezentace studentských i
vyzrálejších projektů, jejichž šipka však většinou míří k neustále
omílané audiovizualitě ať už ze strany humanitních věd či výtvarných
oborů. Tedy to, že má festival určité zaměření, by bylo zcela ve shodě
s ideovým pozadím, kdyby tak vehementně nepodtrhávalo otevřenost,
poněvadž její povahou je právě opak.
Nejde samozřejmě o uzavřenost organizační, nýbrž diskurzivní. Ta byla
novým médiím vyčítána odjakživa a v podobě Multiplace nachází své
pokračování. A to jednak v podobě ezoteričnosti jednotlivých akcí či
celkovou programovou skladbou, která přestože používá rétoriku
otevřenosti, zůstává v úzkém pásmu svých východisek. Průvodní texty a
propagační materiály se hemží "sémantickými vraky" díky nadužívání
pojmů jako je experimentální či svobodný.
Navíc tím, že kdokoli má možnost se do festivalové sítě zapojit a
podílet se tak (autonomně ale ne synergicky) na výsledném programu,
drží se co do počtu akcí kvantitativně trvale vysoko, jejich úroveň
však výrazně kolísá, čímž na celkovém dojmu z festivalu zanechává
pachuť nevyzrálosti, druhořadosti resp. určité nedodělanosti. Ideje
otevřenosti a spolupráce jsou zkrátka pomýleně vnímány jako hodnoty
cílové, a ne jako pouhé prostředky, kterými vždy zůstanou. Festival
tak není schopen vymanit se z ideologického sevření, a to i když jde o
sevření na pohled pozitivně laděné.
Teoriím informační společnosti se často vyčítá jejich nedostatečná
provázanost s reflexí historických procesů, na čem je poukazována
tendence dnešní společnosti žít jen v přítomnosti. Ignorováním toho,
čím společnost za poslední několik desítek let prošla, vidí tyto
teorie výrazný předěl tam, kde jde ve skutečnosti o kontinuální
radikalizaci historických tendencí. Tento druh "ztráty paměti" se
nevyhýbá ani festivalu Multiplace.
Multiplace chce totiž být festivalem pro současného člověka, avšak
nabízí mu to, co mu už dávno neschází - nabízí otevřenost člověku,
který je současnou společností zahlcován přemírou možností, propaguje
spolupráci a tzv. participativní umění v kultuře, jejíž členové už
dávno nenacházejí potřebu kolektivity a "spojených sil" a spokojeně
jdou za osobními cíly, nabízí platformu k seberealizaci v prostředí,
které je "přeplatformováno" do té míry, že nezbývá než konstatovat
představu o potřebách participace a diskusí jako neúměrně nafouklou,
nabízí tzv. svobodné umění lidem, kteří jsou svobodní jako nikdy před
tím a to až tak, že se jim z toho točí hlava a oni se marně chápou
oporných bodů, které už tady nejsou... vyzývá "Pojďme něco spolu
dělat!" ve chvíli, kdy už vlastně nikdo neví "Chto delat"? Festival
však bohužel ke snaze najít na tuto otázku odpověď nepřispívá, je
netečný vůči všudypřítomnému průvanu a otevírá další okno.