ČD vydaly poměrně roztomilý časopis Pohádková železnice. Smyšlený přednosta Otakar Drahorád vypráví svým smyšleným voučatům železniční pohádky. Není to věru žádné intelektuální čtení, ale čte se to příjemně a místy je to docela legrace. Také ČD překvapily kvalitní češtinou, minimem chyb a dobrou stylistikou. Jako doprovodné ilustrace jsou použity dětské obrázky, které děti zaslaly do redakce. Jednu z pohádek jsem přepsal, abyste si mohli udělat představu. Snad se vám to bude líbit, a pokud máte děti, tak s tím budete mít určitě úspěch:).
O nádraží s trpaslíkem
V jedné železniční stanici, kde slouží můj kamarád přednosta Karel Dvořák, začal vyprávění děda Drahorád, mají takovou zvláštnost. Stanici hlídá trpaslík. Stojí v zahrádce před okny dopravní kanceláře, hezky čelem do kolej, aby měl přehled. Je tam od samého počátky, kdy trať i nádraží postavili. Není to tuctový sádrový trpaslík, kterého dnes prodávají u každé silnice, ale je z krásného jemného pískovce. Vytesal ho jeden z dělníků, kteří stavěli nedaleký tunel a potom i nádraží. Vypráví se, že dělník byl zvláštní a divný člověk. Černovlasý mladá Ital, divoký, s uhrančivým pohledem, vždy černě oblečený. Česky prakticky neuměl, ale své práci dokonale rozuměl. Lámal skály, jako by byly z tvarohu.
Po práci, když ostatní dělníci šli do hospody na pivo, tenhle mladý Ital seděl na pešunku a vytesával z kamene různé předměty a figurky. Jednou to byla kamenná miska, jindy třeba trpaslík. V noci, při úplňku, si pak s nimi povídal. A když práce na stavbě skončila, zůstal ve stanici trpaslík na památku. Byl asi půl metru vysoký, zelené kalhoty, modrý kabátek, červenou čepici a červené boty. Ve tváři měl takový zvláštní výraz, jako by všemu rozuměl, jako by ani nebyl z kamene. Stál si tam na zahrádce a lidi ho měli rádi.
Přednosta Karel Dvořák měl jedinou dceru. Malou Kačenku. Holka jako cumel, ale byla strašně nepořádná. Všude nechávala ležet svoje věci a svoje hračky. Co se do ní táta s mámou namluvili! Marně. Kočárek zůstal večer na dvorku, panenka na zahrádce, nádobíčko na písku a oblečení poházené po židlích a po stole. To se pravidelně opakovalo každý den. Zvláštní bylo, že jednou za měsíc bylo ráno všechno na svém místě. Hračky uložené, oblečení složené, dokonce i písek v pískovišti byl hrabičkami uhrabaný. Tatínek s maminkou si mysleli: „No konečně se Kačka polepšila!“ a druhý den ji pochválili.
Kačenka si myslela, že hračky uklidil tatínek a mamince to neřekl, a za chvíli na celou záležitost zapomněla. Druhý den bylo všechno zase při starém – všude samý nepořádek. A tak to šlo stále dokola. Zase celý měsíc.
Až jednou, měsíc byl zrovna v úplňku a svítil na svět jako rybí oko. Tatínek ne a ne
usnout.Vylezl z postele a šel se podívat v oknu. Odhrnul záclonu a přehlédl celou stanici. Všude byl klid a pořádek. Stanička byla malá, v noci žádné vlaky nejezdily, a tak byl dopravní klid a nikdo nesloužil. Bílé měsíční světlo dodávalo okolí zvláštní, tajemný nádech. Věžní hodiny na kostele začaly odbíjet půlnoc. A pak se stalo něco, co tatínkovi vyrazilo dech. Trpaslík na zahrádce se z ničeho nic pohnul! Tatínek si nejprve myslel, že se mu to všechno jen zdá, a promnul si proto obě oči. Ale nezdálo! Trpaslík se opravdu hýbal. Nejprve si protáhl obě ruce potom protřepal nohy, zakroutil hlavou, narovnal si čepici a – světe, div se – vykročil! Ano, on začal normálně chodit. Tatínek jen zíral. Trpaslík prošel zahrádkou. Tu sebral papírek, který sem vítr zahnal z nástupiště, tu urovnal kameny na okraji cestičky. Pak sebral zapomenuté hrábě a nesl je k zahradnímu domku, kde bylo uložené nářadí. Cestou
smotal hadici na zalévání. Chvíli nebyl vidět, ale pak se objevil na pískovišti. Sbíral tam hračky, bábovičky, a dokonce panenku. Otřepal jí písek ze šatiček, potom položil do kočárku, nedbale zaparkovaného vedle pískoviště. Potom si otevřel dveře do domu a vstoupil, čímž zmizel tatínkovi z očí.
Tatínek zůstal stát jako solný sloup. Vůbec se nemohl hnout z místa. Sním, či bdím? Za chvíli se vzpamatoval a vyběhl na zahrádku. Trpaslík nikde. Jeho obvyklé místo bylo prázdné. Jenom malá prohlubeň dokazovala, že zde něco bylo. Asi jako když vydloubneš houbu z mechu. Vrátil se domů celý zmatený. Běžel se podívat do pokojíku ke Kačce. Klidně spala zachumlaná až pod bradu. Pokojíček byl nezvykle vzorně uklizený. Vrátil se do ložnice a vzbudil manželku. Pochopení se nedočkal.
„Ty starý blázne, něco se ti zdálo,“ řekla a otočila se na druhý bok. Zacloumal jí ramenem a přinutil vstát z postele. Společně došli k oknu a odhrnuli záclonu. Trpaslík stál na svém místě! Tatínkovi se podlomila kolena. Znovu vyběhl na zahrádku. Trpaslík byl kamenný, studený, jen v očích jako by viděl takové pohasínající světlo. Kostelní hodiny odbíjely jednu po půlnoci. Tatínek toho dne už neusnul. Nespal ani dny následující. Neustále vstával a chodil k oknu. Nic. Všechno bylo v klidu. Ani o půlnoci se nic nedělo. Ráno byly hračky jako obvykle – rozházené všude kolem. Šel na zahrádku a ještě ke všemu šlápl na hrábě, které tam schválně nastražil. Bolestivě ho uhodily do nosu. Obdobně probíhaly i další dny. S napětím očekával úplněk. K oknu si přistavil křeslo, posadil se a hlídal, aby mu nic neuteklo. Jenže jak byl za celý měsíc nevyspalý a unavený, usnul jako dřevo. Probudil ho ráno kohout. Vyskočil z křesla, podíval se ven. Vedle pískoviště ležely vyrovnané dětské hrabičky, lopatka a motyčka. Nikde ani papírek. Tatínek byl na mrtvici.
Celý příští měsíc přesvědčoval manželku, aby o úplňku hlídala s ním. Vyhověla mu, hlavně proto, aby měla pokoj. Navařila do termosky silnou kávu a večer si sedli k oknu oba. Měsíc vyšel za nedalekým lesem a ozářil celé nádraží. Trpaslík stál, jak se sluší a patří – jako kamenný. Blížila se půlnoc. Upíjeli kávu a opatrně poodhrnovali záclonu. Napětí visící ve vzduchu by se dalo krájet. Pak se náhle setmělo, potom zablesklo a zahřmělo a začal letní bouřka. Hodiny odbily půlnoc. Noční tmu prosětlovala jenom fialová světa blesků. Trpaslík stál na svém místě a pršelo mu na hlavu. Ani se nehnul. Ráno, jak po bouřce bývá, bylo jako vymalované. NA obloze ani mráček a sluníčko vysušovalo kaluže na zahrádce. Neuklizený kočárek byl plný vody, rozházené formičky a bábovičky začínaly rezivět a na pískovišti byl zapomenutý Kačenčin sandál s rozlepenou podrážkou. Ach jo!
Tatínek a maminka žili od té doby jako ve snách. Špatně jedli, špatně spali, byli nervózní a to se Kačence nelíbilo. Maminka jí řekla, že se na ni tatínek zlobí, protože si neuklízí hračky a oblečení. Mrzelo ji to. Začala si dávat na své věci lepší pozor. Pozvolna si zvykala věšet trička nebo šatičky na věšák, boty uklízet do poličky a bačkory večer vyrovnat před postýlku. A hračky? Hračky pečlivě uklízela do velké bedny, kterou jí před časem tatínek udělal a která byla doposud zcela prázná. Během měsíce se z ní stala ta nejpořádnější holčička široko daleko.
A tatínek? Příští úplněk mu maminka uvařila dobrou večeři, otevřeli si láhev vína a šli brzo spát. Předtím ještě pečlivě zatáhli závěsy a rolety, aby ani kousek měsíčního světla nevnikl do pokoje. Ráno se tatínek vzbudil odpočatý, veselý a jako by přímo omládl. Proč se taky trápit. Kačenka je hodná a poádná holka, všechno má uklizeno a vůbec nemusí být před tím úplněk. Když pak v poledne vypravoval ze stanice osobní vlak, podíval se koutkem oka po trpaslíkovi. Zdálo se mu, že na něj jedním okem šibalsky mrkl. Mávl rukou, snad se mu to všechno opravdu jen zdálo!