Prohlášení k ideologii „ruského světa“
Ruská invaze na Ukrajinu, započatá 24. února 2022, představuje historickou hrozbu lidem pravoslavné tradice. Pravoslavné věřící znepokojuje, že vysoká hierarchie Ruské pravoslavné církve odmítá tuto invazi pojmenovat a uchyluje se k vágním proklamacím o nezbytnosti míru ve světle „událostí“ či „nepřátelství“ na Ukrajině, zdůrazňujíc bratrský svazek Ukrajinců a Rusů v rámci jedné „Svaté Rusi“ a obviňujíc z eskalace zlý „Západ“, a navádějíc dokonce své farnosti k modlitbám, jejichž forma nepřátelství aktivně přiživuje.
Podpora mnoha hierarchů Moskevského patriarchátu Putinově válce proti Ukrajině koření v odrůdě pravoslavného etnofyletistického náboženského fundamentalismu, z povahy totalitního, zvaného
Russkij mir neboli
Ruský svět, falešného učení, které láká nejen množství pravoslavných, ale dokonce i krajně pravicové katolické a pravoslavné fundamentalisty.
Projevy prezidenta Vladimira Putina a patriarchy Kyrilla z posledních dvou dekád se ideologie
ruského světa opakovaně dovolávají. Roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a zahájilo zástupnou válku v oblasti ukrajinského Donbasu, těsně před započetím plnohodnotné války proti Ukrajině i po něm používají Putin i patriarcha Kyrill pojmu
ruský svět jako hlavního ospravedlnění invaze. Tato ideologie učí, že existuje nadnárodní ruská sféra či civilizace zvaná Svaté Rusko či Svatá Rus, která zahrnuje Rusko, Ukrajinu a Bělorusko (někdy i Moldavsko a Kazachstán), stejně jako etnické Rusy a rusky hovořící osoby po celém světě. Tento
Ruský svět sdílí společné politické centrum (Moskvu), duchovní centrum (Kyjev jako „matku celé Rusi“), společný jazyk (ruštinu), společnou církev (Ruská pravoslavná církev) a patriarchu (moskevský a celé Rusi), který jedná v „symfonii“ se společným prezidentem-vůdcem národa (Putinem) ve správě tohoto Ruského světa, který sdílí i společnou a jedinečnou spiritualitu, morálku a kulturu.
Proti tomuto „Ruskému světu“ pak stojí prohnilý Západ, vedený Spojenými státy a západoevropskými zeměmi, které podlehly „liberalismu“, „globalizaci“, „christianofobii“ a „právům sexuálních menšin“ v prosazování průvodů homosexuálů a „militantnímu sekularismu“. Proti Západu a těm pravoslavným, kteří upadli do bludu a rozkolu (ekumenický patriarcha Bartoloměj a místní církve, které jej podporují) stojí bok po boku ruský patriarcha a Vladimir Putin jako ochránci pravověrného učení, které uchopují v pojmech tradiční morálky, strnulého a nepružného pojetí tradice a uctívání Svatého Ruska.
Od nastolení patriarchy Kyrilla v roce 2009 špičky Moskevského patriarchátu i představitelé ruského státu soustavně využívají těchto principů k podrývání theologického základu jednoty pravoslaví. Princip etnické organizace církve byl přitom odsouzen na Konstantinopolském sněmu roku 1872. Na falešném učení etnofyletismu přitom ideologie „Ruského světa“ stojí. Trváme-li na validitě takovýchto falešných principů, pak pravoslavná církev přestává být církví Evangelia Ježíše Krista, apoštolů a Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry, všeobecných sněmů a církevních otců. Jednota je v takovém případě z podstaty nemožná.
Herezi „Ruského světa“ a hanebné počínání ruské vlády, která rozpoutala válku proti Ukrajině na základě tohoto ohavného a neobhajitelného učení a se souhlasem Ruské pravoslavné církve, proto zavrhujeme jako hluboce nepravoslavnou, nekřesťanskou a namířenou proti lidstvu, které je přece povoláno k „ospravedlnění… osvícení… a očištění ve jménu našeho Pána Ježíše Krista působením Ducha Svatého“ (křestní ritus). Stejně jako Rusko zaútočilo na Ukrajinu, zaútočil Kyrillův Moskevský patriarchát na pravoslavnou církev, například v Africe, kde způsobil rozdělení a svár s nesčetnými škodami nejenom na těle, ale i na duši, když ohrozil spásu věřících.
Nazírajíce učení „ruského světa“ jako ničivé a rozvratné pro církev, inspirováni Evangeliem našeho Pána Ježíše Krista a svatou tradicí Jeho živoucího těla, tedy pravoslavné církve, prohlašujeme a vyznáváme následující pravdy:
1. „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud“ (J 18,36).
Prohlašujeme, že Bohem ustanovený účel a dovršení dějin, jejich telos, spočívá v příchodu Království našeho Pána Ježíše Krista, Království spravedlnosti, míru a radosti v Duchu Svatém, dosvědčené Písmem v autoritativním výkladu otců. Je to Království, na kterém bereme účast v jeho předchuti během každé Božské liturgie: „Požehnáno jest království Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky a na věky věků“ (Božská liturgie). Není jiného základu a autority pro pravoslavné a vskutku všechny křesťany než tohoto Království. Neexistuje oddělený pramen zjevení, žádný základ pro obec, společnost, stát, právo, osobní identitu a pravoslaví jako Tělo živého Krista než ten, který je zjeven Kristem, v Kristu a skrze Krista a Ducha Svatého.
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné veškeré učení, které hledí Království Boží, zřené proroky, prohlášené a nastolené Kristem, hlásané apoštoly, přijaté jako moudrost církve a dále předávané otci jako dogma a zakoušené v každé Božské liturgii, nahradit královstvím toho světa, ať už Svatou Rusí, Svatou Byzancí či jakýmkoli jiným pozemským útvarem, uzurpujícím Kristovo pověření odevzdat Království Bohu Otci (1K 15,24) a upírá Bohu moc setřít každou slzu z každého oka (Zj 21,4). Ostře zavrhujeme každou podobu theologie, která popírá, že křesťané jsou poutníci, ba utečenci na tomto světě (Žd 13,14), neboť „my však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista“ (Fp 3,20), a že křesťané „mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou“ (List Diognetovi 5).
2. „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21).
Prohlašujeme, že v očekávání konečného vítězství Božího království uznáváme jedinou a nejvyšší autoritu našeho Pána Ježíše Krista. V našem čase pak světští vládcové zajišťují mír, aby Boží lid mohl žít „klidné a spořádané životy ve vší bohabojnosti a svatosti (Božská liturgie). Žádný národ, stát či způsob života na nás nesmí klást vyšší nárok než Ježíš Kristus, „před jehož jménem se skloní každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí“ (Fp 2,10).
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné veškeré učení, které by podřizovalo Království Boží, které se projevuje v jediné Boží církvi, jakémukoli království tohoto světa, hledajíc vykoupení a ospravedlnění u církevních či světských vrchností. Ostře zavrhujeme jakékoli formy vlády, které by zbožšťovaly stát (theokracie) a pohlcovaly církev, berouc ji svobodu stavět se prorocky proti jakékoliv nespravedlnosti. Napomínáme rovněž všechny stoupence cézaropapismu, kteří zaměňují poslušnost Ukřižovanému a Vzkříšenému Pánu poslušností k jakémukoli vůdci, vybavenému pravomocemi a prohlašujícímu se Božím pomazaným, ať už se nazývá císařem, imperátorem, carem nebo presidentem.
3. „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28).
Prohlašujeme, že rozdělení lidstva do skupin podle rasy, náboženství, jazyka, národnosti či jakýchkoli druhotných rysů lidské existence je příznačné pro tento nedokonalý a hříšný svět, který se, řečí patristické tradice, vyznačuje právě „rozlišností podle těla“ (Svatý Řehoř z Nazianzu,
Oratio 7,23). Tvrzení o nadřazenosti jedné skupiny nad druhou je zlem pro řečené rozdělení příznačným, odporuje Evangeliu, podle nějž jsme sjednoceni a navzájem si rovni v Kristu a jen jemu se zodpovídáme ze svých skutků, majíce všichni přístup k jeho lásce a milosrdenství ne jako příslušníci určité skupiny, ale jako osoby, zrozené i stvořené sobě rovnými k obrazu a podobě Boží (Genesis 1,26).
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné veškeré učení, které přisuzuje Božské ustanovení či autoritu, zvláštní posvátnost nebo čistotu jakékoli místní, národní či etnické identitě anebo charakterizuje jakoukoli kulturu jako výlučnou a Bohem ustanovenou, ať už je řecká, římská, ruská, ukrajinská či jakákoli jiná.
4. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce“ (Mt 5,43–45).
Následujíce přikázání našeho Pána,
prohlašujeme slovy Svatého Silvána Athonského, že „není Boží milosti v člověku, který nemiluje své nepřátele“, a že nemůžeme doznat pokoje, dokud své nepřátele nemilujeme. Vedení války je tudíž nejzávažnějším selháním vůči Kristovu zákonu lásky.
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné veškeré učení, které podporuje rozdělení, nedůvěru, nenávist a násilí mezi lidmi, vyznáními, národy či státy. Dále odsuzujeme jako nepravoslavné a zavrhujeme veškeré učení, které démonizuje nebo podporuje démonizaci těch, které stát či společnost vnímá jako „jiné“, ať už jsou to cizinci, političtí nebo náboženští disidenti či jakkoli jinak stigmatizované menšiny. Zavrhujeme každé manichejské a gnostické rozdělení, vyvyšující svatou pravoslavnou východní kulturu a pravoslavné národy nad pokleslý a nemravný „Západ“. Kromobyčejně zvrácené je pak odsuzování jiných národů prostřednictvím zvláštních liturgických přímluv církve, vychvalující členy pravoslavné církve a kultury jako duchovně posvěcené ve srovnání s tělesnými, zesvětštělými „jinoslavnými“.
5. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13; srov. Oz 6,6 a Iz 1,11–17).
Prohlašujeme, že Kristus nás volá ke skutkům osobní i komunitní charity vůči chudým, hladovým, lidem bez domova, uprchlíkům, migrantům, nemocným a trpícím, ke zjednání spravedlnosti pronásledované, zasažené strádáním a potřebné. Když oslyšíme nářek bližního, ba naopak bijeme a krademe a necháváme bližního trpět a umírat někde u cesty (podobenství o milosrdném Samaritánu, Lk 10,25–37), pak nepřebýváme v Kristově lásce na cestě do Božího království, nýbrž se stáváme nepřáteli Krista a Jeho Církve. Nejsme povolání k pouhým modlitbám za mír, nýbrž k aktivnímu a prorockému postoji a odsudku nespravedlnosti, jsme povoláni
působit pokoj, byť i za cenu vlastního života. „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9). Přinášet v liturgii oběť a zároveň odmítat jednat obětavě znamená přinášet dar nehodně, a tedy k vlastnímu zavržení a v rozporu s tím, co se nabízí v Kristu (Mt 5,22–26 a 1K 11,27–32).
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné veškeré hlásání duchovního „kvietismu“ mezi věřícími a duchovenstvem církve, od nejvyššího patriarchy po nejprostšího laika. Napomínáme všechny, kdo se modlí za mír, aniž by o něj usilovali, ať již ze strachu nebo z nedostatku víry.
6. „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (J 8,31–32).
Prohlašujeme, že Ježíš nevolá své učedníky jen k poznání pravdy, ale i mluvení pravdy. „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého“ (Mt 5,37). Plnohodnotná invaze druhé vojensky nejsilnější mocnosti do sousední země není „speciální vojenskou operací“, „událostmi“, „konfliktem“ či jakým ještě eufemismem lze popřít realitu situace. Jde o plnohodnotnou vojenskou invazi, která si již vyžádala množství životů civilistů a vojáků, násilný zásah do životů více než čtyřiceti čtyř miliónů lidí a – k 13. březnu 2022 – přesídlení a exil zhruba dvou miliónů osob. Tuto pravdu je třeba říkat, jakkoli to může být bolestné.
Odsuzujeme tudíž a zavrhujeme jako nepravoslavné jakékoli učení a jednání odmítající mluvit pravdu, či dokonce zamezující mluvit pravdu o zlech a popřeních Kristova Evangelia na Ukrajině. Rozhodně odsuzujeme řeči o „bratrovražedné válce“, „opakování hříchu Kaina, který ze závisti zabil svého bratra“ pokud se výslovně nevztahují k vražednému záměru a vině jedné strany vůči druhé (Zj 3,15–16).
Dáváme na vědomí, že prohlášení pravd i odsouzení omylů opíráme o Evangelium Ježíše Krista a svatou tradici pravoslavné křesťanské víry. Vyzýváme všechny, kdo s tímto prohlášením souhlasí, aby měli tyto theologické principy na paměti při svém církevně-politickém rozhodování. Zapřísaháme všechny, jichž se toto prohlášení týká, aby se navrátili k „jednotě Ducha spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3).
13. března 2022 – Neděle vítězství pravoslaví
https://publicorthodoxy.org/2022/03/13/a-declaration-on-the-russian-world-russkii-mir-teaching/