"Šnapsideje" z Letné - David Binar
Schnapsidee je výstižný německý výraz pro nápad tak absurdní, že mohl vzniknout pouze ve stavu silné opilosti. Odpovídající český výraz neexistuje, což je velká škoda, protože leccos, co se děje v zemích českých, by si takové označení zasloužilo. Jako občan Letné bych zde rád uvedl několik příkladů, které mají celostátní rozměr.
Stadion v rezidenční čtvrti
Příkladem takovéto "šnapsideje" může být fotbalový stadion s kapacitou 30 až 40 tisíc míst v rezidenční čtvrti městského centra. Nedávno jsem navštívil ligový zápas Bayernu v mnichovské Allianz Areně. Byl jsem tam s kamarádem, který má permanentní vstupenky k sezení i k parkování. Stadion byl postaven na zelené louce hned u dálnice a technické řešení plynulosti dopravy při příjezdu i odjezdu je na nejvyšší úrovni. Přesto, že stadion byl plný asi z poloviny, stáli jsme při odjezdu téměř půl hodiny v zácpě. Přitom chodci jsou od automobilového provozu zcela odděleni a v okolí Allianz Areny nikdo nebydlí, takže tu nelze hovořit o běžném provozu obyvatel nebo o tranzitním provozu. Fotbalové stadiony patří tam, kde vadí co nejméně. To, co se děje v době fotbalových zápasů na Letné, v jedné z nejatraktivnějších rezidenčních čtvrtí Prahy, nelze nazvat příjemným životem -- dopravní chaos, divoké parkování na přechodech i na chodnících, řvoucí agresivní fanoušci, rozbité lahve, pozvracené a pomočené chodníky, tramvaje narvané k prasknutí. Kdyby tu nebyl stadion Sparty, byla by Letná -- díky svým parkům -- lepší čtvrtí pro příjemný život, než jsou Vinohrady. Jenže podle přání "fotbalového bosse" Vlastimila Košťála by se měl stadion zásadně zvětšit: až na výše uvedených 40 tisíc míst! -- Aby si pak na sebe vydělal, muselo by se tu pořádat také podstatně víc akcí, než je tomu dnes. Je zřejmé, že pan Košťál nebydlí v blízkosti žádného fotbalového stadionu, jinak by ho něco takového vůbec nemohlo napadnout. Totéž platí i pro jeho kamarády z řad politiků, kteří záměr rozšířit stadion na Letné podporují.
Jednoduché řešení
Řešení je přitom jednoduché a prakticky pro všechny výhodné -- přesunout sparťanský stadion na pražskou periferii. Tam by si mohla Sparta postavit svou moderní arénu, která by zároveň sloužila jako stadion "národní". Jelikož by se jednalo o stadion "národní" a peněz pro vrcholový sport se u nás najde vždycky dost, určitě by část nákladů pokryl nejen pražský, ale i státní rozpočet. Majitel Sparty, finanční skupina J&T, by pak mohl na místě nynějšího stadionu postavit luxusní rezidenční čtvrť -- pod mottem "V centru Prahy a přitom uprostřed zeleně". A občané Letné by tak byli osvobozeni od hrůz, které jim zápasy na Spartě v současné době přinášejí. Argument, že Sparta je tradiční letenský klub a její stadion na Letnou patří, je sice pochopitelný, ale zastaralý. Vždyť Sparta je dnes klubem spíš evropským než letenským. -- Také v Mnichově probíhala podobná diskuse. Odchod Bayernu do Allianz Areny z tradičního Olympijského stadionu byl také kontroverzní. A dnes jsou všichni spokojeni. Nevidím důvod, proč by tomu v případě Sparty mělo být jinak. Dovedu si dokonce představit, že by nový stadion pomohl zvýšit návštěvnost na utkáních Sparty; jistota zajištěného parkování, lepší dopravní dostupnost, na rozdíl od současného dopravního chaosu, by mohly v leckom vzbudit chuť zajet si na Spartu třeba do Letňan. Stadion v centru města je přece nemoderní anachronismus.
Co s knihovnou
Do centra zcela určitě patří Národní knihovna. Odsunout ji někam na periferii, to je další "šnapsidea", která může napadnout jenom člověka, jenž knihu neotevře, jak je rok dlouhý. Knihovna musí být co nejblíže centru společenského dění a vzdělanosti. Výstavba moderní knihovny na tramvajové smyčce v rohu Letenské pláně má svou logiku -- z náměstí Jana Palacha, od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je to pěšky deset minut, ani Karolinum není daleko; místo pro novou knihovnu je na kopci, takže dojde-li k dalším záplavám, velká voda knižní fond neohrozí. Do kategorie "šnapsidejí" patří také záměr zrušit mezinárodní architektonickou soutěž, která už proběhla. Je bezpředmětné, zdali se vítězný návrh někomu líbí, nebo nelíbí. Lpění na podřadných formalitách je směšné. Neexistuje nic, co by se líbilo všem, a na Eiffelovu věž v Paříži nebo na Obecní dům u nás v Praze si zvykli i jejich zavilí odpůrci. Primátor Bém, který Kaplického vítězný návrh zprvu nadšeně podporoval, ale poté, co nabyl dojmu, že se lidem líbit nebude, hbitě obrátil, by si měl uvědomit, jaký dopad by mělo zrušení mezinárodní soutěže, která byla řádně vypsána a řádně proběhla. Pověst naší země by tak v evropském kontextu utrpěla další ránu a naši potenciální zahraniční partneři by se jen utvrdili v názoru, že jsme zemí, kde se pravidla a dané slovo nedodržují. Tato skutečnost by mohla mít i ostudný dopad na Bémovu olympiádu. Chtěl bych vidět světově uznávaného architekta, který by se chtěl účastnit výběrových řízení na potřebné sportovní stavby -- a Mezinárodní olympijský výbor přece mezinárodní soutěže v takových situacích požaduje.
Voda na kopci
A postavit na kopci nad Vltavou obrovské akvárium a naplnit je nesmírným množstvím vody? Něčeho takového se dopustit na nejexponovanějším místě uprostřed Prahy, nad nenahraditelnými architektonickými památkami? Velké mořské živočichy ubytovat v samotném srdci Evropy? Nemohu si pomoci, ale stejně jako aktuální nápad magistrátu protnout Letenské sady dvouproudou "dálnicí" i to je čirá "šnapsidea".
Lidové noviny, 26. února 2008
Autor je zastupitel Prahy 7 za Stranu zelených
(c) 2008 Lidové noviny a.s., ISSN 1213-1385 (c) Copyright ČTK, Reuters, AFP.
Schnapsidee je výstižný německý výraz pro nápad tak absurdní, že mohl vzniknout pouze ve stavu silné opilosti. Odpovídající český výraz neexistuje, což je velká škoda, protože leccos, co se děje v zemích českých, by si takové označení zasloužilo. Jako občan Letné bych zde rád uvedl několik příkladů, které mají celostátní rozměr.
Stadion v rezidenční čtvrti
Příkladem takovéto "šnapsideje" může být fotbalový stadion s kapacitou 30 až 40 tisíc míst v rezidenční čtvrti městského centra. Nedávno jsem navštívil ligový zápas Bayernu v mnichovské Allianz Areně. Byl jsem tam s kamarádem, který má permanentní vstupenky k sezení i k parkování. Stadion byl postaven na zelené louce hned u dálnice a technické řešení plynulosti dopravy při příjezdu i odjezdu je na nejvyšší úrovni. Přesto, že stadion byl plný asi z poloviny, stáli jsme při odjezdu téměř půl hodiny v zácpě. Přitom chodci jsou od automobilového provozu zcela odděleni a v okolí Allianz Areny nikdo nebydlí, takže tu nelze hovořit o běžném provozu obyvatel nebo o tranzitním provozu. Fotbalové stadiony patří tam, kde vadí co nejméně. To, co se děje v době fotbalových zápasů na Letné, v jedné z nejatraktivnějších rezidenčních čtvrtí Prahy, nelze nazvat příjemným životem -- dopravní chaos, divoké parkování na přechodech i na chodnících, řvoucí agresivní fanoušci, rozbité lahve, pozvracené a pomočené chodníky, tramvaje narvané k prasknutí. Kdyby tu nebyl stadion Sparty, byla by Letná -- díky svým parkům -- lepší čtvrtí pro příjemný život, než jsou Vinohrady. Jenže podle přání "fotbalového bosse" Vlastimila Košťála by se měl stadion zásadně zvětšit: až na výše uvedených 40 tisíc míst! -- Aby si pak na sebe vydělal, muselo by se tu pořádat také podstatně víc akcí, než je tomu dnes. Je zřejmé, že pan Košťál nebydlí v blízkosti žádného fotbalového stadionu, jinak by ho něco takového vůbec nemohlo napadnout. Totéž platí i pro jeho kamarády z řad politiků, kteří záměr rozšířit stadion na Letné podporují.
Jednoduché řešení
Řešení je přitom jednoduché a prakticky pro všechny výhodné -- přesunout sparťanský stadion na pražskou periferii. Tam by si mohla Sparta postavit svou moderní arénu, která by zároveň sloužila jako stadion "národní". Jelikož by se jednalo o stadion "národní" a peněz pro vrcholový sport se u nás najde vždycky dost, určitě by část nákladů pokryl nejen pražský, ale i státní rozpočet. Majitel Sparty, finanční skupina J&T, by pak mohl na místě nynějšího stadionu postavit luxusní rezidenční čtvrť -- pod mottem "V centru Prahy a přitom uprostřed zeleně". A občané Letné by tak byli osvobozeni od hrůz, které jim zápasy na Spartě v současné době přinášejí. Argument, že Sparta je tradiční letenský klub a její stadion na Letnou patří, je sice pochopitelný, ale zastaralý. Vždyť Sparta je dnes klubem spíš evropským než letenským. -- Také v Mnichově probíhala podobná diskuse. Odchod Bayernu do Allianz Areny z tradičního Olympijského stadionu byl také kontroverzní. A dnes jsou všichni spokojeni. Nevidím důvod, proč by tomu v případě Sparty mělo být jinak. Dovedu si dokonce představit, že by nový stadion pomohl zvýšit návštěvnost na utkáních Sparty; jistota zajištěného parkování, lepší dopravní dostupnost, na rozdíl od současného dopravního chaosu, by mohly v leckom vzbudit chuť zajet si na Spartu třeba do Letňan. Stadion v centru města je přece nemoderní anachronismus.
Co s knihovnou
Do centra zcela určitě patří Národní knihovna. Odsunout ji někam na periferii, to je další "šnapsidea", která může napadnout jenom člověka, jenž knihu neotevře, jak je rok dlouhý. Knihovna musí být co nejblíže centru společenského dění a vzdělanosti. Výstavba moderní knihovny na tramvajové smyčce v rohu Letenské pláně má svou logiku -- z náměstí Jana Palacha, od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je to pěšky deset minut, ani Karolinum není daleko; místo pro novou knihovnu je na kopci, takže dojde-li k dalším záplavám, velká voda knižní fond neohrozí. Do kategorie "šnapsidejí" patří také záměr zrušit mezinárodní architektonickou soutěž, která už proběhla. Je bezpředmětné, zdali se vítězný návrh někomu líbí, nebo nelíbí. Lpění na podřadných formalitách je směšné. Neexistuje nic, co by se líbilo všem, a na Eiffelovu věž v Paříži nebo na Obecní dům u nás v Praze si zvykli i jejich zavilí odpůrci. Primátor Bém, který Kaplického vítězný návrh zprvu nadšeně podporoval, ale poté, co nabyl dojmu, že se lidem líbit nebude, hbitě obrátil, by si měl uvědomit, jaký dopad by mělo zrušení mezinárodní soutěže, která byla řádně vypsána a řádně proběhla. Pověst naší země by tak v evropském kontextu utrpěla další ránu a naši potenciální zahraniční partneři by se jen utvrdili v názoru, že jsme zemí, kde se pravidla a dané slovo nedodržují. Tato skutečnost by mohla mít i ostudný dopad na Bémovu olympiádu. Chtěl bych vidět světově uznávaného architekta, který by se chtěl účastnit výběrových řízení na potřebné sportovní stavby -- a Mezinárodní olympijský výbor přece mezinárodní soutěže v takových situacích požaduje.
Voda na kopci
A postavit na kopci nad Vltavou obrovské akvárium a naplnit je nesmírným množstvím vody? Něčeho takového se dopustit na nejexponovanějším místě uprostřed Prahy, nad nenahraditelnými architektonickými památkami? Velké mořské živočichy ubytovat v samotném srdci Evropy? Nemohu si pomoci, ale stejně jako aktuální nápad magistrátu protnout Letenské sady dvouproudou "dálnicí" i to je čirá "šnapsidea".
Lidové noviny, 26. února 2008
Autor je zastupitel Prahy 7 za Stranu zelených
(c) 2008 Lidové noviny a.s., ISSN 1213-1385 (c) Copyright ČTK, Reuters, AFP.
Národní chobotnice - Marek Švehla
Kulturnost není v regálech plných knih, ale ve smyslu pro fair play
Z debaty se zcela vytrácí účel stavby Národní knihovny.Praha a celé Česko měly mít unikát, který se rýsoval v podobě futuristické stavby Jana Kaplického. Sen o „chobotnici“ se po minulém týdnu rozplývá, o unikát ale možná nepřijdou. Bude jím Národní knihovna postavená někde na periferním panelákovém sídlišti. Tak to teď plánuje pražská ODS a celý minulý týden už jen vymýšlela, které sídliště by asi tak mohlo být nejvhodnější. A jak známo, co si pražská ODS vezme do hlavy, to také prosadí. Má totiž skálopevnou podporu svých obyvatel. Právě v tom je možná jádro problému celého sporu známého jako „chobotnice na Letné“.
Kdo je tu advokát
Stavba Národní knihovny je příběh nedůvěry, nezodpovědnosti a nekompetentního rozhodování. Je to český příběh, který by stálo za to vydat knižně a uložit někde na čestném regále právě v Národní knihovně. Aby každý, kdo se bude chtít o Česku něco dozvědět, si jej mohl přečíst.
Na začátek je nutné jít trochu nazpět v čase a podívat se na ambivalentní vztah, který našinci k takzvaným národním institucím mají. V obecné rovině tu platí za ikony, jen je nikdo moc nepotřebuje k životu. Národní divadlo má pověst státem protežované, do sebe zahleděné, nudné „plejády“ tradičního herectví, navíc s kletbou ostudné anticharty v patách. Národní muzeum je mizerně placená instituce, stojící na okraji společenského zájmu. Do Národní galerie zase nechodí spousta lidí kvůli jejímu autoritativnímu řediteli.
S knihovnou je to podobné. Před ohlášením vítězství Kaplického návrhu nemalá část lidí určitě vůbec netušila, že Národní knihovna nějaké nové sídlo potřebuje. Nikdo se je o tom ani náznakem nesnažil přesvědčit. Přitom právě tohle přesvědčování je podstatou úspěchu celé akce. Velké stavby – rozměrem i duchem – přinášejí, jak známo, velké problémy, tomu by se neměli divit ani Kaplického obdivovatelé. Hlavní překážkou tedy nejsou tyto problémy, ale fakt, že Češi dost přesně nevědí, k čemu vlastně novou knihovnu potřebují. Proto je všude (včetně redakce Respektu) tolik rozdílných názorů, tolik rozdílných kritérií.
Zkrátka každá kontroverzní stavba má mocné a přesvědčivé odpůrce, proto také nutně potřebuje charismatické advokáty. Výrazná osoba, která by potřebu nové knihovny srozumitelně vysvětlila a pak by za tohle vysvětlení také bojovala, tu ale chybí. Ředitel knihovny Ježek takovou osobností rozhodně není. A ministr kultury? Ví vůbec někdo, jak se ten nynější jmenuje?
Česká kulturnost
Kromě toho samozřejmě nelze pominout to, že osud Kaplického chobotnice je příběhem provincialismu a měšťácké malosti. Českou metropoli díky konstantní podpoře jejích obyvatel ovládají panelákoví „pragmatici“, kteří vidí město hlavně z kabiny svého auta. Politici, kteří si nechtějí připustit, že tolik obdivovaná tvář českých měst byla do značné míry vytvářena díky velkorysým, do budoucna obráceným veřejným zakázkám. Dnes se veřejné peníze dávají hlavně do ryze účelových a zábavních staveb, v nichž „naši voliči“ můžou ocenit efekt okamžitě a nekomplikovaně. V téhle politice není prostor pro fantazii, experimentování, odvahu, protože se pro ně na kalkulačkách pragmatiků těžko hledají ta správná tlačítka.
Návrh Kaplického knihovny takovým vykročením do světa fantazie a experimentování je. Tím není řečeno, že je nejlepší. Jenže Česko i Praha měly dostatečné nástroje na to, aby jej včas odmítly. Jenže město i stát zvolily tu nejhorší možnou variantu. Nechaly proběhnout mezinárodní soutěž, dokonce samy hlasovaly pro. A pokud to bylo jen proto, že se primátorovi Pavlu Bémovi v té době víc honily hlavou lana, cepíny a cesta na vysněný vrchol Ču-mu-lang-my, je to jeho problém.
Další průběh známe z minulého týdne. Po půlroce se ODS najednou rozsvítilo a zjistila, že se jí návrh nelíbí. Bém se teď může vymlouvat na územní plán a zmatky kolem pozemků. To jsou ale jen byrokratické obstrukce. Pokud by město Kaplického knihovnu chtělo, všechny tyhle problémy dodatečně vyřeší. Zastupitelé ODS začali hrát hru líbí–nelíbí, byť skutečné důvody téhle vzpoury proti chobotnici ukáže teprve čas.
Problém však není v tom, že se někomu Kaplického návrh a jeho umístění poblíž Hradu nezdají vhodné. Měli to ovšem říci během soutěže. Město mohlo důrazně trvat na zachování hradního horizontu, na dodržení územního plánu a vyřešení problémů s pozemky. Problém je jiný: odteď víme, že konzervativci z ODS mohou zpochybnit každou příští mezinárodní soutěž jen proto, že budou ctít jinou estetiku. Proto je tu otázka, jak chce ODS v budoucnu rozhodovat, když mezinárodně zavedené nástroje rozhodování tak snadno poráží estetika jejích lokálních politiků. A jak hodlá rozhodovat o olympijských hrách, kde jsou mezinárodní komise také.
Tyhle voličské otázky jsou důležité i kvůli pocitu vlastní kulturnosti, na níž si Češi tolik zakládají. Jejím projevem totiž není sebehezčí stavba se sebedelšími regály knížek, ale respektování pravidel hry při rozhodování, držení slova a budování nekorupčního prostředí.
Národní doma
Je tu ale ještě další problém: při debatě o chobotnici uniká podstata celé stavby. Česká veřejnost připomíná manžele, kteří si koupili gauč a teprve v autě cestou domů usoudili, že se do pokoje nehodí a že jej radši šoupnou do chodby. Přitom ale zapomínají, že se chtěli z gauče dívat na televizi.
Česká debata o knihovně taky přišla poněkud pozdě a taky se při ní zatím řeší jen estetika. I umělci se bouří proto, že je chobotnice „na Letné hezká“. Ještě silnějším argumentem proti jejímu odsunu na panelákovou periferii je ale smysl stavby. Do knihovny by měli chodit lidé, z definice by proto měla být v centru města. Kdo tohle nechápe, měl by se vypravit třeba do Singapuru. Tam nedávno postavili novou národní knihovnu právě v centru. Do proskleného moderního domu se dá jít studovat, na výstavu, na koncert, do knihkupectví, na internet nebo jen tak na kávu a zákusek. Z knihovny se stalo přitažlivé místo městského života, kde se člověk zastaví, když má třeba jen hodinu čas.
Je možné, že Praha potřebu takovéhoto místa necítí. Nic proti tomu, je to její věc. Pak je ale otázka, proč novou Národní knihovnu nepostavit v nějakém vděčnějším městě, třeba v Brně, jak si tamní primátor přeje. Anebo ji nestavět vůbec. Peníze se mohou utratit za digitalizaci knih, parlament ať vyřeší autorská práva a budeme mít Národní knihovnu všichni doma.
RESPEKT 43/2007 - 20.10.2007
Kulturnost není v regálech plných knih, ale ve smyslu pro fair play
Z debaty se zcela vytrácí účel stavby Národní knihovny.Praha a celé Česko měly mít unikát, který se rýsoval v podobě futuristické stavby Jana Kaplického. Sen o „chobotnici“ se po minulém týdnu rozplývá, o unikát ale možná nepřijdou. Bude jím Národní knihovna postavená někde na periferním panelákovém sídlišti. Tak to teď plánuje pražská ODS a celý minulý týden už jen vymýšlela, které sídliště by asi tak mohlo být nejvhodnější. A jak známo, co si pražská ODS vezme do hlavy, to také prosadí. Má totiž skálopevnou podporu svých obyvatel. Právě v tom je možná jádro problému celého sporu známého jako „chobotnice na Letné“.
Kdo je tu advokát
Stavba Národní knihovny je příběh nedůvěry, nezodpovědnosti a nekompetentního rozhodování. Je to český příběh, který by stálo za to vydat knižně a uložit někde na čestném regále právě v Národní knihovně. Aby každý, kdo se bude chtít o Česku něco dozvědět, si jej mohl přečíst.
Na začátek je nutné jít trochu nazpět v čase a podívat se na ambivalentní vztah, který našinci k takzvaným národním institucím mají. V obecné rovině tu platí za ikony, jen je nikdo moc nepotřebuje k životu. Národní divadlo má pověst státem protežované, do sebe zahleděné, nudné „plejády“ tradičního herectví, navíc s kletbou ostudné anticharty v patách. Národní muzeum je mizerně placená instituce, stojící na okraji společenského zájmu. Do Národní galerie zase nechodí spousta lidí kvůli jejímu autoritativnímu řediteli.
S knihovnou je to podobné. Před ohlášením vítězství Kaplického návrhu nemalá část lidí určitě vůbec netušila, že Národní knihovna nějaké nové sídlo potřebuje. Nikdo se je o tom ani náznakem nesnažil přesvědčit. Přitom právě tohle přesvědčování je podstatou úspěchu celé akce. Velké stavby – rozměrem i duchem – přinášejí, jak známo, velké problémy, tomu by se neměli divit ani Kaplického obdivovatelé. Hlavní překážkou tedy nejsou tyto problémy, ale fakt, že Češi dost přesně nevědí, k čemu vlastně novou knihovnu potřebují. Proto je všude (včetně redakce Respektu) tolik rozdílných názorů, tolik rozdílných kritérií.
Zkrátka každá kontroverzní stavba má mocné a přesvědčivé odpůrce, proto také nutně potřebuje charismatické advokáty. Výrazná osoba, která by potřebu nové knihovny srozumitelně vysvětlila a pak by za tohle vysvětlení také bojovala, tu ale chybí. Ředitel knihovny Ježek takovou osobností rozhodně není. A ministr kultury? Ví vůbec někdo, jak se ten nynější jmenuje?
Česká kulturnost
Kromě toho samozřejmě nelze pominout to, že osud Kaplického chobotnice je příběhem provincialismu a měšťácké malosti. Českou metropoli díky konstantní podpoře jejích obyvatel ovládají panelákoví „pragmatici“, kteří vidí město hlavně z kabiny svého auta. Politici, kteří si nechtějí připustit, že tolik obdivovaná tvář českých měst byla do značné míry vytvářena díky velkorysým, do budoucna obráceným veřejným zakázkám. Dnes se veřejné peníze dávají hlavně do ryze účelových a zábavních staveb, v nichž „naši voliči“ můžou ocenit efekt okamžitě a nekomplikovaně. V téhle politice není prostor pro fantazii, experimentování, odvahu, protože se pro ně na kalkulačkách pragmatiků těžko hledají ta správná tlačítka.
Návrh Kaplického knihovny takovým vykročením do světa fantazie a experimentování je. Tím není řečeno, že je nejlepší. Jenže Česko i Praha měly dostatečné nástroje na to, aby jej včas odmítly. Jenže město i stát zvolily tu nejhorší možnou variantu. Nechaly proběhnout mezinárodní soutěž, dokonce samy hlasovaly pro. A pokud to bylo jen proto, že se primátorovi Pavlu Bémovi v té době víc honily hlavou lana, cepíny a cesta na vysněný vrchol Ču-mu-lang-my, je to jeho problém.
Další průběh známe z minulého týdne. Po půlroce se ODS najednou rozsvítilo a zjistila, že se jí návrh nelíbí. Bém se teď může vymlouvat na územní plán a zmatky kolem pozemků. To jsou ale jen byrokratické obstrukce. Pokud by město Kaplického knihovnu chtělo, všechny tyhle problémy dodatečně vyřeší. Zastupitelé ODS začali hrát hru líbí–nelíbí, byť skutečné důvody téhle vzpoury proti chobotnici ukáže teprve čas.
Problém však není v tom, že se někomu Kaplického návrh a jeho umístění poblíž Hradu nezdají vhodné. Měli to ovšem říci během soutěže. Město mohlo důrazně trvat na zachování hradního horizontu, na dodržení územního plánu a vyřešení problémů s pozemky. Problém je jiný: odteď víme, že konzervativci z ODS mohou zpochybnit každou příští mezinárodní soutěž jen proto, že budou ctít jinou estetiku. Proto je tu otázka, jak chce ODS v budoucnu rozhodovat, když mezinárodně zavedené nástroje rozhodování tak snadno poráží estetika jejích lokálních politiků. A jak hodlá rozhodovat o olympijských hrách, kde jsou mezinárodní komise také.
Tyhle voličské otázky jsou důležité i kvůli pocitu vlastní kulturnosti, na níž si Češi tolik zakládají. Jejím projevem totiž není sebehezčí stavba se sebedelšími regály knížek, ale respektování pravidel hry při rozhodování, držení slova a budování nekorupčního prostředí.
Národní doma
Je tu ale ještě další problém: při debatě o chobotnici uniká podstata celé stavby. Česká veřejnost připomíná manžele, kteří si koupili gauč a teprve v autě cestou domů usoudili, že se do pokoje nehodí a že jej radši šoupnou do chodby. Přitom ale zapomínají, že se chtěli z gauče dívat na televizi.
Česká debata o knihovně taky přišla poněkud pozdě a taky se při ní zatím řeší jen estetika. I umělci se bouří proto, že je chobotnice „na Letné hezká“. Ještě silnějším argumentem proti jejímu odsunu na panelákovou periferii je ale smysl stavby. Do knihovny by měli chodit lidé, z definice by proto měla být v centru města. Kdo tohle nechápe, měl by se vypravit třeba do Singapuru. Tam nedávno postavili novou národní knihovnu právě v centru. Do proskleného moderního domu se dá jít studovat, na výstavu, na koncert, do knihkupectví, na internet nebo jen tak na kávu a zákusek. Z knihovny se stalo přitažlivé místo městského života, kde se člověk zastaví, když má třeba jen hodinu čas.
Je možné, že Praha potřebu takovéhoto místa necítí. Nic proti tomu, je to její věc. Pak je ale otázka, proč novou Národní knihovnu nepostavit v nějakém vděčnějším městě, třeba v Brně, jak si tamní primátor přeje. Anebo ji nestavět vůbec. Peníze se mohou utratit za digitalizaci knih, parlament ať vyřeší autorská práva a budeme mít Národní knihovnu všichni doma.
RESPEKT 43/2007 - 20.10.2007
Jak probíhala soutěž o Národní knihovnu:
Soutěž na návrh Národní knihovny byla vyhlášena podle pravidel Mezinárodní unie architektů UIA. Dle pravidel UIA je nutno v zadání zvýraznit mandatorní podmínky a tím je oddělit od podmínek, které by splněny být měly, ale je možné je modifikovat případně zcela opomenout, pokud je při celkovém hodnocení předností projektu a míry naplnění mandatorních a dalších podmínek zadání shledáno, že ta která konkrétní podmínka není důležitá.
V textu zadání byly mandatorní podmínky zvýrazněny tučně, ostatní psány normálním řezem písma. Jednou z podmínek, které nebyly zvýrazněny tučně, bylo, že jádro konzervačních fondů by mělo být zajištěno proti povodni a mělo by být tedy umístěno nad zemí. (Jádro konzervačních fondů zdůrazňuji proto, že to není vše, co má knihovna pojmout a podmínky umístění ostatních fondů nad zemí/pod zemí nebyly řešeny). Zadání rovněž neobsahuje jedinou zmínku o tom, že by nedodržení kteréhokoliv z bodů (kterékoliv z podmínek) bylo důvodem k vyloučení ze soutěže.
První kolo probíhalo tak, že porota vyřazovací metodou (při první prohlídce prošly všechny návrhy, pro které hlasoval alespoň jeden porotce, při druhé prohlídce všechny návrhy, pro které hlasovali alespoň dva porotci atd.) vybrala návrhy, které postoupí do druhého kola. Během prohlídek se zjistilo, že několik návrhů porušilo podmínku uvedenou v zadání o umístění jádra konzervačních fondů nad zemí a porota se tedy, v naprostém souladu s pravidly UNESCO/UIA pro pořádání mez. arch. soutěží, dotázala investora (Národní knihovny), zda na této podmínce trvá, protože se v soutěži objevily návrhy, které umístění fondů řešily jinak a že z technického hlediska není důvod, proč by umístění fondů pod zemí mělo ohrozit naplnění podmínky mandatorní - a sice, že konzervační fondy musí být umístěny bezpečně a za určitých přesně stanovených mikroklimatických podmínek, mají být chráněny před povodní či vyplavením v důsledku technické poruchy, požáru a dalším katastrofám, ať už způsobeným člověkem nebo vyšší sílou. Investor na podmínce netrval a všichni postupující do druhého kola byly tedy dopisem informováni, že tato podmínka odpadá, a že se naopak, po konzultaci odborné poroty, došlo k závěru, že vzhledem k materiálům použitým u jednotlivých studií, je vhodnější a pro fondy bezpečnější umístit je pod zem.
Po obdržení tohoto dopisu měly všechny postupující ateliéry více než dva měsíce čas, aby provedly eventuelní modifikace svých studií dle doporučení poroty.
Po ukončení soutěže si některé ateliéry začaly stěžovat, mezitím ovšem ty, které vyhrály, dostaly na účet odměnu za umístění v soutěži, kterou převzaly, čímž z právního i morálního hlediska potvrdily výsledek soutěže.
Kaplický nedodržel nemandatorní a v druhém kole zrušenou podmínku, jiné ateliéry nevyhověly, co se týče zajištění klimatických podmínek úložiště knih i v případě výpadků el. energie, důsledné oddělení skladišť fondů od běžných komunikací pro čtenáře, umístění strojoven a potrubních rozvodů v dostatečné a bezpečné vzdálenosti od skladišť fondů, aby nemohlo dojít k jejich vyplavení v důsledku prasklého potrubí a tak dále. FUTURE SYSTEMS přišly s návrhem, který v nejvíce bodech odpovídá zadání, což bylo účelem soutěže.
Estetické i další kvality projektu potvrdily petice 11500 výtvarníků a architektů, petice špiček české vědy (Petice učené společnosti), Národní divadlo, architekt Perrault (tvůrce NK Francie). Loni byla Kaplickému udělena Bovis Award - nejvyšší ocenění v oblasti jednotlivých architektonických děl na území Velké Británie - jako výraz uznání za jedinečné a mimořádně kvalitní dílo.
Zdroj: JESSIEATREIDES, osobní analýza zadávací dokumentace a konzultace s členy poroty
Soutěž na návrh Národní knihovny byla vyhlášena podle pravidel Mezinárodní unie architektů UIA. Dle pravidel UIA je nutno v zadání zvýraznit mandatorní podmínky a tím je oddělit od podmínek, které by splněny být měly, ale je možné je modifikovat případně zcela opomenout, pokud je při celkovém hodnocení předností projektu a míry naplnění mandatorních a dalších podmínek zadání shledáno, že ta která konkrétní podmínka není důležitá.
V textu zadání byly mandatorní podmínky zvýrazněny tučně, ostatní psány normálním řezem písma. Jednou z podmínek, které nebyly zvýrazněny tučně, bylo, že jádro konzervačních fondů by mělo být zajištěno proti povodni a mělo by být tedy umístěno nad zemí. (Jádro konzervačních fondů zdůrazňuji proto, že to není vše, co má knihovna pojmout a podmínky umístění ostatních fondů nad zemí/pod zemí nebyly řešeny). Zadání rovněž neobsahuje jedinou zmínku o tom, že by nedodržení kteréhokoliv z bodů (kterékoliv z podmínek) bylo důvodem k vyloučení ze soutěže.
První kolo probíhalo tak, že porota vyřazovací metodou (při první prohlídce prošly všechny návrhy, pro které hlasoval alespoň jeden porotce, při druhé prohlídce všechny návrhy, pro které hlasovali alespoň dva porotci atd.) vybrala návrhy, které postoupí do druhého kola. Během prohlídek se zjistilo, že několik návrhů porušilo podmínku uvedenou v zadání o umístění jádra konzervačních fondů nad zemí a porota se tedy, v naprostém souladu s pravidly UNESCO/UIA pro pořádání mez. arch. soutěží, dotázala investora (Národní knihovny), zda na této podmínce trvá, protože se v soutěži objevily návrhy, které umístění fondů řešily jinak a že z technického hlediska není důvod, proč by umístění fondů pod zemí mělo ohrozit naplnění podmínky mandatorní - a sice, že konzervační fondy musí být umístěny bezpečně a za určitých přesně stanovených mikroklimatických podmínek, mají být chráněny před povodní či vyplavením v důsledku technické poruchy, požáru a dalším katastrofám, ať už způsobeným člověkem nebo vyšší sílou. Investor na podmínce netrval a všichni postupující do druhého kola byly tedy dopisem informováni, že tato podmínka odpadá, a že se naopak, po konzultaci odborné poroty, došlo k závěru, že vzhledem k materiálům použitým u jednotlivých studií, je vhodnější a pro fondy bezpečnější umístit je pod zem.
Po obdržení tohoto dopisu měly všechny postupující ateliéry více než dva měsíce čas, aby provedly eventuelní modifikace svých studií dle doporučení poroty.
Po ukončení soutěže si některé ateliéry začaly stěžovat, mezitím ovšem ty, které vyhrály, dostaly na účet odměnu za umístění v soutěži, kterou převzaly, čímž z právního i morálního hlediska potvrdily výsledek soutěže.
Kaplický nedodržel nemandatorní a v druhém kole zrušenou podmínku, jiné ateliéry nevyhověly, co se týče zajištění klimatických podmínek úložiště knih i v případě výpadků el. energie, důsledné oddělení skladišť fondů od běžných komunikací pro čtenáře, umístění strojoven a potrubních rozvodů v dostatečné a bezpečné vzdálenosti od skladišť fondů, aby nemohlo dojít k jejich vyplavení v důsledku prasklého potrubí a tak dále. FUTURE SYSTEMS přišly s návrhem, který v nejvíce bodech odpovídá zadání, což bylo účelem soutěže.
Estetické i další kvality projektu potvrdily petice 11500 výtvarníků a architektů, petice špiček české vědy (Petice učené společnosti), Národní divadlo, architekt Perrault (tvůrce NK Francie). Loni byla Kaplickému udělena Bovis Award - nejvyšší ocenění v oblasti jednotlivých architektonických děl na území Velké Británie - jako výraz uznání za jedinečné a mimořádně kvalitní dílo.
Zdroj: JESSIEATREIDES, osobní analýza zadávací dokumentace a konzultace s členy poroty