Za zločin proti umění nelze udělit milost
Jiří Přibáň
Centrum současného umění DOX patří mezi výjimečné instituce, které se v českých
poměrech dlouhodobě snaží o propojení současného umění a obecnějších sociálních
témat. Součástí velmi zajímavé výstavy Kartografie naděje: Příběhy sociální změny,
která v něm právě probíhá, je také instalace skupiny Ztohoven vycházející z jejich
nedávného projektu Morální reforma. Samotná instalace je přitom prostá – do
zasedacího pořádku Poslanecké sněmovny jsou vepsána telefonní čísla jednotlivých
poslanců včetně předsedy vlády a uprostřed je kontakt i na prezidenta republiky s tím,
že přímo ve výstavní síni diváci mohou podle členů skupiny “napsat SMS zprávu
z anonymního telefonu, takže nemusí mít strach.“
V tuto chvíli nejde o to, jestli se Ztohoven dopustili něčeho nezákonného,
protože schopnost pohybovat se na hraně zákona i za ní vždy patřila k jejich
projevu, ať se jednalo o rozverně anarchické nabourání se do televizního vysílání,
rafinovanou změnu identity v občanských průkazech nebo další akce skupiny nebo
jejích členů. Pokud se jedná o soukromá nebo utajená čísla politiků, k porušení
zákona pravděpodobně došlo, přestože v každé demokratické společnosti platí, že
ústavní právo na ochranu soukromí je u politiků nebo veřejně činných osob obecně
omezenější než u ostatních lidí.
Volejte politikovi! Anonymně?!
Moralistní kýčovitost instalace není jen nevinným projevem politické i umělecké
krátkozrakosti, protože se v ní cíleně hraje na ty nejnižší lidské pudy nenávisti a
digitálně regulovaného verbálního násilí, jaké známe například i z internetových
diskuzí a blogů. Všimněme si především, že Ztohoven umožňují svým divákům volat
anonymně a odůvodňují to strachem. Dnešní česká společnost je ale společností
rostoucího hněvu, rozhodně ne strachu. Lidé protestují, demonstrují, píší petice,
vykroužkovávají stranické volební kandidátky nebo zakládají občanské iniciativy,
takže se ze všeho nejvíc začínají bát politici, tedy alespoň ti inteligentnější z nich.
Nabídka anonymně si zavolat vybranému politikovi tak ze všeho nejvíc připomíná
demokratizovaně orwellovské dvě minuty nenávisti, nyní obrácené proti našim
vlastním politickým reprezentacím. Sociální funkce je totiž stejná: člověk si
verbálně uleví, napětí ve společnosti se zmenší a stávající moc se paradoxně posílí.
Přitom v demokratické společnosti existují stovky jiných způsobů, jak mohou
občané své politické zástupce oslovit. Spíš než z anonymního telefonu bych možná
zkusil začít návštěvou poslancovy kanceláře v jeho volebním obvodu a od ní bych
odvozoval všechny další kroky ve své politické záležitosti.
Ztohoven vůbec nepochopili smysl demokracie, na kterou se tolik odvolávají.
Ani v antických Aténách neměli lidé právo anonymně oslovovat politické vůdce
a říkat jim libovolně, co je napadne. Občan aténské obce měl v tehdejší přímé
demokracii v zásadě jen dvě práva, totiž právo vyslovit vlastní názor a současně právo
na vyslyšení tohoto názoru. Být občanem znamenalo tehdy i nyní vystupovat jako
konkrétní osoba, a ne jako anonymní hlas.
Moralistní zkáza politiky i umění
V instalaci Ztohoven se tak jen potvrzuje, jak morální pohnutky ve skutečnosti
politiku často ničí namísto toho, aby ji napravovaly. Narozdíl od jiných akcí, ve
2
kterých Ztohoven zkoumali s větším či menším úspěchem mediální nebo politickou
realitu, se v tomto případě jedná o ten nejbanálnější a nejukřičenější moralismus,
který v trochu jiném balení rozváží po českých zemích podnikatel Karel Janeček. Ten
také údajně spočítal dobro a slušnost a nyní hodlá napravit svět. Jako kdyby se ve
všech těchto případech jen opakovaně projevovalo prokletí české společnosti, která se
namísto politiky vždy upíná k morálním soudům a namísto konkrétní politické práce
raději neurčitě volá po transformaci „srdcí a myslí“.
Morální reforma Ztohoven je ve skutečnosti anonymně výhrůžný útěk před
politikou. Jejich instalace představuje tu nejslabší parodii někdejšího avantgardního
snění o umění jako nápravě světa. Namísto politicky angažovaného umění nabízejí
jeho morální náhražku. Vytvořili jen symbolický ventil politických frustrací, který
slibuje utopické zrušení rozdílu mezi politickou mocí a společností a demokratickou
diskuzi zaměňuje za samospasitelné oslovení zvolených politiků, v jehož důsledku by
mělo dojít k všeobecnému prozření.
Jestli se Ztohoven současnou instalací něčeho dopustili, tak je to především zločin
na současném umění, za který nelze udělit žádnou milost.