Ilustrace k dalsimu dilu, pokracovani, o Talismanovi. pise rav. Sidon
O tom, jak teta Frumetl zachránila Talismanovu dceru
Tak vidíte, kam by to vedlo, kdyby si malé děti zahrávaly s kouzly. Zatímco Talismanovy kouzelné modlitební řemínky ležely pohozené v opuštěné věži hradní zříceniny, nezbedný vítr odnášel kouzelný talis pod oblaky. Toho dne začalo být po ránu opravdu velice větrno a talis stoupal a klesal a vítr ho se všemi oblaky odnášel dál a dál. Juditka mohla jenom doufat, že jej neztratí z očí. Vítr nakonec přestane bavit si s ním hrát a tatínkův kouzelný plášť se snese zpátky na zem. Jen aby se ale nezachytil o korunu nějakého stromu, to by pak bylo zlé, protože holčičky na neumí lézt po stromech jako kluci. S pohledem upřeným do nebe Juditka utíkala po polích, ztracená v obilí jako tečka, a protože nemyslila na nic jiného, než na tatínka, jakou by mu způsobila bolest, kdyby měl přijít o svůj svatý talis, ani nevnímala čas. Někdy se již zdálo, že se nad ní vítr ustrnul. Přestal uhánět a obloukem se k ní vrátil a točil s talisem nad její hlavou. Pak ale ten prevít poskočil a fíííí, nesl modlitební plášť zase pryč.
A najednou byla tma a Juditka byla ztracená. Za tmavými mraky, které se dál hnaly po obloze, se objevilo něco bílého, ale nebyl to talis. To ji z nebe pozoroval měsíc, ale jestli si přitom říkal, kde se tam dole, na rovině mezi poli, bere taková malá holčička, kdo ví? Možná mu ztraceného dítěte bylo líto, ale nebyl to on, kdo je zachránil. Když jsme si vyprávěli o té nešťastné události v Praze, jak švédské vojsko ostřelovalo v Praze z Malé strany ghetto, říkali jsme, že jedna z obětí té kanonády byl pan Izák Cigainer. A také jsme si řekli, že provdal svou dceru Frumetl za Josla Žebráckého. Teta Frumetl, která bydlila v Žebráku, měla proto o zázračné bytosti, jež vyhnala točnické větřelce ze zříceniny žebráckého hradu, zprávy hned z první ruky od svého syna Zeliga.
Chlapci bylo tehdy teprve osm let a prozatím se nijak zvlášť neproslavil. Anděla, jenž se z čistého nebe snesl do hradní věže, však viděl na vlastní oči, a když doběhl domů, popsal ho mamince velmi důkladně. Když si odmyslila hrůzu, již zjevení mezi dětmi způsobilo, připadlo ale té moudré ženě divné, že by Bůh Izraele posílal z nebe anděla, který je ještě dítě. A když jí Zelig popsal jeho křídla, ze všeho nejvíc jí připomínala mužský modlitební plášť. V rodině jejího nebožtíka otce nebyli rabíni ani velcí učenci. Byli to praktičtí lidé a nevěřili hned každé pohádce. Proto ani ona nechtěla uvěřit manželovi, že by pražský krejčí Jona Talisman létal každého rána do Žebráku až z Prahy s pomocí kouzelného talisu. Joslovy argumenty byly však natolik pádné, že je nemohla vyvrátit. Býval přes týden obchodně v Praze a vracel se domů až v pátek, takže vídal Jonu Talismana odpoledne a večer v synagoze. A v Žebráku ho zase každé ráno vidělo devět mužských, kteří čekali na desátého do minjanu jako na Boží smilování. I kdyby měl chudý krejčí každý den platit cestu dostavníkem do Žebráku a zpátky, byla to výprava na celou noc a den. Frumetl musila uznat, že kouzlo bylo jediné rozumné vysvětlení. Protože však Juditka při ostřelování Židovského města strávila celé dva měsíce u nich na Žebráku, znala také velice dobře neposednou holčičku Jony Talismana, a hned ji napadlo, kdo by se mohl skřývat za andělem ve velikosti dítěte, který létá v černě pruhovaném talisu. Nevypůjčila si ta holka tatínkův kouzelný plášť, když se dozvěděla, že ti výrostkové z Točníku obsadili žebrácký hrad? Teta Frumetl nemohla z neděle na pondělí vůbec usnout. Představovala si, co všechno se děvčátku mohlo stát. Vždyť ani pro dospělého není maličkost, notabene když fouká vítr jako včera, uřídit takový talis!
O lidech, kteří si dělají zbytečné starosti, se říká, že vidí růst houby. Ještě nikdo totiž neviděl houby růst. Ale u maminek je to běžný jev. Jakmile jejich děti vytáhnou paty z domu, pronásledují je představy, co všechno zlého by je mohlo potkat. Když se jich zrovna nedrží za sukně, umírají o ně strachem. A v noci, zatímco by tatínkové rádi klidně spali, budí manžely ze spánku starostmi, co se dětem může stát zítra. Vidí prostě houby růst, ale to, co tu vyprávím o tetě Frumetl, je důkaz, že je to tak dobře a patří to k tomu, být dobrou maminkou. V obrazech, které se jí v noci honily hlavou, viděla Juditku jako živou. A že byla živá, to ji přesto přese vše uklidňovalo, mohlo být mnohem hůř. A v pondělí, jakmile se rozbřesklo, utíkala k sousedům, kde se muži modlí, a její předtucha se vyplnila. Desátý do minjanu se tentokrát nedostavil, Jona Talisman dnes nepřiletěl!
Tou dobou bylo již celé židovské město v Praze na nohou a hledalo ztracené dítě. Nikdo z těch, kdo se to dozvěděli, neměl ani pomyšlení jít to ráno do synagogy, a tak si ani Jona Talisman nevšiml, že se mu ze skříně ztratily tefilin a talis. Všichni se strachovali, že si Juditka hrála na břehu Vltavy a utopila se, anebo ji odvedl kněz a bude ji chtít pokřtít. I to se někdy stávalo. Nikoho, dokonce ani Juditčinu maminku, proto nenapadlo, že by holčička sebrala tatínkovy tefilin a modlitební plášť a letěla do Žebráku konat spravedlost. Tím méně, že právě teď spinká, zavinutá do klubíčka a zavrtaná do trávy jako nemluvně.
Frumetl oběhla sousedky a barvitými slovy jim vylíčila, co se stalo za neštěstí. A jelikož všechny sousedky byly maminky, ani jedna nepochybovala o tom, že to je vážná věc. Při tom povětří, jaké bylo včera, se holčička musila zřítit, a jestli nedošlo k nejhoršímu, leží chudinka někde v polích s přelámanýma rukama a nohama. Než se devět mužských vrátilo z modlitby bez desátého, bylo rozhodnuto. Všichni z osady Žebrák, muži, ženy, děti, Židé i křesťané, se v čele s tetou Frumetl vydali do zříceniny hradu, kde ji děti viděly včera naposled. Byly nalezeny oboje modlitební řemínky, a to přesvědčilo i poslední pochybovače, že se stalo, co se stalo. Naštěstí však neležely tefilin na hlavu na stejném místě jako tefilin na ruku, protože krabička s tefilin na hlavu spadla Juditce nejdřív a krabičku na ruku ztratila později, teprve když zjistila, že jí uletěl talis a vyběhla za ním z věže. A tak teta Frumetl správně usoudila, že děvčátko není třeba hledat po skalách v lese, a protože je nespatřili ani v blízkosti obce, roztáhli se ti lidé do dlouhé řady a krok za krokem pátrali v polích, kudy vedla silnice z Prahy do Bavor. Přešli ji a pátrali po jakékoliv stopě, která by je přivedla k Juditce.
Našli ji ještě v hlubokém spánku. Ale to není všechno, na spící holčičku, schoulenou do klubíčka jako koťátko a schovanou ve trávě, je upozornil právě ten kouzelný talis Jony Talismana, který večer předtím ztratila z očí! Byla jím přikrytá jako v postýlce, a protože byl vlněný, země ji hřála zespodu a talis shora. V pěstičce svírala jeho třásně jako roh polštáře, který mívá doma pod hlavou, o ničem nevěděla a vůbec se nenastydla! Kdo ji však v noci tím talisem přikryl? To je těžko říci, protože Juditka spala jako když ji do vody hodí. Nikoho neviděla a nikdo jiný neviděl ji. Snad to byl ten vítr, a než sám odešel na kutě, poctivě vrátil talis tomu, komu jej vzal. Anebo v tom měl prsty prorok Elijahu, kdo ví. V každém případě se Juditce spalo tak lahodně, že ji neprobudily ani výkřiky „Sláva Bohu, nic se jí nestalo!“
Probudila se až v náručí tety Frumetl, když s ní nasedala do bryčky, vypůjčené z panského statku. Židé i křesťané ze Žebráku stáli kolem a tlačili se jeden přes druhého, aby na ni viděli. Sotvaže otevřela oči a spatřila nad sebou usměvavý obličej tety Frumetl, vzpomněla si na vše, co se jí včera přihodilo a rozplakala se. „Prosím tě, tetičko, nech mě tady!“, vzlykala chudinka. „Ztratila jsem tatínkův kouzelný talis a jeho tefilin a v životě už nemohu před tatínka předstoupit!“ Ale Frumetl zavrtěla hlavou: „Všechno bude zase v pořádku, děťátko, talis a tefilin tvého pana otce jsou na světě, podívej!“ A potom panský kočí práskl do koní a Juditka s tetou Frumetl v kočáře ujížděly do Prahy.
A tak nakonec všechno dopadlo nejlíp, jak mohlo. Po dni, který zoufalí rodiče strávili bezútěšným hledáním ztracené dcerušky, zastavil před jejich domem kočár a Juditka byla zase na světě! Nechápali sice, jak se Juditka mohla dostat až do Žebráku, ale z radosti, že ji zase mají živou a zdravou, se na to nejdřív ani nevyptávali. Teta Frumetl jim všechno vysvětlila až potom, když se všichni sousedé rozešli a Juditka si vzpomněla, že má strašidelný hlad. Zatímco v kuchyni jedla, Frumetl vyprávěla Jonovi a jeho ženě, co věděla. A dokázala to zaonačit tak, že Juditka za nic nemůže. „Strýčku Jono“, povídala mu ve vší úctě, „buď rád, že máš statečnou dceru, která pro spravedlivou věc udělala skutek, za který jí budeme v Žebráku děkovat až do skonání světa. Propříště si však laskavě svůj vzácný kouzelný talis a modlitební řemínky ve skříni zamykej, protože děti jsou děti!“ A Talisman jí musil dát zapravdu. Židé v Žebráku, pokud tam žili, opravdu vzpomínali na statečnou Juditku, která vyhnala holomky z Točníku z hradu Žebrák na věčné časy. Ale to neznamená, že byste si z toho měly brát příklad a zahrávaly si s kouzly. Bůh ví, jak by to dopadlo, nebýt teta Frumetl v Žebráku!