JEZINKA: napsala sem report, ale nechci ho nechat zverejnit, takze sis o to rekl:
Po roce rok opět přinesl do prostor brněnské Flédy slam poetry. A jak je v prosinci dobrým zvykem, nešlo o nic menšího než finálový večer. Na pódiu se sešlo 8 nejlepších, vítězů regionálních kol ze všech koutů republiky. Moderátorem večera byl tradičně okouzlující a vtipem po okraj ucpaný Žáček. Fléda byla naplněna a úderem osmé večerní se začlo soutěžit o naplnění kapsy jednoho ze slamerů. Na vítěze čeká odměna 30 tisíc korun.
8 soutěžících, 2 kola po 3 minutách, deset náhodně zvolených porotců z publika, stupnice od nuly do desíti. První nastupuje vítěz plzeňského kola BooCzech. Pohybuje se mezi přednesem a rapem, tématicky jede v moralizování a stokrát ohraných klišé alá „neberte drogy, nepijte alkohol, učte se a holky, nejezděte stopem“. Aby toho nebylo málo přidá i „pár slov proti náckům“ a i když jeho slova mají hlavu a patu, chybí jim originalita. Stále je to jen přebásněna příručka slušného občana. Závěrem zarýmuje „chtěli jste přeci poezii – já nepřejel celou Bohemii – abych dělal stand-up komedii“ a možná je to škoda.
Druhý v pořadí je vítěz z Hradce Králové a od loňska známá tvář Ondřej Macl. Vybírá si sice také dnes již zlatý fond „zaručených“ témat našeho století, ale jeho parodie na kyberprostor a glosování pc uživatelů má styl, švih. Co rým, to smích či aspoň myšlenka. A tak se „v brejlích odráží mejly a photoshop zmákne smazat všechna akné ---- U.S.A/U.S.B“ Nejsilnější okamžik přijde nakonec. Ondřej odchází za zvuku tlukotu jeho mimo kybersvět existujícího srdce. Laťka se zvedá vysoko, publikum zaslouženě oceňuje potleskem.
Třetím soutěžíím je brněnský vítěz Míra Kynčl. Je to sympaťák, který se vyloupl při brněnském slamu na Fakultě sociálních studií a porazil takové ty domácí řízečky. Míra jede hodně pocitový slam, respektive jeho vystoupení je někde mezi přípravou a improvizací. Tahle autentičnost a tíha okamžiku mě baví. Tentokrát volí v publiku „obličej své múzy“ a přednáší krvavě vtipnou báseň Žárlivost. Zřejmě nejvtipnější rýmy přcházejí nakonec: „sbíral jsem igráčky – teď sbírám mindráčky/ sbíral jsem céčka – teď sbírám VéKáVéčka“.
Čtvrtý na tahu je prostějovský Hyndrich. Od pohledu obyčejný kluk, hlas veskrze nijaký. Od prvních rýmů je to pro mě potápějící se člun. Moralizování nemusím, ale na druhé straně barikády říkat, že „českou superstar se stává – tráva“ a slovo tráva opakovat ještě několikrát, to je pro mě slam pro druhý stupeň základních škol. Nakonec se publikum přeci jen zasměje, když někdo z přihlížejících pohotově ukradne rým a přede všemi vyřkne ono „jsi za vola“. Má, bohužel, pravdu.
Pátým mužem na prknech je stálice českého slamu Vladimír Vacátko. U tohoto člověka jsem stále na pochybách. Je duševně chorý, sjetý nebo jen opravdu sám sebou – originálním a mnohými nepochopeným básníkem? Jeho básničky – řev – rep a to střídáno, jak se chce, jsou jak buldozér projíždějící uhlazenou vilovou čtvrtí. Nejprve slamuje na téma Emo, musím říct, že text je zábavný a koukat se na Vacátka je též zažitek. „Teď už se nebojím, jestli mě přijmou, možná je přijmu, když budou ÍMOU.“ I já ho přijímám. Přichází zatím nejrozporuplější hodnocení, porota ukazuje čísla od 1 až po 9. Jednička padá proto, že Vacátko už tenhle slam, jednu eho část, předvedl a opakování se porotci nelíbí.
Šestý nastupuje Kičbaž z Olomouckého kola. Jeho vzezření je pro mě dost oříšek, je to robustní chlap, kterého bych zažadila spíš k řeznickému pultu než k inkoustu a peru. Opět je tu „freestyle“, což je velmi příjemné, nicméně pokládat si ještě stále otázku Co je slam a kdo jsem? Pro mě též jedno z vyčerpaných a vyčerpávajících témat. Zvláštní, že v poměrně nudném a ne úplně uším lahodícím přednesu se občas jako diamant zaskví velmi silná nebo alespoň nápaditá myšlenka. Přirovnává totiž slam ke „slovnímu tržišti“ a také „hřišti, kde hrají závodníci postiženi absolutním rýmem“.
Předposlední je tu Ondřej Lidický, který v Praze porazil Bohdana Bláhovce i Mášu. Jedno mu neupřu, za celé tři minuty si neudělám jedinou poznámku, stojím a upřeně na něj koukám. Jeho kroucení a výrazy ve táři jsou něčím zábavně přitažlivé. Paroduje, napodobuje a vybírá si za témam Chucka Norrise. Nijak zvlášť mě jeho text neuchvátí, ale síla Ondrovi osobnosti je nepopiratelná.
První kolo uzavírá vítěz Ústeckého kola, Dan Binko. Setkávám se s ním poprvé a musím přiznat, že jeho charisma je přímo magnetické. Nejprve stojí jen v tichu a už jen výrazem baví celou Flédu. „Mám přítelkyni,“ začne a s výrazem zkouřeného Pavla Lišky recituje o vztahu mezi mužem a ženou. O jeho ponožkách a její televizi, v níž „čokl řeší případ“.
Po přestávce se mění porota z řad publika a otáčí se pořadí soutěžících.
Dan Binko je zpět a svým „nemám přítelkyni“ si hned na úvod získává ovace. Tentokrát je to však bijec a vůdce, který plánuje „militantní frakce básníků“ a „města utopená v patetice“. Jeho ústa ucpaná poezií jsou pro mě zážitkem. Jestliže mě loni zcela překvapil Ondra Macl, letos si budu pamatovat jméno Dan Binko.
Po prvním kole už mám představu o kole druhém a trochu mě mrzí, že do Ondry macla zbývá ještě tolik slamerů. Model, kdy by do druhého kola postoupilo už jen 5 soutěžících a do kola 3. jen tři by pro mě byl mnohem snesitelnější. Zatímco na one-man-show některých bych koukala hodiny, u jiných mě i tři minuty udolávají.
Ondřej lidický opět předvádí vykroucené divadýlko a přijemně nás oblažuje charismatem. Nicméně předrýmy a rýmy, témata o čaji, zdaleka nestačí na nějaké uchlácholení kritického publika.
Kičbaž i podruhé přichází s otázkou, co je slam a místy je až trapný a nudný. Pohádka o karkulce a vlkovi se nějak nedaří a babička je nad rámec jeho možností. Blýskne se zase až u definice slam poetry, kdy ji označuje za „eS Pé – smrtonosnou past absolutních rýmů“.
Vladimír Vacátko nastupuje v mánii, jeho vykřičený přednes je ztrhující. Jeho písničková básnička o Češích je opravdu vtipná. „My jsme Češi, jsme nejlepší, my jsme top, kdo neskáče, není Čech, hop – hop – hop..“
Pátý v druhém kole je Hyndrich. Jeho vystoupení je parodie Heleny Vondráčkové. A protože Helena je k smíchu sama o sobě, daří se mu konečně tozesmát publikum. Na mě je to sice příliš laciné, ale zabírá to a rozhodně je lepší než v prvním kole.
Míra Kynčl si v druhém kolem hodně udržuje tichost. Jeho recitál je pomalý, tak trochu ztracený mezi všemi. I když vím, že Kynčl umí, teď předvádí pláč nad rozlitým mlékem a svoje tři minuty ztěží vyplňuje.
Ondra Macl předvádí show na téma střídání identit, jeho identita vánočního stromečku tvrdící „jsem krev a lýko“ mě opět dostává. Konečně přichází hra se slovy, ta velká věc, kterou na slamu miluji. Macl možná není nejlepší slamer, kterého jsem sylšela, ale rozhodně je o úroveň výš, než zbytek soutěžících a jediný předvádí show hodnou finále a třicetitisícové výhry. Já bych mu ji dala za „nikdy už nezažiju srandu neverlandu,“ protože spolu s glosování „nula-nula-jedna-H1N1-one man show“ jsou to pro me nejzapamotavetlněší chvilky finále.
Poslední soutěžící je BooCzech, kterého moderátor překřtívá na FacebooCzecha a ten se opět vrací s morálními hodnotami a radami do života. Navíc po skončení ří minut mu DJ Mehdi, který provázel celým večerem, pouští beat a BooCzech si pro sebe krade čas navíc. Předvádí rapovou píseň, které je lepší než jeho slam, nicméně bude umnohých oceněna nulou. Pravda, pravidla jsou pravidla a tohle se nedělá. Přirovnání k loňské sebevraždě Bohdana Bláhovce je zcestné. Bláhovec se před námi rozložil do nejniternějších zákoutí, zatímco BooCzech si jen honí triko a mává rukama. A pokud „uvnitř ticha poznal život mnicha“, možná by měl onomu tichu ještě naslouchat.
...