„Barca je globální klub. Svět je velkým místem a právě teď pokrýváme jen malý prostor,“ řekl v roce 2015 prezident FC Barcelony, Josep Maria Bartomeu.
V září 2016 Barcelona otevřela svoji první kancelář v New Yorku a rozhodla se vstoupit na severoamerický trh. V hotelu Waldorf Astoria, kde bylo vedení klubu ubytované, visela barcelonská vlajka vedle té americké. Celou noc svítil Empire State Building v barvách blaugranas. Ronaldinho se objevil na jedné střední škola v Bronxu a hrál s dětmi fotbal. „Chceme se přiblížit našim fanouškům,“ vysvětlil Bartomeu.
Skutečný důvod barcelonské návštěvy se však domlouval na Manhattanu. Tam se v jedné restauraci sešel prezident Bartomeu a viceprezident Manel Arroyo se zástupci několika společností obchodujících na Wall Street – Morgan Stanley, PricewaterhouseCoopers, KPMG nebo BlackRock.
Od chvíle, kdy se Bartomeu stal v roce 2014 prezidentem klubu, měl za cíl rozšířit globální dosah klubu a tuto globalizaci použít k vyšším ziskům. Jeho dlouholetým cílem, o kterém často mluví, je učinit z FC Barcelony první klub, jehož příjmy překročí 1 miliardu eur. „Ve Španělsku je trh již nasycen a příjmy tak musí pocházet z mezinárodního trhu,“ prohlásil prezident katalánského klubu.
New York je druhé zámořské sídlo FC Barcelony, tím prvním je Hongkong. Síť barcelonských fotbalových škol byla založena napříč Severní Amerikou. „Doufáme, že se staneme nejobdivovanějším a nejoblíbenějším klubem na světě,“řekl Bartomeu studentům při přednášce na Harvardu. Další dvě kanceláře pak klub otevřel v Šanghaji a Sao Paulu.
Ačkoliv je FC Barcelona především fotbalový či sportovní klub, nyní můžete na jeho školách získat vysokoškolský titul v oborech od architektury až po psychologii. Můžete si koupit vína s nálepkou FC Barcelona, můžete si dokonce pronajmout autobus v klubových barvách, ve kterém cestovali hráči na zápasy. Z klubu, který založil Joan Gamper jako výraz katalánské identity, je dnes globální značka. Není divu, když při zápase v čestné lóži vidíme jen hrstku zástupců vedení klubu, většina dobývá svět.
„Rok v Barceloně je jako dva roky ve skutečném životě,“ řekl jednou Victor Valdes, legendární bývalý brankář klubu. Když na počátku března porazila Barca na Camp Nou 5:0 Celtu Vigo s přispěním dalšího neuvěřitelného gólu Lionela Messiho a Barcelona se na čas vrátila zpět na první příčku La Ligy, fanoušci začali zpívat: „Lucho, milujeme tě, prosím zůstaň.“ Byla to ale jen spíše pocta hráčské i trenérské legendě, protože Luis Enrique již byl rozhodnut odejít.
Enrique se pravidelně účastní triatlonů i závodů v extrémních podmínkách, třeba i na poušti. Přesto jeho angažmá v Barce trvalo pouze 3 sezóny, než ho zcela vyčerpalo. Z historického hlediska ale i to je obdivuhodný výkon. Od 50. let déle v klubu vydrželi pouze Daučik, Michels, Cruyff, Rijkaard a Guardiola. Přitom déle než 5 let to byli pouze Rijkaard, kterého mnozí fanoušci na konci vyháněli a Cruyff, který během svého působení prodělal infarkt a 2x ho musel na čas vystřídat jeho asistent Carles Rexach. Klasickým příkladem vyčerpání jak pak vlasový porost Pepa Guardila při nástupu na trenérskou židli Blaugranas v roce 2008 a při jeho odchodu o 4 roky později.
Post trenéra FC Barcelony je jedním z nejrizikovějších povolání na světě. Kromě velkých nároků za to může i fakt, že na rozdíl třeba od anglických týmů, kde je jeden majitel, je Barca vlastněna fanoušky, členy klubu, kterých je v současnosti přes 150 000. Prezident je volen na 4-leté období, může být sesazen atd. „Je to bublající sopka,“ pravil v minulosti Johan Cruyff.
Tím okamžikem, kdy se Enrique rozhodl, že již na této sopce sedět nebude, byla drtivá porážka 4:0 v osmifinále Ligy mistrů s Paris SG. Byl to potupný moment v rámci celé historie klubu. I když během zlaté éry trvající přes 10 let, byla Barce mnohokrát poražena, nikdy to nebylo takové jako ve francouzské metropoli. „Přijmu veškerou zodpovědnost,“ odpověděl Enrique novinářům. Po následném domácím ligovém vítězství 2:1 nad Leganes ohlásil Enrique odchod z klubu. Strhující historická odveta proti Paris SG, ve které dokázala Barce vývoj otočit, vyhrát 6:1 a postoupit do čtvrtfinále, již na rozhodnutí nic nezměnila.
„Peníze jsou druhotné. Před nimi by víc než cokoli jiného měly být principy a hodnoty. Barce je ztratila,“ pravil v roce 2015 Johan Cruyff. I když se často hovoří o konci éry, z pohledu výsledků tomu tak rozhodně není. Pod Enriquem tým vyhrál Ligy mistrů, získal 2krát po sobě double a v třetí sezóně přidal pohár. Spíše než konec vítězné éry se odehrává bitva o barcelonskou filozofii.
Prezident FC Barcelony z let 2003 až 2010, Joan Laporta, se podílel možná na největší transformaci klubu v jeho historii. Barcu převzal, když se tým nacházel na šesté příčce ligové tabulky a hrál pouze Pohár UEFA. Bylo to nejhorší období od 80. let. Během 3 let dokázali Blaugranas pod vedením kouče Rijkaarda vyhrát 2x ligový titul a hlavně získat další trofej Ligy mistrů. Když Holanďan po 5 letech odešel, došlo k zásadnímu rozhodnutí. Na místo Joseho Mourinha byl hlavním trenérem vybrán Josep Guardiola. Bylo to spíše otázka klubové filozofie než sázky na jistotu.
O tom, jak blízko měl Mourinho do Barcy, si můžete přečíst zde: MOURINHO TRENÉR BARCY?
Pro určitou část fanoušků zůstává Laporta symbolem starých dobrých časů. Byl to on, kdo přivedl zpět legendu Johana Cruyffa jako poradce a jmenoval jej čestným prezidentem. Byl to on, kdo začal investovat do akademie La Masia. Právě díky práci s mládeží, kterou nastartoval prezident Joan Gaspart a dokončil právě Laporta, se mohli culés dočkat situace, že v ligovém utkání nastoupila celá jedenáctka složená pouze z odchovanců.
Jenže v roce 2010 byl Laporta nahrazen Sandro Rosellem, bývalým viceprezidentem, výkonným ředitelem společnosti Nike a strůjcem přestupu Ronaldinha jako symbolu nové klubové éry do Barcelony. Rosell slíbil silnější finanční model, aby mohl získat ty nejlepší hráče na světě. Do katalánské metropole přivedl Neymara. Nejasnosti přestupu ho ovšem donutili prezidentský post opustit a jeho nástupcem se stal Josep Maria Bartomeu, člen vedení za Laporty i Rosella. Ten dvojici Messi – Neymar doplnil za rekordní částku Luisem Suárezem a jeho překonal letos v létě 100-miliónový Dembele.
Problém ale není s hlavními posilami týmu, ale je s hráči širšího kádru. Ať už je na vině celková situace na trhu, nebo jen neschopnost klubového vedení, nakoupila Barcelona poslední roky množství hráčů za podstatně větší cenu, než jakou mají hodnotu – Arda Turan, André Gomés, Vidal, Song, Vermaelen, Mathieu či Paco Alcacer. Oproti tomu mnoho hráčů jako třeba Dani Alves či Montoya odešlo zdarma. Klub se rozhodl namísto vlastních odchovanců vsadit na nové hráče a tak Camp Nou opustili i mnozí talenti jako Munir, Grimaldo, Adama, Samper či Deulofeu (ten byl v létě odkoupen zpět).
Špatné nákupy se odehrávaly vždy, ale vždy to bylo vynahrazeno nějakým novým pozitivním objevem. Posledním odchovancem, který se z La Masia přímo dostal do áčka, je Sergi Roberto. To je ale již 6 let zpět. V současnosti se nic takového neděje a Barcelonu drží nad vodou stálá skupina nedotknutelných – Messi, Iniesta, Busquets, Suárez a Pique. Síla této skupiny a hlavně Messiho se ukázala v lednu, když ředitel Pere Gratacos před novinářů uvedl: „Leo je jedním z nejdůležitějších hráčů, ale bez Neymara, Suáreze, Iniesty a Piqueho by nebyl tak dobrý, i když je jasné, že je nejlepší.“ Gratacos se dotkl nedotknutelného a byl na hodinu vyhozen.
Kromě obchodní strategie se změnila i ta herní. Za Guardioly byla rozhodující záložní řada Xavi – Sergio – Iniesta doplněná stahujícím se Messim. Pod Enriquem se těžiště přesunulo do útoku k ofenzivnímu tridentu Messi – Suárez – Neymar. Čistě statisticky se tento útok podílel v ročníku 2015/16 na 80,4 gólech celého týmu a v sezónách 2014/15 a 2016/17 to vždy bylo přes 67 %. Oproti tomu za Guardioly či Vilanovy se trojice útočníků podílela na max. 58 % branek. Nikdy v historii nebyl tým tak závislí na trojici hráčů. To mohli barcelonští pozorovat maximálně u největšího rivala. U Realu Madrid, který vytvořil trident C. Ronaldo – Benzema – Bale, byl však tento podíl maximálně 70,9 %.
Není to ale jediná věc, ve které Barcelona dohnala Real Madrid. Březnová zpráva společnosti Deloitte ukázala, že po 20 letech dokázali Katalánci mít vyšší výnos než Real Madrid. „FC Barcelonu na konci sezóny 2016/17 lze shrnout takto: nevyrovnaný tým narušený špatnými přestupy, který drží mezi top týmy hlavní hvězdy, klub ze zanedbanou akademií a s důrazem na komerční stránku. Koho vám to připomíná?,“ ptá se Jonathan Liew, novinář britského Telegraph.
„Nejlepší hráči platí za sebe,“ pravil v roce 2000 marketingový ředitel Realu Madrid Jose Angel Sanchez. Chceme-li pochopit moderní Barcelonu, je třeba vidět moderní Real Madrid a oba musí vidět Manchester United. United v devadesátých letech ovládli anglický fotbal, ale nebyla to jen herní dominance na domácí půdě. Oni dobyli svět díky svým ziskům. Byli prvním klubem, který rozvíjel své aktivity na trhu v Asii. Na přelomu tisíciletí byli nejbohatším klubem a Real a Barceloně byli hluboko za nimi.
Když se prezidentem Realu Madrid v roce 2000 stal Florentino Perez, jeho Galacticos nebyl jen sportovním projektem. Byla to změna klubové politiky. Čtyři po sobě jdoucí období přivedl Real vždy jednu z největších hvězd fotbalového světa – Figa, Zidaneho, Ronalda a Beckhama. Později pak na Santiago Bernabeu dorazil i Kaka, Cristiano Ronaldo, Gareth Bale a James Rodriquez. Až příchod Pogby do United přerušil madridskou 16 let trvající přestupovou nadvládu. Právě v oblasti marketingu Real předběhl i United. „Nejlepší hráči poskytnou nejlepší výkon a nejlepší podívanou. Real Madrid je značka a produkt, hráči a hra je obsah. Z toho vše plyne,“ představil strategii Jose Angel Sanchez.
Když v roce 2003 přestupoval do Realu Beckham, tisková konference se konala v 11. hodin, aby jí mohli sledovat i v Asii. Byla to po pohřbu princezny Diany druhá nejsledovanější událost v historii. „Byl to zlomový bod. Byl to důkaz, že ta show je důležitější než samotná hra,“ píše ve své knize novinář Sid Lowe.
O tom, jak blízko měl Beckham do Barcelony, si můžete přečíst zde: BECKHAM MOHL BÝT NOVÝM VŮDCEM BARCY.
Po fotbalové stránce projekt Galacticos neuspěl. Real poprvé od počátku 50. let 3 sezóny po sobě nezískal žádnou trofej. „Real Madrid nemá herní plán. Má plán komerční, kde sport hraje sekundární roli. Kupují hvězdy, generují zisk, ale netvoří tým,“ napsal Santiago Segurola z El Pais. V téže době se naopak na světlo světa opět vynořila FC Barcelona, kterou za trofejemi táhl Ronaldinho a poté Messi a Guardiola na lavičce. Byl to triumf katalánského klubu, kdy barcelonská ideologie zvítězila nad madridskými penězi.
Jenže vše nebylo tak černobílé. Když Laporta přišel na Camp Nou, 88 % příjmů bylo určeno na mzdy. Zatímco United dostávali za přátelské zápasy 2 milióny eur, Barcelona dostávala 300 000 eur. Laporta, Rosell a Ferran Soriano museli změnit celkovou obchodní činnost klubu. Inspirace byla zřejmá a klub v dalších letech přivedl Thierry Henryho či Zlatana Ibrahimoviče.
Bylo třeba však zajít ještě dál. Síla idealismu prosadila umístění nápisu Unicef na barcelonský dres. Bylo to prolomení hranice, která však byl stále v duchu hesla víc než jen klub, jelikož Barca darovala organizaci Unicef 7 miliónů eur. Byl to ale jen přechodný krok k od roku 2003 připravovaného plánu reklamy na dresu. Ta přišla s Qatar Foundation a později Qatar Airways. Potřeby zisku jdou ale dál. Projekt rekonstrukce Camp Nou zahrnuje vyšší počet VIP míst, počítá se se změnou názvu stadionu a s větší kapacitou. Je nutné vytěžit maximum.
V současnosti se kluby snaží říci, že finanční úspěch s tím fotbalovým je úzce spojen. Vyhrát znamená vydělat více peněz, které se použijí k nákupu hvězd. „Vzorec v minulosti byl takový, že sportovní úspěch vede k společenskému úspěchu, což vede k ekonomickému úspěchu. Jenže nyní chceme mít zisk nehledě na to, jestli vyhráváme, nebo prohráváme,“ řekl prezident Bartomeu. Prakticky tak přiznal, že výsledek zápasu není důležitý. Zásadní je, že budou příjmy. Ačkoliv je jisté, že Bartomeu chce vyhrávat, byl by ale i tak spokojen, pokud bude mít zisk.
To souvisí i s faktem, kdy kluby mají větší zisk, pokud skončí těsně pod stupni vítězů. Může se zdát, že svět se zbláznil, ale je to tak. Například tím, že Barcelona v sezóny 2016/17 v ligové soutěži skončila druhá a dostala se pouze do čtvrtfinále Ligy mistrů, jí vydělalo více, než kdyby obě soutěže vyhrála. Tím by totiž musela vyplatit tučné bonusy, které by převýšily možný výdělek z trofejí. Po sportovní stránce nebyla sezóna 2016/17 úspěšná, z pohledu byznysu si ale vedení Blaugranas může blahopřát.
Kluby včetně Barcelony dnes fungují jako obchodní společnosti. Zde je nejistota špatná, špatná pro trh, pro podnikání. A tou nejistotou jsou sportovní výsledky. Proto kluby musí eliminovat tento faktor a vydělávat nehledě na to, co se děje na hřišti. Zároveň ale z hlediska pravděpodobnosti je zřejmé, že trofeje do klubové sbírky budou přibývat. Ano, může se stát, že jednu sezónu tým nic nevyhraje, ale pak získá treble. Tlak na úspěch a příchod nových hvězd bude vždy obrovský.
Real Madrid na to přišel podstatně dříve než Barcelona a Katalánci ho tak museli dohánět. Někdy se vyhraje vše, jindy nic, ale pokud bude zisk, bude to vždy relativní úspěch. I v tomto směru určoval trend Manchester United. I když anglický klub několik let titul nezískal, dokonce nehrál ani Ligu mistrů, již 12 let po sobě navyšuje svůj zisk.
„Barcelona je tým, který se pomalu blíží ke konci,“ domnívá se Bernd Schuster, bývalý hráč Barcy i Realu Madrid. Od odchodu Guardioly v roce 2012 se hovoří o konci zlaté éry, konci tiki-taka, konci stylu, historie, filozofie. Možná, že vše již skončilo. Začalo ale nové období a to předchozí se již nikdy nevrátí. Nemá smysl porovnávat situaci z let 2004-2006, 2008-2011, nebo 2014-16. Kluby se mění, týmy se mění a hlavně situace ve fotbalovém světě se mění.
„Již nikdy nebude dres Barcy bez reklamy. Je to smutné, ale pokud chcete, aby klub hrál na nejvyšší úrovni, je třeba tuto oběť v zájmu fotbalového prostředí poskytnout,“ myslí si novinář Jonathan Liew.