V posedlosti trhat hlavy,
z neznalosti si tu lhát,
promění se lidé v hady
budou se jen tiše bát.

Uzavřeni tíhou strachu,
bojí se ven pohlédnout,
vzpřít se tu svému krachu
v krajinu se rozběhnout.

V bytí si jen najít krásu
splynout s proudem volně téct,
oběvit i sílu hladu,
vidět kytky krásně kvést.

Pomalu v tom rozjaření
najít svůj klid potají,
vylést z kukly za jitření,
k radosti se přidají.

Zasvítí jim zase očka
jako ve tmě černoucí.
Když tu sedí plachá kočka,
na svou kořist čekací.

Myši v boji né tak rovném,
co tu říci jiného,
vymýšlejí, jak ven po svém
už zavřeli vinného.

Provinil se pouze sebou
"prej byl jinej" kdo pak ví?
Strašně ho tu nohy zebou,
v chladu se dřív unaví.

Večer ruce v klíně leží,
nemohou se pohnouti,
netuší to, oč tu běží,
pořád dále tonouti.

V závěru té parodie
učit děti jak jen jít?
Skladatel si ruce myje
z peněz může klidně žít.

A co naše milá lůza
žije, či už rač šla spát?
Kouká z ní ta sešlá můza
umělci se jen moct dát.

tvorbou býti okouzlena,
rukám dát ten pravý cit,
tomu je jen zavazána
mít zas to proč tu žít.