Ona vizitka, kterou kniha (F)AMU dává, tak není moc vábná, a trpí jistými hnědými odstíny. A to je problém bez ohledu na to, jakou relevanci má samotná kritika digitálního restaurování v podání NFA.

Celá tato kauza má přitom i širší souvislosti, které AMU přesahují. Je totiž adekvátní se ptát, jestli neilustruje i širší posun společnosti ve vztahu k EU, k tomu, co pro ni znamená naše a co cizí. Autoři sami si přitom možná důsledek svých slov neuvědomují. Podobný jazyk se postupně stává mainstreamem a oni ho třeba jen reprodukují, ať nevědomky, či z pragmatických důvodů. Právě tím se ale stává normou. Psali by totiž takto i několik let nazpět? Považovali bychom dříve takovýto slovník za vědecký? Prošla by bez většího rozruchu tak vyhrocená rétorika?