S_TEJK: Z toho dovnitř
29. 11. 2014 | aktualizace: 30. 11. 2014 11:50
Umělecká skupina Ztohoven je radikální i v názoru, kdo ji má platit
Je to vzrušující otázka těchto dnů: za jakou cenu si umělec může koupit tvůrčí svobodu? Dokumentaristé se mezi sebou přou, zda mohou točit nezávislé filmy, když jim je platí energetický gigant proslulý zneužíváním dominance na trhu. Kurátoři řeší, jestli jejich spolupráce s galeriemi financovanými reklamními agenturami není skrytou marketingovou kampaní. Divadelníci nevědí, zda je správné vyměnit mizernou grantovou politiku veřejného sektoru za podporu od soukromníků s nejistými úmysly.
Do této debaty nyní razantně vstoupila aktivistická skupina Ztohoven. Její stanovisko je jednoduché. Doslova říká, že účel světí prostředky, čili je úplně jedno, kdo ji bude platit. S výjimkou státu, vůči němuž se vymezuje jako symbolu nadvlády nad společností. Ale jestli jí bude pomáhat Karel Janeček nebo Vladimir Putin, ji nezajímá. Důležitější jsou pro ni její výstupy než způsob, kterým se k nim dostane.
Bendův odkaz
Ztohoven měli vždycky dobrý tah na bránu. Proto je důležité se jimi zabývat. V Česku je spousta jiných aktivistických skupin, Pode Bal, Rafani nebo třeba Guma Guar. Partě kolem Romana Týce se nicméně daří zasahovat nejširší výsek společnosti. O jejich medializovaných projektech se nemluvilo jen ve výtvarných kruzích, ale také u hospodských stolů nebo nedělních obědů. Srdce nad Pražským hradem předělané na otazník, atomový výbuch protlačený do České televize, zfalšované občanské průkazy, zveřejnění telefonních čísel politiků. To jsou jejich nejznámější akce, z nichž se vždy stalo veřejné téma.
Platí to i pro jejich aktuální projekt Paralelní Polis. Třípatrový dům v pražských Holešovicích, kde se mají dít velké věci. Místo se má proměnit v nezávislý ostrůvek svobody, jakýsi stát ve státě, kde se mimo jiné platí jinou měnou a kde se nikdo nikomu nemůže dívat pod prsty, protože tu nejdou sledovat telefony ani počítače (více v rubrice téma na str. 50–55). Víc než samotná náplň této „otevřené platformy“ ale veřejnost rozděluje způsob, jak ji Ztohoven platí. Peníze jim totiž na provoz posílají úplně stejní lidé, jaké skupina kritizuje. A sice představitelé zdejšího ekonomického establishmentu, kteří mohou společnost ovlivňovat ještě nekontrolovatelněji – protože zákulisně – než politici.
Ztohoven se otevřeně hlásí k odkazu disidenta Václava Bendy, který koncept paralelní polis vymyslel koncem sedmdesátých let. Formuloval ho jako politicko-společenskou alternativu, jež měla fungovat nezávisle na normalizovaném Československu. Věděl, že už nemá smysl totalitní systém žádat, aby povoloval (natož pak podporoval) undergroundové kapely, vyhozené pedagogy nebo zakázané tiskoviny. Stejně by to za Husáka neprošlo. Ale pokud se tyto aktivity kritizující vládnoucí elity přesunuly do soukromých chalup, bytů či podzemních tiskáren, mohly dál – byť s potížemi a pod hrozbou přísné odvety – „svobodně“ probíhat.
Skupina Ztohoven se cítí být ve stejné situaci. I demokratický stát má podle ní pod kontrolou veškerý náš život. A je velmi citlivý na to, když někdo nerespektuje jím nastavená pravidla.
Pokud například v metru vyměníte reklamní plakáty za své vlastní nebo signálem proniknete do vysílání České televize, hrozí vám vězení. Proto je třeba si vytvořit prostor s vlastními pravidly, kam na vás stát nedosáhne či to bude mít o hodně těžší.
Takový drobný rozdíl
Proti disidentům jsou Ztohoven pochopitelně v luxusní pozici. Za jejich aktivismus je nikdo nevyhazuje ze škol, neterorizuje jejich rodiny, necpe se jim v podobě tajných agentů do postelí, nedělá jim domovní prohlídky, nezakazuje jim pracovat v oboru, nevozí je do lesa, kde je zmlátí, nevyhání je za hranice. Pouze jim říká, že musí platit daně v korunách, mít řádnou občanku a nesahat na cizí majetek – ať už jeho vlastníka sebeoprávněněji nesnášíte.
Přesto prý Ztohoven nezbývá nic jiného než se nechat platit svými nepřáteli. Protože jen tak mohou mít jejich „antisystémové“ akce dosud dělané na koleně dostatečnou razanci. I kdyby měli s tou kritikou všemocného státu pravdu, ještě že takhle neuvažoval Václav Benda. Představa, že koncert Plastiků, přednášku Jana Patočky nebo výrobu samizdatových Lidových novin platí JZD Slušovice, je totiž vskutku absurdní.