A mám čerstvé doporučení na film Crying game (u nás Hra na pláč). http://www.csfd.cz/film.php?4878 . Dost zajímavě se dotýká katolictví/transexuality a homosexuality, ostatně jako celá tvorba Neila Jordana .

LOG_LADY: Díky za článek. Poputuje na nástěnku :)

Teď mě napadá. Znáte někdo režiséra Todda Haynese? Čelní představitel New Queer Cinema. Tuhle pozici si vydobil hlavně filmem Poison http://www.imdb.com/title/tt0102687/ (kdybyste ho náhodou někdo měl, tak bych ho uvítala :) a potvrdil Sametovou extází (Velvet Goldmine) http://www.imdb.com/title/tt0120879/

narazila sem na jeden docela zajimavy clanek /kdysi vysel v reflexu/
http://www.reflex.cz/Clanek6616.html

A tady jedno zamyšlení nad queer cinema v Čechách...

MOC TOHO NENAJDETE..."
Rolf Simmen


"Moc toho nenajdete..." Tak zněla většinou první reakce na můj zájem o gaye a lesbičky v české kinematografii. Historici Národního filmového archivu mi zavřeli dveře ještě kategoričtěji: "Téma homosexuality se v českém filmu prakticky (kromě u Grodeckého) nevyskytuje. Tím je dáno, že se touto problematikou u nás nikdo ani nezabývá."

Na cestu do Prahy za tímto tématem jsem se vydal, abych měl co říct o českých filmech na jednom ze švýcarských gay festivalů, Queersicht v Bernu (10.-14. 11. 2005). Tento festiválek, o něco menší než současně probíhající pražská/brněnská Mezipatra, si letos umínil "rozšířit obzor směrem k východu" a představit divákům filmy ze střední a východní Evropy. Do bernského programu se takto dostaly nové produkce, jako válečné drama Go West (Ahmed Imamović, 2005) z Bosny, srbská komedie Zhluboka dýchej (Diši duboko, Dragan Marinković, 2004), loňské překvapení z Moskvy, milostný trojúhelník Já miluji tebe (Ja ljublju tebja, Olga Stolpovskaja, Dmitrij Troickij, 2004), a k tomu ještě blok různorodých krátkých filmů. Jako jediný příspěvek z České republiky byly promítány Sedmikrásky Věry Chytilové (1966) v "předrevoluční" retrospektivě, kde se ocitly vedle dvou starších maďarských filmů (Plukovník Redl, István Szabó, 1984, Jiná cesta, Egymásra nézve, Károly Makk, 1982) a prvního/posledního gay filmu z NDR, Dominy out (Heiner Carow, 1989).

Měl jsem pocit, že pro referát o českém filmu mám nejlepší předpoklady. Moc dobře si na příklad pamatuji, jak jsem se jako dítě (neopětovaně) zamiloval do prince (Pavel Trávníček) z Tří oříšků pro Popelku (Václav Vorlíček, 1973). Anebo jsem si vzpomněl na scénu z Němcova filmu O slavnosti a hostech (1966), kde Rudolf (Jan Klusák), mladý chráněnec Hostitele, si "zahraje" se skupinkou hostů a nakreslí kolem ní kruh. Mimo kruh zůstane protestující Karel (Karel Mareš), kterého pak Rudolfovi muži zbijí. Bylo to v mých očích, ovšem mimo jiné, zobrazení (i když skrytě) homofobního násilí. Naštěstí ta scéna zřejmě nemá u diváků vzbudit sympatie vůči Rudolfovi.

Pak tu byl příjemnější divácký zážitek z Nudy v Brně (Vladimír Morávek, 2003), kde se ve vedlejších rolích najednou vyskytuje docela obyčejná dvojice, Honza Beďura a Pavel Velička. "V devíti letech (no, Honza měl devět, Pavel měl šest) chtěli být pokrevními bratry, ale ani jeden se neodvážil říznout. Honza má problém s egem, Pavel s orientací," takto je uvádí hlas vypravěče. Pavel má nejspíš problémy ne se svojí orientací, ale s Honzovou. Je do něho zamilován, ale neodváží se mu to přiznat, protože tuší, jaká by asi byla Honzova reakce. Pozdě v noci kradmo políbí spícího Honzu, ale hned svou lásku zapře, když se ten rozhořčeně probudí – "Co to děláš?" "Měl jsi tam mouchu!" Tento drobný příběh bez happy endu mi připadá velmi pravděpodobný – asi každý má alespoň jednu takovou zkušenost – a nezabírá v celkovém filmu více místa než patřičná čtyři procenta. Zdá se, že dosud neexistuje v České republice ani jeden celovečerní hraný film, který by se dal označit bez nevolnosti za gay anebo lesbický film.

Tedy jako film homosexuální režisérky anebo režiséra, s vysloveně homosexuálními postavami, ve kterém se jejich orientace zobrazuje řekněme pozitivně anebo s určitou sympatií a ve kterém je děj založen do určité míry na jejich jinakosti. Nechci v tomto kontextu zamlčovat transsexuály, ale mám pocit, že pro ně čekání bude trvat ještě déle. Není ani vyloučeno, že jeden ze zmíněných prvků může chybět, já jsem třeba první zobrazení homosexuální dvojice bez předsudků viděl ve Felliniho Satyriconu (1969), a nechtěl bych tvrdit, že manžel Giulietty Masinové byl gayem. Když se člověk podívá do programů specializovaných festivalů, tak jsou to často filmy o coming-outu (uvědomit si vlastní, odlišnou identitu a nalézt odvahu to někomu říct - to je vlastně ideální námět pro film o dospívání) anebo jde o příběhy, ve kterých tato orientace hrdinům zkomplikuje život – častý je na příklad motiv návštěvy nic netušící maminky, která chce oženit syna anebo provdat dceru.

A jak to tedy vypadá s queer cinema v České republice? Praha je město, které má sice už dávno festival Mezipatra a sekci "Jiný břeh" na Febiofestu, předtím mělo lesbický festival Apriles, a odkud se vysílá televizní pořad s explicitně homosexuální tematikou Legato, je to ale taky město, které nemá Gay pride (manifestace na památku vzpoury gayů v jednom baru v New Yorku roku 1969, počátek organizovaného gay a lesbického hnutí) a kde se parlament už tolik let nemá ke schválení zákona o registrovaném partnerství. Všichni, kterých jsem ze v Praze zeptal na "téma", se hned zmínili o trilogii Slunce, seno a... Zdeňka Trošky, kde určitou roli hraje i homosexuální postava. Bohužel jsem tato díla neviděl, a z vyprávění mám vážné pochyby o tom, zda by byla zajímavá pro diváky mimo Českou republiku.

Více mě zaujala postava kulturního referenta Arnoštka (Šimon Caban) v retrokomedii-rytmikálu Tomáše Vorla Kouř (1990). Arnoštek zdařile ztělesňuje typ lehce hysterické tety a přesvědčuje jako DJ, tanečník a zpěvák se svým hitem "Je to fajn, fajnový", písničkou, která udává tón nálady v normalizační ocelárně. Pak natočil David Ondříček svou prvotinu Šeptej (1996), první film s otevřeně homosexuálními postavami. Filip (Jan Muchow) žije se svým přítelem Kytkou (Martin Myšička), než ho hlavní hrdinka Anna (Tatiana Vilhelmová) svede a začnou spolu "normální" život. Vlastně je to film o nehomosexualitě (Filipova spolubydlící: "Já myslím, že (Filip) Kytku nemiluje"), a nejen to – už tehdy někteří kritici, jako Jiří Peňas a Zdeněk Holý, poukázali na to, že postava "pravého" gaye Kytky je natolik negativní a řešení situace trojúhelníku tak banální, že celkové vyznění filmu Šeptej je jednoznačně homofobní.

Podobně to vypadá i s filmem Mandragora (Wiktor Grodecki, 1996). Polský režisér se sice zabýval skutečnými sexworkery na pražském Hlavním nádraží taky ve svých dokumentech Andělé nejsou andělé (1994) a Tělo bez duše (1996), ale v hraném filmu snad nevynechává ani jeden stereotyp, který se váže k této profesi. Šestnáctiletý hrdina předčasně ukončí svůj útěk z domova na Hlavním nádraží a sestupuje všechny stupně ke zkáze: je znásilněn, prodává svoje tělo, stane se drobným kriminálníkem a propadne drogám. Je pasivní obětí tragédie, ani nemá čas si vyzkoušet své nejasně orientované touhy. Musí obstát v prostředí, které snad nejen režisér líčí velmi negativně, ale kde určitá homofobie asi skutečně patří k určité morální sebezáchově těchto mladíků se svízelným živobytím.

Vraťme se k pohádkovým princům. Nezdálo se mi možné, aby si gayové nenašli svoje kultovní filmy taky v tvorbě ČSSR, třeba i tam, kde po homosexualitě není na první pohled ani stopa - podobně jako si v hudbě osvojili zpěvačku Helenu Vondráčkovou. V jedné zastrčené a trochu staromódní gay kavárně na pražském Starém městě mě hosté poučili. Připomněli mi Václava Kršku a jeho filmy plné poetických obrazů obnažených chlapeckých torz a Krškova oblíbeného herce Eduarda Cupáka. O nich se jaksi vědělo, že jsou "takoví". Ve filmech se to ale neodráží – či ano? V tomto světle by byl příběh Anny, Filipa a Kytky z filmu Šeptej jenom opožděná předehra ke Krškově Měsíci nad řekou (1953), ve kterém se Maminka tolik obává setkání svého muže Hlubiny s dávným přítelem Roškotem. Cítí, že to byla ona, která tehdy svým sňatkem rozvedla romantické "blouznění" mladíků: "Že jsem se mu věšila na krk!" K setkání samozřejmě dojde, a staříci vzpomínají na tehdejší společnou postel, a jak se "nakouřili z jedné fajfky" (!).

Divák z homosexuální subkultury se mohl taky kochat stylizací mužských herců ve filmech Petra Weigla – jeden z hostů kavárny mi řekl, že Radúz a Mahulena (1970) byl pro něj silný erotický zážitek. Bylo by zajímavé srovnat Weiglův Le Martyre de St. Sébastien (1984) s filmem Sebastiane klasika gay cinema Dereka Jarmana (1975).

Jiný štamgast mluvil o filmu Fandy ó Fandy (Karel Kachyňa, 1983), kde se mladý hrdina Fandy pod špatným vlivem svého kamaráda Bédi nechce integrovat do socialistické společnosti. Jednou ho Béďa zavede "ke dvěma postarším homosexuálům, ale šokovaný kluk od nich uteče oknem" (Filmový přehled 1983). Zřejmě se nedá ani v tomto filmu mluvit o sympatickém, či alespoň soucitném zobrazení čtyř procent obyvatelstva. Subverzivní oko jiného diváka čte příběh dvou křižáků v Údolí včel (František Vláčil, 1967) jako nejteplejší vztah dvou mužů v českém filmu.

Po příležitostných, skrytých anebo otevřeně negativních zmínkách o existenci homosexuality v kinematografii do roku 1989 následovala skromná vlnička homosexuálních postav v tvorbě devadesátých let. Tyto postavy musely spíše odhalit nějaká tabu, uspokojit určitou potřebu skandálu, než aby mohly přispět k tolerantnějšímu klimatu vůči gayům a lesbičkám v české společnosti. Chybí, zdá se, takový normální příběh, jako je na příklad slovenský Hana a jej bratia (Vladimír Adámek, 2000), který kolem odlišné orientace hrdiny nepůsobí rozruch. Škoda, takový film by mohl napomoci domácím gayům k vytvoření přijatelného obrazu o sobě samých a vyvrátil by obvyklé argumenty profesionálních homofobů (skoro všech zemí na světě), že TOHLE u nás neexistuje a že tu zkázu přivezli odjinud.

Mám pocit, že mladá, úspěšná generace českých režisérů lpí ve svých scénářích na tradičních – heteronormativních – mezilidských vztazích, které nachází ve většinové společnosti. Přitom se jinde už myslí a tvoří jinak. Několik mladých umělců a umělkyň z FAMU a hlavně z AVU si už neláme hlavu nad orientacemi. Pod vlivem queer teorie hrají s identitami, které neuznávají jako bohem dané, nýbrž jako kulturou definované. Queer znamená mimo jiné, že heterosexualita jako dominující model společnosti je prostě tvrzením vládnoucího patriarchátu, skutečnost lidských tužeb je mnohem rozmanitější. Mladí tvůrci zkoumají terén kdesi za nudnou poučkou "normality" a necítí potřebu něco vysvětlovat anebo obhajovat.

Ve videu Somebody Radima Labudy je vidět dvojice, jak si slastně vyměňuje nějakou tekutinu z úst do úst. Jejich pohlaví není dále upřesněno, jen ve stejnojmenné písničce Depeche Mode je slovíčko "she" nenápadně změněno na "he". Labuda sám říká, že i když se homosexualita v jeho pracích občas vyskytuje – v jeho příspěvku k projektu Martinů reloaded si On v obleku a nahatý On čistí zuby jako důvěrný pár –, stane se tak mimochodem, není to pro něj prostě téma. Taky u Marka Thera nejde o nějakou homosexuální "škatulku". V jeho videopracích jsou postavy často cross-dressed, oblečené do šatů opačného pohlaví. A není to proto, aby z toho byla senzace anebo legrace, je to jen jeden z několika významových prvků. V My pleasure se setkává Marie Callas s Madonnou v pražském luxusním hotelu, a fakt, že role operní zpěvačky je obsazená mužem (totiž Therem) nemění nic na vyznění této pop pohádky. Zájem o tělesnost, mnohoznačnost touhy a zamaskovaná pohlavní identita – takto charakterizuje kurátorka Zuzana Štefková tvorbu Labudy, Thera a dalších umělců, které prezentovala na nedávné výstavě Je désire (VŠUP 6.–27. 9. 2005). Protože jsem poznal tyto nové tendence v oblasti výtvarného umění, jsem taky zvědavý na budoucí české filmy.

Zatím jsem ale neměl, kromě zmíněných videoprací, co přinést do Švýcarska. Sedmikrásky Věry Chytilové si vybral tým Queersichtu ani ne jako zjevně lesbický film. Kdo chce, všimne si, jak jedna z hrdinek vybírá mezi jablkem a okurkou a rozhodne se pro kulatý symbol ženskosti (okurky pak zničí nůžkami), a jak se jednou, velmi krátce, hrdinky ocitnou v baru, který je viditelně frekventován homosexuály. Ale film divákům v Bernu prezentovali hlavně jako příklad ženského hédonismu, kde se dvě Marie vykašlou na rigidní sexuální morálku své doby. Drzé kousky, které provádějí svým nápadníkům, budily sympatie a škodolibost taky u gay-lesbického publika. Svou uvolněností jdoucí proti patriarchální srsti jsou Sedmikrásky vlastně dosud výjimkou v české kinematografii.

(Rolf Simmen je švýcarský slavista, žije jako svobodný novinář v Berlíně.)

(Vyšlo v tištěném Cinepuru č.43, leden 2006)

No a protože tu byl několikrát zmíněn geniální seriál Queer as a folk, můžete hlasovat v anketě o nejoblíbenější postavu!!!

Jo a ještě toho Jarmana můžu když tak přepálit, kdyby někdo joooo moc chtěl. Caravaggia mam s českými titulky, u Sebastiana jsou anglický, Wittgenstein je komplet v originále a v Glitterburgu se nemluví, protože je lehce experimentální a vlastně není ani moc queer. Je to spíš jen sled obrazů s hudbou Briana Ena, co Jarman natočil těsně před smrtí...

Zde pár základních odkazů o queer cinema:

http://www.greencine.com/static/primers/queer.jsp - Krátký přehled historie queer cinema

http://www.sensesofcinema.com/contents/00/8/queer.html - něco z teorie queer cinema

http://www.qcinema.com/ - orientační přehled queer filmů, tvůrců a herců

http://www.queerhorror.com/ - teda, že existujou i queer horrory :)))))

http://fss.muni.cz/rpm/Revue/Heslar/queer.htm - krátký vysvětlující článek v češtině

Ahoj :) Tak vas tady vsechny vitam! Omlouvam se za prodlevu, bohuzel skola se odlozit nedala...

Text od Svtonika pujde na nastenku, plus tam pribudou nejaky ty odkazy na studie o queer cinema, zatim bohuzel jen v anglictine, protoze u nas se o tomhle tematu tvori, bohuze, dost pomalu...

Jinak probehla tu diskuse o Jarmanovi. Mam Caravaggia, Wittgensteina, Sebastiana a Glitterburg, akorat nemam zadny ftp, tak kdyby se nekdo nabidl, mohla bych to tam hodit...

pokud tedy neni k dispozici ftp, nenasel by se nekdo, kdo byl uploadnul nejaky film od dereka jarmana (napr. pres sendspace, edisk apod)? zadny neuprednostnuju, jeste jsem od neho nic nezhlidnul..

ve stredu/21:15/ v aeru v ramci přehlídky severoirskyho filmu budou davat 9 dead gay guys, vice zde:http://www.imdb.com/title/tt0336910/
a Lab Ky Mo/reziser/ by mel prijet na mezipatra

Cachorro bylo super, taky se mi libilo...tak me napada - videli jste Bedrooms and Hallways?

no koukam ze mam co dohanet, ale chtela bych kouknout na nejaky anime v tomhle zanru, kdyby mel nekdo reference.. pak mohu zapujcit manga knizku a ceskojaponsky slovnik k tomu, i kdyz obrazky sami o sobe sou taky zajimavy:))

Osobně mě dostal film Aimee a Jaguar.

jojo, měli je tam ... :)

jinak na mezipatrech tyhle snimky tusim cesky otitulkovany meli, co? teda uz si moc nevzpominam, ale urcite jo. skoda, ze k tem titulkam neni pristup.

:) no zatim kdyztak staci ty cachorro titulky,jestli je mas nekde pri ruce.kouknu jestli je to na karagarga,tam by to mohlo byt rychlejsi.

LOG_LADY: titulky ti poslu klidne nyx postou, akorat ted nevim, jestli myslis cachorro titulky, queer as folk titulky, nebo oboje ;) na mininove nevim, ja funkcni torrent celkem hledal... a pak i docela vecnost stahoval.

SPLIFFBOY: kdyztak muzes mi poslat nejakej odkaz na ty anglicky titulky, ze bych si to aspon predbezne stahla a pripadne, da se sehnat na mininove?
ja titulky nemela, nedavno mi spadnul comp, tak jeste nemam prehravace co podporujou titulky, tak sem na jeden dil koukala vickrat, coz mi ovsem necinilo nejmensi potize:)

LOG_LADY: ja americkou taky nevidel, koukal sem na nejaky stranky... ale uz sem proste propadnul UK verzi. ten preklad imho tezkej moc nebude, jsou to anglicky titulky prelozeny ze spanelskejch, takze bych asi necekal nejak zaludnou anglictinu. ono by bylo fakt idealni, kdyby mel nekdo moznost ftp... myslim, ze by sme dokazali dohromady nashromazdit celkem zajimavou sbirku :)

jinak cesky stranky k americky verzi queer snad i s moznosti stazeni (kterou sem nezkousel) jsou tady

na ten UK queer mate jaky titulky? ja sehnal jen eng.

je to tezky na preklad?taky sice pro studium uplne nestiham ale v rijnu mam praxi a behem ty by se to dalo stihnout, jen nevim, jestli na to mam jazykove vybaveni...
ja queer as folk mam nastesti prave od ANNIE,takze sem se s tim nemusela hledat, ale prekvapilo mne, ze je najednou 5serie, kdyz mi bylo receno, ze jsou jen 2, pak se to ale vysvetlilo tim americkym remakem, do kteryho se mi uz kuli tomu britskymu prizvuku, ktery bude chybet nebude chtit...

praveze americky verze je plnej net, ale stahnout tu uk bylo narocnejsi. jinak u me tenhle serial taky asi z queer veci celkem vede. hodne se mi libi i lonskej viteznej film mezipater cachorro... taky mam... jen by to chtelo, aby nekdo prelozil titulky z aj do cj, ja na to ted nemam pro studium cas... nechce se nejakymu nadsenci? :D

pry je i americky remake, videli ste?

:)))) ja to tedka dokoukala,a taky to asi bude brzo moje nejpoustenejsi, ale stuart je taky kraaasnyyy

JUKI: vedel jsem, ze v momente, kdy ti o tyhle diskuzi reknu, sem prijdes odpovedet presne tohle!!!! :D

áá podívejme, dobré auditko.. book:)

Moje nejoblíbenější je Quuer as Folk a hlavně blonďáček Nathaniel:)

jinak mimochodem jaky queer film ste videli jako prvni a jaky je vas nejoblibenejsi/jaky si nejcastejc poustite?

SVTONIK: slysela sem o tom, ale zatim bohuzel nevidela,
jinak ANNIE ma tedka nejaky zkousky, tak se moc nedostane na net, ale jak to pujde, jiste to na nastenku da, mimochodem je to velmi zajimave, diky

dyztak tohle presunte na nastenku:

DOMINIQUE FERNANDEZ / OBRAZY Z DĚJIN HOMOSEXUALITY VE FILMU

1. První homosexuál na plátně: Nešťastná oběť

Vůbec první film s tématem homosexuality vznikl z iniciativy průkopníka sexuologie Magnuse Hirschfelda. Natočil ho roku 1919 Richard Oswald v Berlíně s názvem Jiný než jiní (Anders als die Anderen). Byl to film propagandistický, v silném smyslu slova. Hlavního hrdinu v něm ztělesnil velký herec Conrad Veidt, specializovaný na role náměsíčníků, bláznů a zvrácenců (Murnauův Satan, Kabinet doktora Caligariho od Roberta Wieneho). Tato volba ovšem předurčila spojení vizuální prezentace homosexuála s morbiditou – mechanický krok, trhavé pohyby, pohledy poznamenané permanentní nejistotou. Nacisté většinu kopií spálili. Ve Vídni jednou začali střílet do publika a zranili několik osob. Projekce filmu v Hirschfeldově sexuologickém institutu se účastnil britský spisovatel Christopher Isherwood a svoje dojmy uložil do své knihy Christopher a jeho rod (Christopher and his kind, 1977). Nejvíce jím otřásly tři scény. V první z nich Veidt v roli hlavního hrdiny potká na čistě mužském plese vyděrače, který ho svedl a zničil. Ve druhé má Veidt ve vězení vizi dlouhého procesí králů, básníků, učenců a filozofů, pronásledovaných pro své mravy; defilují pod transparentem s nápisem „Paragraf 175“. V závěrečné scéně se nad tělem Veidta, který spáchal sebevraždu, objevuje osobně sám doktor Hirschfeld a pronáší malou přednášku ve prospěch toho, pro co on razil termín „třetí pohlaví“.

Takový byl první apel směrem k publiku. Podle úmyslů autorů mělo jít o obhajobu, ve skutečnosti došlo k utvrzení negativního obrazu homosexuála. Nevyrovnaný, odsouzený pohybovat se mezi společenskou spodinou, bezbranný vůči vyděračství, zasvěcen úpadku a smrti. A už je to sedmdesát let, po které se tento patetický obraz „oběti“ v kinematografii udržuje. Uvidíme, že ještě dnes se většina filmů, které uvádějí na plátno homosexuály, obrací v tragédii a končí obětováním hrdiny.

2. Ejzenštejn: Potlačená touha vytrysklá do umění

V Sovětském svazu se filmaři tohoto tématu nikdy nedotkli, ani v obdobích liberalizace režimu. A přece je to právě Rusko, ze kterého k nám přišel mimořádný umělecký úspěch, založený ne na přímém vyjádření homosexuální touhy, nýbrž naopak na jejím potlačení a popření.

Sergej Ejzenštejn se cestou do Mexika zdržel roku 1929 několik týdnů v Berlíně. Zašel zde do Eldorada, nejslavnějšího kabaretu v metropoli, a tamní představení převlečených a nalíčených chlapců ho přesvědčilo, že by svým vlastním touhám neměl ustupovat. „Čistě z vědeckého zájmu“ (tak se ospravedlňoval) strávil dlouhé hodiny v Hirschfeldově institutu. „Má pozorování mě přivedla k závěru“ – svěřil se později své biografce Marii Seton –, „že homosexualita je ve všech ohledech regresí, návratem do stavu předcházejícího dělení buněk a rozmnožování. Je to slepá ulička.“ Jenomže všechno to, co filmař v soukromém životě odmítl – nadšení pro mužskou krásu a muka neukojené sexuality –, vytrysklo bez jeho vědomí do jeho filmů. Vztyčené hlavně kanónů v Křižníku Potěmkin; proud z odstředivky v Generální linii; mučednictví mexických peónů, připomínajících nahého svatého Šebestiána; dionýsovský tanec Fjodora Basmanova, favorita Ivana Hrozného; rituální vražda chlapce v Běžinových lukách a jiné obrazy, které naznačují zakázanou touhu. Kdo by ještě pochyboval o protikladných silách, pohánějících toto nesmírné dílo, ať si prohlédne obrázky, které si Ejzenštejn kreslil sám pro sebe a kde svobodně vyjadřoval své fantazie. Režisér, napůl Leonardo da Vinci a napůl Cocteau, si skicoval jinochy dvojznačného androgynního půvabu, nahého Dionýsa mezi květinami či rošťáckého Apollóna s podmalovanýma očima.

Ejzenštejn zůstává nejvýznačnějším příkladem přenosu, k němuž může v nitru génia dojít: Obětoval své osobní štěstí, aby je sublimoval ve tvůrčích vizích. Je to příklad, který asi nikoho nevyzývá k následování. A to přesto, že právě tato vnitřní cenzura, přetvářka a maska přivedly Ejzenštejna k vytvoření symbolického jazyka a snad i jistých technických objevů, jako je zrychlená montáž nebo velký celek; toho jazyka, který ve filmu krutě chybí od té doby, co možnost říkat úplně všechno zbavuje filmaře nutnosti hledat nová formální řešení.

[…]

3. Šedesátá léta

Po druhé světové válce film využil politický aspekt homosexuality – ovšem v šokujícím amalgámu, spojujícím homosexualitu s nacismem a urážejícím tak pět set tisíc obětí koncentračních táborů s růžovými trojúhelníky. Ve filmu Roberta Roselliniho Řím, otevřené město (1945) lze vidět v rysech jedné trýznitelky mussoliniovské policie lesbičku a divák je veden k tomu, aby si myslel, že se stala trýznitelkou, protože je lesbička. […] Robert Musil otiskl roku 1906 román Zmatky chovance Törlesse, ve kterém je homosexualita obyvatel internátu zdrojem jejich sadismu. Filmová adaptace Volkera Schlöndorffa z roku 1966 na tento příběh vrhla navíc černé světlo nacismu: od „zvláštních přátelství“ v internátu k hitlerovskému militarismu, tento přechod se mu zdál přirozený. Kdo byl perverzní v sexuálních hrátkách, bude, až vyroste, katem: Pěkné použití amalgámu, užitečné k posílení morálky a veřejného mínění. Spojit obě hereze pod jedno zavržení, co může být více uklidňujícího? […] Dokonce i Visconti, sám homosexuál, zdůraznil v Soumraku bohů (1969) roli homosexuality při vzestupu nacismu. […] Několik režisérů se však přece odvážilo vyvolat subverzivní sílu, kterou v sobě skrývá odvaha být jiný než ostatní.

Roku 1963 Joseph Losey zobrazil ve filmu Sluha (The Servant) dvojznačnou fascinaci bohatého mladíka jeho komorníkem. Znepokojivý Dirk Bogarde se pozvolna stává pánem svého pána. Žádný vztah mezi nimi nevznikne, ale nebezpečí, před nímž v téže době varoval Bismarck, je jasně demonstrováno: Fyzická přitažlivost mezi dvěma muži zpochybňuje sociální hierarchii!

Velkým filmem, který odhaluje homofobii jako výraz těch nejkonformnějších a nejreakčnějších pudů, jsou Scény z bavorského lovu od Petera Fleischmanna (1968). Pokojní obyvatelé horské vesnice se rozzuří na mladého muže, jehož jediným zločinem je, že se drží stranou jejich debužírování a pijatyk, protože je od komunity oddělen tajemstvím svého soukromého života. Příběh vzrušující víc, než by se zdálo, neboť odhalující pozorováním každodenního života „obyčejný fašismus“ těchto „řádných lidí“.

Poté přichází roku 1968 Theoréma: apologie bořící role sexuality, která vtrhne do buržoazní rodiny. Terence Stamp, přechodný host a výstřední anděl, svede postupně matku, dceru a služku, ale také otce a syna. Paolo, otec, po této pro něj neznámé tělesné zkušenosti daruje svou továrnu dělníkům, odejde na nádraží v Miláně a tam, uprostřed davu, svléká části svého oděvu, až je úplně nahý. Dvojí vysvlečení, ekonomické a fyzické, dvojí symbol vzkříšení a nového života, do něhož může vstoupit až poté, co se zbaví konvencí sociálních i sexuálních, které ho až dosud dusily.

Theoréma je přes své nedostatky jediný film Piera Paola Pasoliniho, ve kterém tento tvůrce ukázal na revolucionizující potenci, obsaženou v homosexualitě. Jeho Trilogie života, hymnus na radosti sexu, evokuje slast heterosexuální, a v Salo (1975), podobenství o excesech moci, se homosexualita už zase objevuje jen jako důsledek fašistické perverze, tak jako ve Viscontiho Soumraku bohů.

Ti šáliví Italové! Film Ettore Scoly Zvláštní den (1977) tuto litanii špatného svědomí naštěstí utíná. Poprvé se objevuje dospělý homosexuál (Marcello Mastroiani) v roli politického vyvržence. Zatímco se dav valí po římských ulicích, aby se účastnil Mussoliniho slavnosti, hrdina zůstává zalezlý doma a nachází útěchu jedině u své sousedky. Ta je také vyloučena ze slavnosti, protože ji její manžel nutí, aby se držela jen domácnosti. Výtečná paralela mezi situací ženy a situací homosexuála – ačkoliv nápad nechat se je spolu vyspat, spíš ze znechucení a smutku než z touhy, je nejspíš ústupkem publiku a nepříliš užitečnou poctou jak půvabu Sofie Lorenové, tak „normalitě“. Na konci dne přichází policie muže zatknout: Pro sexuální úchylku nebo pro politickou rezistenci? Divák ať se rozhodne sám. […]

V šedesátých letech a ještě dvě desetiletí poté vládnou tytéž dva obrazy, které přinesla kinematografie předválečná: obraz komický a obraz patetický.

4. Komický obraz homosexuála

Může to být lehká a parodická komika Plesu upírů Romana Polańského (1967), ve které mile karikaturní satyr vytrvale pronásleduje hrdinu, který mu pak strčí mezi zuby knihu, aby unikl jeho kousajícímu polibku; nebo komika rozverná a uvolněná filmu Williama Friedkina Kluci z party (The Boys In The Band, 1970), prvního filmu, v němž jsou všechny postavy homosexuálové. Jednomu z nich připraví kamarádi k narozeninové oslavě jako zlatý hřeb nečekaný dárek – překrásného kovboje. Daleko nejčastěji je to však komika těžkopádná a vulgární, omílající všechna klišé o těch magorech, jejichž život je groteskní imitací manželství (Klec bláznů I a II, Edouard Molinaro, 1979 a 1981) nebo špinavým handrkováním dvou samot, spoutaných vzájemnou nenávistí (Schodiště, Stanley Donen, 1969). Film Bertranda Taverniera Večerní úbor (Tenue de soirrée, 1986), přivítaný homosexuálním tiskem jako dílo osvobodivé, ve skutečnosti vytáhl ty nejotřepanější stereotypy: Homosexuál, i když je tak dobře stavěný jako Gérard Depardieu, je neodolatelně přitahován ženským převlekem a nakonec nutně končí jako pitvořící se travestita.

Případ Felliniho je komplexnější. Nehledě na všelijaké extravagance, reprodukují jeho vize naprosto věrně vkus, mravy, vědomé i nevědomé motivace jeho krajanů – a ti hledí na homosexuála s pobavením, smíšeným s neurčitou hrůzou. Fellini kolísá mezi zavržením, skepsí a humorem. Jeho úhel pohledu se mění film od filmu a odráží tak rozpory průměrného Itala, jenž od sebe výsměchem zahání přitažlivost, kterou cítí k osobám vlastního pohlaví. V Darmošlapech (1953) se Alberto, nejchlapečtější z party mladých nezaměstnaných, velké fňukající nemluvně, na závěrečnou slavnost převléká za ženu. Za svítání pak bezradně bloumá osamocen ve svém nalíčení – symbol osudu, přichystaného nezletilcům v malém provinčním městě. Filmem projde i silueta přehnaně nalíčeného starého herce, použitého šmíráka a sešlého buzeranta, jako výstraha mladým mužům, aby se střežili budoucnosti takto žalostné. Dolce vita (1960) ještě přisazuje: objevení dvou malých zmalovaných gaunerů mezi účastníky slavnosti ve zbohatlické vile podtrhuje dekadentní charakter této orgie.

Naopak Satyricon (1969) – možná proto, že se děj odehrává v antice a cosi tak dávno minulého se současníků už nijak netýká – poskytuje mnohem sympatičtější obraz homosexuální dvojice. Jestliže blonďatý Giton (Max Born) s věncem růží ve zlatých vláscích představuje aspekt dvojsmyslný a bezmála neduživý, mužná dvojice Encolpios (Martin Potter) a Ascyltos (Hiram Keller) prochází morovými výpary římské dekadence se zářivou nevinností.

Proč si režisér vypůjčil anglosaské herce? Protože – tak to sám prohlásil – v Itálii homosexuálové neexistují. Věta, která pod typicky felliniovským vtipem vyjevuje hluboký rys italského charakteru. Oficiálně se v Itálii homosexualita nikoho netýká. Všichni ji ignorují. Nikdy se nedotkla břehů, na kterých hlídají Dante a Manzoni, neoblomní strážci mužské přímosti. Většina homosexuálů, dokonce i těch, kteří pravidelně praktikují sex s muži, se za homosexuály nepokládá; kniha Renauda Camuse Římský deník (1987) o tom přináší cenné svědectví. Stále tentýž protiklad mezi tím, co člověk reálně je a co by být chtěl. Příkaz cti velí budovat image nadsamce. Kdo se nevrhá po ženách, bude asi divný patron. Jediný způsob, jak představit homosexuály hodné určitého respektu, byl pro Felliniho zvolit si cizince. Důkazem a contrario je film Roma (1973), další karikatura. […]

5. Patetický obraz homosexuála

Samota a chátrání, vraždy a sebevraždy. Stejně jako román, i film dále předvádí homosexuály především jako oběti – ať už společnosti, která je rdousí, nebo oběti vnitřních konfliktů. Bilance těchto tragédií je omračující.

1962, Tony Richardson, Chuť medu (A Taste of Honey). Melancholický portrét mladíka ztraceného v chmurné Anglii průmyslových měst. Mohlo by se doufat, že najde společnost v osobě dívky Jo, obtěžkané a pak opuštěné námořníkem. Geoff a Jo se rozhodují pro společný život v čistotě, ale Joina matka začne zženštilého přítele své dcery pronásledovat a zažene ho zpátky do jeho samoty.

1974, Rainer Werner Fassbinder, Pěstní právo svobody (Faustrecht der Freiheit). Tento režisér neměl nikdy problém mluvit o své homosexualitě. Kdosi se ho ptal, zda jeho vztahy s rodiči (otec daleko, matka jako identifikační vzor) nejsou onou klasickou rodinnou situací, z níž se rodí „homosexuální fixace“. Fassbinder odpověděl: „Homosexualita rozhodně není fakt vrozený, nýbrž sociální.“ Dvojznačná odpověď, která na jedné straně říká důrazné „ne“ apoštolům psychoanalýzy, ale na druhé připouští možnost, že homosexualita vzniká postupně. Film vypráví historii Foxe (ztělesňuje ho sám Fassbinder), mladíka vystupujícího na poutích, který získá výhru v loterii a nechá se pak vykořisťovat od zchudlého buržoy. Ten ho pak opustí a Fox umírá osamocen ve vestibulu metra. Tento skvělý film má zásluhu v tom, že demýtizuje růžovou legendu o idylických přátelstvích a líčí vztah lásky jako vztah peněz. Film silný a černý jako román od Maupassanta.

1977, Wolfgang Petersen, Důsledek (Die Konsequenz), nejpatetičtější film z této série – totiž vzhledem k věku protagonisty. Tím je šestnáctiletý chlapec, syn ředitele švýcarské věznice, milující dospělého vězně Martina, odsouzeného za zneužívání mladistvých. Thomasovi rodiče odhalí vztah a pošlou hocha do polepšovny. Tam ho jeden z dozorců týrá, hoch několikrát uprchne a je pokaždé dopaden. Nakonec se dostane na svobodu – ale aby přežil, prodává se blahobytnému poslanci. Znechucen sám ze sebe, stává se ze zoufalství alkoholikem. Žije v opuštěnosti a po několika letech potkává Martina, propuštěného z vězení, který na něho nepřestal čekat. Zaplanou k sobě se starou silou – ale Thomas, zničený svými zkušenostmi, odmítá Martinovu pomoc. Jednoho dne zmizí, nasedne na loďku a vrhne se do jezera. Film je poněkud melodramatický, ale zahraný s prostotou dobrých herců a poskytující dojemné svědectví o společenských problémech ve vztahu dospělého s mladistvým.

1979, Philippe Valois, Byli jsme jeden člověk (Nous étions un seul homme). Milostné přátelství mezi zraněným německým vojákem a mladým venkovanem, který ho ukryje na svém statku. Venkovan není homosexuál, ale když se Rolf rozhoduje odejít, Guy se s ním vyspí v naději, že ho zadrží. Když má gestapo přijít dezertéra zatknout, jeho milenec ho zabije sám a obřadně ho pohřbí. Neobratná i poutavá směsice jinošského studu, venkovských dojmů a pohřební parády.

1980, Hector Babenco, Pixote. Homosexualita v prostředí brazilské spodiny, spojené bídou a zločinem. Nemilosrdný obraz vykořeněného dětství na předměstí metropole.

1982, Georges Katakouzinos, Anděl. Film také velmi melodramatický, který vzbudil v Cannes mezi publikem pošklebky. Podle svého tvůrce však zobrazuje věrně to, co se děje v Řecku, navzdory všem klišé o „platónské lásce“. Chudý mladík se zamiluje do chlapa, který však snáší vztah s osobou téhož pohlaví jen proto, aby ji ponižoval, nutil převlékat se do ženského a prostituovat se. Anděl se nakonec vzbouří a svého milence zabije.

1984, Hector Babenco, Polibek pavoučí ženy. Tento film beru, protože je v té neblahé litanii neoriginálnější. Molina, vězněný za zneužívání mladistvých, je typem femininní buzny, která se identifikuje s ženskými hvězdami světové kinematografie. Kontaktem se svým drsným kolegou v cele, politickým vězněm Valentinem, zmoudří. Odmítne hrát roli donašeče, kterou mu nabízí ředitel věznice, a naopak je ochoten doručit Valentinovy tajné vzkazy jeho politickým přátelům. Jenomže ti se domnívají, že je policejní agent a rovnou ho zabijí. Pěkné podobenství, založené na románu argentinského autora Manuela Puiga, o tom, jak se homosexuál nemůže zbavit negativního obrazu, který mají lidé o homosexualitě jako takové – že jsou všichni buzíci křiváci a denuncianti.

1987, Stephen Frears, Nastraž uši (Prick up your Ears). Skutečná historie z šedesátých let, která se odehrála mezi úspěšným anglickým spisovatelem Joe Ortonem a jeho milencem, který žárlí na jeho úspěchy, cítí se frustrován a ponížen a zavraždí ho ze vzteku a ze strachu před opuštěností. Brilantní popis londýnského homosexuálního prostředí má humoristickou polohu v dvojsmyslných dialozích a polohu hnusu v motivu veřejných záchodků. Někteří diváci správně zachytili ideu – že tento pár ztroskotává, protože je lidský, a ne proto, že je homosexuální. Ale jiní, a to daleko početnější, si nezapamatují nic než závěrečnou tragédii, která opět utvrzuje asociaci homosexuality s perverzitou a destrukcí.

V tomto patosu nešťastné homosexuality rozeznávám čtyři zvláštní varianty: vojenskou, estétskou, špinavou a hysterickou. […]

6. Varianta estétská, Luchino Visconti především

Jedno slavné jméno se vybaví ihned: Luchino Visconti. Ve filmu Posedlost (Ossessione, 1942) adaptoval knihu Jamese Caina Pošťák zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1934). Do děje však uvedl postavu, která v románu není, tuláka přezdívaného Španěl. Tento nomád se pokusí odvést Gina s sebou na nekončící pouť, v lásce otevřeně homosexuální, která by Gina nejen osvobodila od Giovanny, ale vůbec odvrátila od žen a tak vytrhla z pekelného kruhu, v němž je uzavřen jeho osud. Posedlost je jediný Viscontiho film, ve kterém se homosexualita spojuje s lidskou svobodou a velkorysostí, s nadějí zvítězit nad smrtí. V pozdějších filmech opustil neorealistickou prostotu ve prospěch stále důkladnější formální sofistikovanosti, ale současně přijal soumračné a dekadentní vidění homosexuality. Jakási prokletá smlouva ji váže jednou s nacismem (Soumrak bohů, 1969), jednou s masochistickou autodestrukcí (Smrt v Benátkách, 1971), jednou s úpadkem morálním i fyzickým (Ludvík Bavorský, 1973). Soumrak bohů i Ludvík se vážou k historickým faktům – k Noci dlouhých nožů v Německu a k neblahému osudu Ludvíka II. Bavorského. Smrt v Benátkách není než převedením slavného textu Thomase Manna do obrazů. Pro svůj předposlední film Rodinná scéna v interiéru (Gruppo di famiglia in un interno, 1974) na vlastní scénář si Visconti zvolil za námět sám sebe. Přitažlivost mladého slunečného vetřelce (Helmut Berger) pro starého profesora, zalezlého ve svém bytě plném knih a starožitností (Burt Lancaster), redukuje homosexualitu na neplodnou kontemplaci, která jen zesiluje pocit bezmoci a krach celého jednoho života.

Toto je jistě nedostačující analýza, která nečiní zadost ani nádheře jeho filmů, jež je v nich rovněž momentem útěchy, ani některým narážkám, které Visconti rozesel tu a tam jako pozvánky k paralelnímu čtení jeho děl. Jestliže je Ludvíkova homosexualita příčinou jeho zkázy, protože ji špatně snáší, možná je to proto, že ho jeho postavení krále zbavuje svobody nutné k rozvinutí jeho instinktů. V každém případě, krátké pohledy na královy komorníky a zvláště na Horniga, zdravého a pěkného herce, nám naznačují, že existují i jiní homosexuálové než Ludvík, nikterak nepoznamenaní fatalitou a smrtí, nýbrž naopak mladí a vitální.

Velice příznačná je i důležitá úprava, kterou Visconti provedl v syžetu Thomase Manna. U Thomase Manna chlapec Tadzio neví, že svádí, neuvědomuje si, jak působí na Aschenbacha. Ve filmu naopak nejen že zaznamenává cizincovy pohledy, ale dokonce na ně odpovídá a svou koketérií dráždí touhu tajemného starého muže, provokuje ji s andělskou krutostí adolescenta. Politováníhodná odchylka od původního syžetu. Dostává však smysl tehdy, když si uvědomíme, že Visconti chtěl postavit proti nalíčené a pohřební homosexualitě Aschenbachově homosexualitu svěží, povzbudivou, s aureolou světlých vlasů a s magnetismem jinošství. Bylo tedy nezbytné vytáhnout Tadzia ze spánku dětství a učinit z něj pokud ne přímo homosexuála, tedy přinejmenším chlapce, kterého starcovy léčky, otáčející se kolem jeho půvabné postavy, nijak neodpuzují, nýbrž naopak: budí v něm mohutnou radost.

Historická osobnost, která zažívala morální nebo i fyzická muka kvůli svým sexuálním preferencím – jaká kořist, přímo předurčená pro filmové estéty! Ken Russell věnoval milostnému životu Čajkovského film Hudební milenci (Music Lovers, 1971), výrazný i výstřední film, který měl odvahu zjevit širokému publiku pravdu o jednom z nejoblíbenějších skladatelů. Derek Jarman, původně Russellův výtvarník, je autorem dvou pornokulturních kýčů. V Šebestiánovi (1976), natočeném v latině (!), slouží antické dekorace a římští vojáci střílející šípy na svatého Šebestiána jako alibi pro sadomasochistickou exhibici malátné nahoty. Caravaggio (1986) je směšná nakudrlinkovaná evokace malíře, který zemřel na pláži za okolností podobně tajemných jako Winckelmann v Terstu nebo Pasolini v Ostii – a byl by si býval zasloužil jiné podání.

7. Varianta špinavá a varianta hysterická

Špinavá varianta začíná filmem Tělo (Flesh, 1968) od Paula Morrisey, zálibnou deskripcí jednoho dne newyorského prostituta (půvabný Joe Dallessandro), a pokračuje filmem Cruising (terminus technicus, proto nepřekládáme, pozn. překl.; 1980) od Williama Friedkina. Friedkin o jedenáct let dříve natočil novátorské a sílu dodávající Kluky z party. Cruising je naopak dílo v podstatě homofobní. Bojovní američtí gayové protestovali už v době natáčení. Policajt (Al Pacino) má pátrat v prostředí newyorských kožeňáků po vrahu několika homosexuálů. Vrah ubodává své oběti těsně poté, co měl s nimi „trick“ – krátký anonymní sexuální kontakt, který rádi pěstují milovníci pisoárů. Dokumentární aspekt filmu je zajímavý, ale příběh zarmucuje. Policista je nejdřív takovýmito mravy zhnusen, ale postupně začnou i jeho přitahovat. Nakonec, poté co je vrah zatčen a zločiny nepřestávají, divák pochopí, že vyšetřovatel začal nejen sám provozovat „tricks“, ale přišel na chuť i zločinu s nimi spojenému. A nevyřčený závěr: Homosexualita je choroba, je to nakažlivý virus, osudný těm, kdo ho chytnou.

Film Franka Ripploha Taxi k záchodku (Taxi zum Klo, 1981) už nebyl o moc víc nechutný. Pod záminkou ukázat protiklad dvou typů sexuálního vztahu, na jedné straně stability a věrnosti, na druhé nezřízeného sexuálního konzumu, film projíždí temná zákoutí Berlína – jak to ostatně titul slibuje. Když má někdo chuť šukat, vezme si taxíka a poručí si: K záchodkům.

Hysterickou variantu nesmírně cení snobové a pěstují nezávislí filmaři z New Yorku. Vydala ze sebe většinou filmy odporné, jejichž jedinou zákonitostí je odpoutání fantasmat. Nekonečné šmíráctví, potopa neuspořádaných obrazů, samolibost, samoúčelnost, rétorika. Kdyby ty filmy byly heterosexuální, prohlásil bych je za hořké dědictví D‘Annunziovo. Američan Kenneth Anger dal roku 1947 příklad Ohňostrojem (Fireworks) a i anonymní Růžový Narcis (Pink Narcissus, 1972), variace na masturbační fantazie mladého muže, je zřejmě jeho dílem. […] A pak Fassbinderův Querelle (1982), který ze stejnojmenného románu Jeana Geneta neoživil nic než velkohubost a z módy vyšlý lyrismus. Pokud jde o Zraněného (l’Homme blessé, 1983) od Patrice Chéreau, ani ten nebyl než nahromaděním všemožných klišé na téma samoty a bloudění. Filmy mdlé právě proto, že jsou tak extrémní. Halda kýče. Kašpárkovy vášně.

8. Přirozený obraz homosexuála

Mezi patetickými, patologickými, hysterickými, estétskými, komickými nebo špinavými obrazy homosexuála – copak není místo pro obraz přirozený, totiž takový, který by ho ukazoval dokonale normálního a zdravého, ne jako produkt represivní kultury? Zbaveného jak prokletí, tak směšnosti? Takového, kterého když potká neštěstí, není to důsledek fatální pečetě na něm lpící, ale běžných rizik lidské existence? Fassbinderovi šílení námořníci a Chéreauovi mučení tuláci jsou oběťmi stejné neurózy jako Mankiewiczovi synové z paranoidních rodin, Hitchcockovi devianti a Viscontiovi chudokrevní králové: oběti, všichni od prvního do posledního jsou oběti společnosti, která jim brání být sebou samými. Podle nich se o opravdové homosexualitě nedá poznat nic víc, než že se podobá rostlině ukryté v jeskyni, která se nemohla zaskvět lístky, bledými pro tu tmu, ani napřímit stonek, který se musí plazit směrem k průduchu.

První prorocký film ukázal cestu roku 1971. Byla jím Neděle, prokletá neděle (Sunday Bloody Sunday) od Johna Schlesingera, už předtím autora Půlnočního kovboje (Midnight Cowboy, 1969). Neděle, prokletá neděle je komedie mravů bez okázalosti, první klidnější a spravedlivější svědectví o tom, jaký může být gay život. Ve filmu spolu diskutují homosexuální lékař, žena a mladý bisexuální umělec. Film popisuje vztahy mezi nimi, aniž by činil rozdíl mezi touhou homosexuální a heterosexuální. Akcent není na sexuálních preferencích postav, ale na způsobu, jakým každý z nich prožívá vztah ke dvěma ostatním. Na konci mladý muž odchází od obou lidí, kteří ho milují. Lékař i žena se ocitají každý sám, ale nezoufají. Život pro ně v žádném případě nekončí. Homosexuál se nechystá k sebevraždě. Místo toho se obrací k divákům a svěřuje se jim: „Lidé mi říkají: Nikdy tě neudělal šťastným. Já jim říkám: Ale já jsem šťastný. Přijímám to, že mi schází. Celý život jsem hledal někoho odvážného a schopného. A tenhle to není.“ Konstatuje se vystřízlivění, ale to se týká charakteru mladého muže – ne vlastního osudu homosexuálova, ne naděje, že jednou přijde den, v němž potká někoho, kdo ho bude hoden. Polibek dvou mužů, první filmový homosexuální polibek vně homosexuálního ghetta, první přirozený polibek dvou mužů, dokresluje tuto vůli oddramatizovat a odmýtizovat černou legendu o „heretické lásce“.

O něco afektovanější Naprosto přirozená věc od (A Very Natural Thing, Christopher Larkin, 1974) vypravuje životní příběh muže jménem David. Mimo gay komunitu a „tricks“ v saunách a na ulicích v něm figuruje i vážný milostný vztah. […] Roku 1985, dva roky před jedovatým filmem Nastraž uši, Stephen Frears natočil Moji krásnou prádelničku (My Beautiful Laundrette), jemný film, ve kterém Johny a jeho pakistánský milenec čelí s odvahou a humorem rasistickým a sexistickým provokacím anglické společnosti. Z Anglie přišel také skvostný film Maurice (1986) od Jamese Ivoryho, dnes už velká klasika přirozené homosexuality. A jako překvapení – vzhledem k zemi původu, pokládané za machistickou a konformní – o nic méně skvělý španělský film Pedra Almodovara Zákon touhy (1986), který prozatím provizorně uzavírá tento dosud krátký seznam.

Zákon touhy je historií vášně. Dvacetiletý Antonio je získán módním spisovatelem Pablem a zažívá s ním radostnou extázi. Aby si svého milence udržel, neváhá zavraždit chlapce, kterého Pablo miloval před ním a který ho stále miluje. Štván policií, miluje se naposledy s Pablem a pak se zabije kulkou z revolveru. Takto převyprávěn, vypadá film poněkud melodramaticky (tohoto nedostatku se nezbaví až do konce) a zdálo by se, že jde o další verzi tragédie neuskutečnitelné lásky. Jenže tak to není, a to ze dvou příčin.

Za prvé, tento film poprvé líčí sexuální vztah dvou mužů bez jakékoliv narážky na homosexuální ghetto a jakožto přirozenou sílu dvojité touhy, které se navzájem uspokojuje. Ani Pablo, ani Antonio nepatří k lidem záchodků a parků. Je to přece šílené, že filmy, které chtějí ukazovat homosexuály v příznivém světle, je neustále nechávají promenovat na místech promiskuitního sexu (nádraží, parky, sauny, noční podniky), jako kdyby jejich život nenaplňovalo nic jiného než erotická obsese!

Za druhé, Almodovarův film odpovídá logice milostné vášně, ničivé jako bouře – ne logice homosexuality, jak byla až doposud ukazována, tedy jakožto ničivé z důvodu vnitřního masochismu nebo konfliktu se společností. Tady už není žádné zalíbení v katastrofě: Antonio páchá vraždu i sebevraždu ne proto, že je jeho vztah s Pablem od začátku zasvěcen zničení, ale protože se jeho vášeň přesáhla míru, nesnese sebemenší kompromis a od vytouženého cíle ho vlastně odvádí. Antonio končí ztroskotáním, protože až příliš oplývá zdravím, optimismem a důvěrou v život. Herec, který ztělesnil Antonia, Antonio Banderas, obdivuhodně vyjádřil tuto vitální netrpělivost, která špatně odhaduje protivenství, ztrácí kontrolu a provokuje katastrofu. Dílo novátorské, které poprvé v dějinách kinematografie spojuje homosexualitu a vitalitu. I sám Antoniův pád je krásný jako plod, který dozrál do přílišné váhy a padá ze stromu. A k tomu všemu: Almodovar, na rozdíl od Chéreaua nebo Fassbindera, nepěstuje fantasmata. […]

Homosexualita a vitalita v Zákonu touhy, homosexualita a svoboda v Mauricovi. Tyto dva současné filmy, tak rozdílné v tónu – Maurice britsky zdrženlivý, Zákon touhy středomořsky ohnivý –, uvádějí novou éru, zdravý způsob, jak zobrazovat gaye bez výsměchu i patosu; styl, který už nebudí soucit s jejich neštěstím, ale nadšení pro jejich odvahu.

Úryvky z knihy Le Rapt de Ganymčde (Paříž 1989) přeložil MC PUTNA.

Úryvky z knihy Dominiqua Fernandeze, francouzského romanopisce a esejisty (nar. 1929; z jeho díla vyšly česky zatím pouze romány Poslední z rodu Medicejských roku 1994 a Porporino aneb Tajnosti neapolské roku 1999), kterým jsme v překladu přiřkli titul Obrazy z dějin homosexuality ve filmu, nejsou soustavnými a chladně objektivními dějinami tématu. Fernandez podrobuje překvapivě ostré kritice i díla umělců pokládaných za klasiky žánru (Pasolini, Visconti, Jarman). Některá jména naprosto opomíjí (např. i Rosu von Praunheim) a naopak při interpretaci některých filmových děl jakožto inspirovaných potlačenou homosexualitou (případ Ejzenštejnův) je, mírně řečeno, odvážný. Přesto i proto je jeho text mimořádně cenným pokusem zachytit a zhodnotit toto téma souhrnně – a to v době, kdy to ještě zdaleka nebylo tak samozřejmé jako po patnácti letech od vzniku Fernandezových esejů. Teprve po jejich otištění byla natočena díla tak zásadní jako Philadelphia, Priscilla královna pouště, Totální zatmění či Láska prokletá, jakož i množství filmů, které se na vlně zájmu o homosexuální téma pouze vezou. Nový vývoj však dal Fernandezovi do značné míry za pravdu, neboť se jednoznačně přiklání k tomu, co Fernandez nazval „přirozeným obrazem homosexuála“, ve kterém nehledě na všemožné tragédie dominuje vitalita a odvaha. MC PUTNA

mam ted k dispozici nekolik Pasoliniho filmu, muzu taktez poskytnout, bude-li prostor...

a videli jste nejake filmy od Dereka Jarmana? treba Wittgensteina nebo Carravagia?

A videli jste film Noci šelem, ktery Cyril Collard natocil jako svoji autobiografii? Kratce po skonceni nataceni zemrel na aids... je to jeden z nejstrasidelnejsich filmu, co sem videl, a tech temat je tam vic, treba nestastna zavislacka laska, ktera cloveka privede az do silenstvi
http://archiv.mezipatra.cz/fa-filmy/noci_selem.phtml

tak o divadlech nemam prehled, ale zkusim vyzjistit