Dokument Skinhead Attitude

Švýcarsko / Francie / Německo, 2003, 90 min

„Nechápu, jak se někdo může hlásit k hnutí skinheads a zároveň být rasista. Vždyť skinheads pocházejí původně z Jamajky," říká jeden z průkopníků hudebního stylu ska, se kterým byli skinheads v počátcích neodmyslitelně spjati. Jeho slova výstižně ilustrují jeden z mnoha paradoxů hnutí, které si většina lidí automaticky spojuje s násilím a sympatiemi k neonacismu. Režisér Daniel Schweizer v doprovodu mladé švýcarské skinheadky Karole se rozhodl zmapovat téměř čtyřicetiletou historii hnutí skinheads a ukázat jeho současnou podobu v nejrůznějších zemích Evropy a Ameriky. Unikátní záběry z koncertů a rozhovory se členy antirasistických skupin Bad Manners či Sham 69 kontrastují s hajlujícími jedinci na koncertech jedné z prvních neonacistických kapel Screwdriver, jejíž zpěvák Ian Stuart Donaldson založil v Anglii nechvalně známou organizaci Blood nad Honour. Brutální policejní zásah proti účastníkům koncertu Los Fastidios v Krakově, rozhovory s antirasisticky orientovanými Redskins z Berlína či se zapálenými neonacisty z USA a Švédska autor doplňuje konzistentním komentářem plným zajímavých informací. (oficiální text distributora)

Dočasně přiložena historie ze zdroje A-kontra:

Skinheads – milovaní i nenávidění Snad žádná jiná subkultura nevzbuzuje tolik emocí – kladných i záporných – jako skinheads. Podívejme se teď trochu blíž na to, proč tomu tak je.

Historie:

Skinheadská móda má své kořeny v subkulturách padesátých a šedesátých let Velké Británie. Předchůdci skinheads se nazývali Mods a jednalo se o mladé muže ze střední třídy, kteří svou subkulturu vystavěli do jisté míry jako protiklad k subkultuře Rockers. Zatímco rockeři upřednostňovali delší vlasy, kožené bundy, šátky a motocykly, pro Mods byl uniformou krátký sestřih, sako s kravatou a skútr. Zatímco rockeři byli rebelové, Mods se pokládali za „hodné hochy“, páteř národa, kterou čeká zlatá budoucnost. Proto věnovali velkou péči svému zevnějšku a výběru módních doplňků (odtud i jméno celé subkultury). Sociologové hovoří o tom, že Mods byli jedinou subkulturou, která šla ve své sebeprezentaci tak daleko, že měla předepsanou dokonce i značku fénu na vlasy.

V průběhu šedesátých let se dostaly všechny britské subkultury do stínu hippies a ani Mods nebyli výjimkou. Ti, kteří se s tímto vývojem nechtěli smířit, si začali říkat Hard Mods nebo Gang Mods a zdůraznili dělnické prvky svého image. Vlasy se zkrátily a saka začala ustupovat košilím a tričkům. Přerod ve skinheads by však nebyl úplný, nebýt nové subkultury, která se v té době v Anglii objevila. Jednalo se o Rude Boys, tedy přistěhovalce z Jamajky. Ti s sebou přinesli vedle pouliční módy i vlastní hudbu – ska – a jejich podobnost (důraz na vzhled) s Hard Mods svedla obě subkultury dohromady. Jejich členové se brzy potkávali v tančírnách, kde začínaly hrát budoucí černé hvězdy ska jako Desmond Dekker nebo Laurel Aitken. Posledně jmenovaný se stal jakýmsi neoficiálním kmotrem skinheads, nové subkultury, která vznikla mezi lety 1967 – 1969.

Vedle hudby byla hlavním definičním znakem skinheads dělnická příslušnost, takže někteří glosátoři označili toto hnutí za „karikaturu dělníka“. Fotbal, box a pivo, tradiční dělnické koníčky, se staly pro skinheads povinností. I oblečení se změnilo po vzoru módy dělnických předměstí. Krátké sestřihy, aby se ušetřilo za holiče, těžké pracovní boty a ohrnuté džíny s kšandami (údajně se tento prvek do skinheadské módy dostal prostě tak, že mladí skinheads měli džíny po svých starších bratrech a tím pádem vytahané – a tak dostávali od maminek kšandy, aby z nich kalhoty nespadly), trička Fred Perry, košile Ben Sherman a mikiny Lonsdale. Prvotní skinheads byli ale trochu jiní než ti dnešní. Dokonce si ani neříkali skinheads, ale Boot Boys, podle těžkých bot. Označení Skinhead se objevilo až později. Nebyli ani spojeni s žádnou politikou a hlavní zábavou pro ně bylo pití piva na koncertech skinhead reggae následované v těsném závěsu pitím piva na fotbale. A sem tam nějaká ta bitka. Prostě zábava. Od svého počátku se však nové hnutí ostře vymezovalo proti hippies kvůli drogám, zženštilému zjevu a intelektualismu. Etnické složení prvních skinheadů také neodpovídalo dnešním představám – značnou část skinheadů totiž tvořili černoši. Přesto se od počátku v tomto hnutí zrcadlily typické obavy dělnické mládeže, které později dostaly jasnou politickou formu. Čeho se takový osmnáctiletý kluk z předměstí Londýna nebo Sheffieldu v té době bál? Nezaměstnanosti, stejně jako dnes. Velká Británie na tom nebyla v šedesátých letech ekonomicky moc dobře a nějaká světlá budoucnost se nikde nerýsovala. K tomu si musíme připočítat fakt, že na konci šedesátých let Británie definitivně rozpustila své koloniální panství a do Anglie začali přicházet bývalí poddaní anglické koruny z kolonií, kteří často nabízeli svou pracovní sílu levněji než domácí. To mělo za následek nárůst rasistických tendencí mezi mladými skinheady, kteří patřili k sociální skupině, která se mohla přílivem přistěhovalců cítit ohrožená. Mezi do té doby apolitickými skinheady se začala čířit nová „zábava“ – tzv. Paki-bashing, neboli „mlácení Pákistánců“, kteří představovali nejrozšířenější skupinu imigrantů. K tvrzení, že v tomto okamžiku se ze skinheads stali rasisté, ovšem překáží jeden fakt. Mlácení Pákistánců se totiž účastnili rovným dílem bílí i černí skinheadi. O klasickém rasismu jako ideologii bílé nadřazenosti se tedy mluvit ještě nedá. Ve skutečnosti se na počátku sedmdesátých let skinheadské hnutí začalo z anglických ulic vytrácet. Ska a reggae kapely se čím dál víc přikláněly ke křesťanskému rastafariánství, což skinheadům nevyhovovalo. Zdálo se, že tenhle mládežnický kult byl pouze jednogenerační záležitostí. Ale nebylo tomu tak. V druhé polovině sedmdesátých let prodělal renesanci v souvislosti s nástupem punku. Skinheadi se tehdy stali součástí punkové revolty, ale brzy se objevily třecí plochy, které byly pro některé skinheady nepřekonatelné. To se týkalo hlavně užívání drog v punkové komunitě, stejně jako sílící politický náboj, který se v punku jasně rýsoval. Zatímco prvotní punk byl spíše generační revoltou a anarchistické prvky v něm sloužily více jako provokace, velmi brzy se toto hnutí přiklonilo k jasnější formě protestu a punk se stal synonymem pro anarchistickou nebo obecně radikálně levicovou subkulturu. To ale mnoha skinheadům, kteří se stále pokládali hlavně za bílé dělníky, nevyhovovalo. Část z nich se začala realizovat v tzv. street-punku, který představovaly kapely stojící někde mezi skinheads a punkem jako Sham 69 nebo Cockney Reject. Posledně jmenovaní svým singlem nazvaným prostě „Oi! Oi! Oi!“ (Oi je v londýnském nářečí zkrácenina z „hi“ tedy ahoj, typická právě pro dělnické prostředí) dali jméno celému novému hudebnímu stylu. Oi je jednoduchý punk, obohacený někdy o ska pasáže. Od začátku osmdesátých let se začaly objevovat nové skinheadské kapely jako 4 Skins, Last Resort, Angelic Upstarts, Bussines, Oppressed, Condemned 84, navazující na tento styl. V této nové odnoži punkového hnutí se začali potkávat skinheadi a punkové, pro které byla stávající anarchistická punková vlna příliš politická a příliš intelektuální. Oi kapely si podržely rebelantského ducha, ale nechtěly se spojovat s žádným konkrétním politickým učením a opět stavěly do popředí spíše svůj dělnický původ.

Pro část skinheadů ale bylo i toto málo. Ti, kteří byli nejvíce ovlivněni britským nacionalismem a mlácením Pákistánců, přirozeně akceptovali narůstající rasismus britské společnosti a dostávali se tak do sporu jak s anarchistickým punkem, tak i s původním duchem skinheadského multikulturalismu. Až do začátku osmdesátých let nebylo toto skinheadské křídlo nijak jasně vymezeno a nemělo ani žádné své mluvčí. To se ale změnilo s příchodem Iana Stuarta Donaldssona.

Již v roce 1977 založil Ian Stuart punkovou kapelu Skrewdriver (šroubovák, i v angličtině psáno s k – správně by mělo být screwdriver), která se ale v roce 1979 rozpadla. Když Ian Stuart v roce 1982 k obnovil její činnost, po původním punkovém duchu už nezbyla ani stopa. Ian se totiž stal členem britského Ku-Klux-Klanu a podporoval politiku National Party, britské neofašistické politické strany, která měla se skinheads své vlastní plány. Ve stejném roce založil i White Noise Club, hudební vydavatelství zaměřené na rasisticky orientované skinheads. Začala se tak formovat první zřetelná ultrapravicová platforma skinheadského hnutí – RAC (Rock against Communism - Rock proti komunismu).

RAC vzniklo jako protiváha k RAR (Rock against Racism – Rock proti rasismu). Rock proti rasismu byl hudební festival pořádaný v roce 1978 Anti-Nazi League jako výraz odporu k narůstající vlně rasismu v anglické hudební scéně. Z původně jediného koncertu se stala brzy celá kampaň, do které se zapojovalo čím dál víc kapel, mimo jiné také z punkového prostředí. Tomuto trendu se rodící rasistické skinheadské hnutí pokusilo čelit sérií koncertů pořádaných pod hlavičkou RAC a podporou National Front, přičemž hlavním organizátorem byl právě Ian Stuart. Hlavní hvězdou RAC koncertů byl obnovený Skrewdriver a kromě toho i kapely jako Empire, Squadron, No Remorse, Brutal Attack a Skullhead. Nová myšlenka se rychle uchytila a skinheadské hnutí se definitivně rozštěpilo. Neobešlo se to samozřejmě bez násilí, protože mnoho rasistických skinheads bylo zvyklých navštěvovat koncerty Oi punkových a nerasistických skinheadských kapel, na kterých začalo docházet k výtržnostem kvůli odlišné politické orientaci. Mimo jiné i díky tomu hnutí skinheads získalo agresivní image a skinheads jako celek začali být médii odsuzováni jako násilníci a rasisté.

Rasismus ovšem nebyl konečnou stanicí Iana Stuarta. Když v roce 1987 došlo uvnitř National Front k rozkolu ohledně další spolupráce se skinheady (řada členů strany měla dojem, že rasističtí chuligáni nedělají straně dobré jméno), Ian Stuart transformoval White Noise v Blood And Honor (BaH) organizaci, která již byla otevřeně neonacistická. Už jen samotný název „Krev a čest“ byl původně heslem jednotek SS. Pomyslný kruh vývoje od apolitického patriotismu přes nacionalismus a rasismus k neonacismu a uctívání Hitlera se uzavřel. Sám Ian Stuart se ale ze své organizace příliš dlouho netěšil, neboť se v roce 1993 zabil při autonehodě. Jeho smrt z něj udělala v očích neonacistů mučedníka a ikonu stojící na úrovni Adolfa Hitlera. V následujících letech vznikly některé další organizace (Hammerskinheads a White Aryan Resistence v USA), ale BaH už zůstaly pro neonacistické skinheads tou nejdůležitější organizací. BaH sloužila a slouží primárně k šíření neonacistické (tzv. WP – White Power, bílá síla – původně heslo britských fašistů z dvacátých let 20. století) hudby, vydávání WP kapel a pořádání koncertů WP hudby. Jako ochranka pro tyto koncerty (některé byly totiž úspěšně rozehnány militantními antifašisty) vznikla při BaH samostatná organizace pojmenovaná příznačně Combat 18 (18 je šifra označující první a osmé písmeno v abecedě, tedy AH –Adolf Hitler), jejíž členové se rekrutovali zejména z nechvalně proslulých hooligans londýnského klubu Chelsea. Přestože měla původně sloužit jen jako ochranka pro koncerty, brzy se stala C-18 v podstatě samostatnou teroristickou organizací, která začala organizovat útoky na přistěhovalce a novináře. Její činnost byla ale vždy velmi omezená a více se angažovala ve vydávání neonacistických desek, což se ukázalo jako velmi dobrý kšeft. Kvůli dělení zisků z této činnosti neváhali dokonce vedoucí C-18 Charlie Sargent a Martin Cross (bývalý kytarista Skrewdriver) v roce 1997 zavraždit svého kolegu Chrise Castla, za což oba putovali na doživotí do vězení a C-18 se rozpadla. Dodnes ovšem obě organizace – BaH i C-18 – pro neonacisty představují něco jako vzor v jejich boji za bílou rasu.

V Čechách existují pobočky jak BaH tak i Hammerskinheads. Nejvýznamnější neonacistické kapely představují nebo představovaly skupiny Vlajka, Buldok (později Wolfheart), Excalibur (dříve Diktátor, nyní Desolate). Dnes jsou nejaktivnější Conflict 88 a Impérium. Do teď jsme mluvili jen o rasistické, resp. neonacistické větvi skinheads. Znamená to snad, že tato ideologie převládla ve skinheadské subkultuře? Ne. Od okamžiku vzniku rasistických skinheads – někdy bývají označováni jako Boneheads, kostěné hlavy – se zbytek této subkultury snaží s tímto nechtěným dědictvím vyrovnat. Prvotní reakcí bylo odmítnutí rasismu a návrat k původní skinheadské tradici – tedy ke koncertům, fotbalu, pití piva a nezájmu o politiku. Tito “tradiční“ skinheads, jak bývají někdy označováni, pokračují dál v tradici skinheadů z roku 1969 – poslouchají reggae a ska i Oi a o politiku se nezajímají. Aby se odlišili od rasistických skinheads, označují se za nerasistické a apolitické a odmítají spojování s jakýmkoli politickým křídlem uvnitř skinheadského hnutí. Mezi kapely tohoto druhu patří například angličtí Business, Deadline nebo Skint, švédští Perkele, američtí Templars nebo švýcarští Vanilla Muffins. Těchto kapel je samozřejmě mnohonásobně více, jmenuji hlavně ty, které mají v Čechách hodně fanoušků. Apolitickým Oi byly ve svých počátcích významně ovlivněny i kapely hrající New York Hard Core jako Agnostic Front, Slapshot, Madball, Murphy´s Law nebo vysloveně skinheadští Warzone. Z významnějších českých kapel, které hrají tento styl, můžeme jmenovat The Riot, Pilsner Oiquell a Operaci Artaban.

Pravda ovšem je, že mezi tradiční skinheads se snaží proniknout někteří neonacisté. Ne každý bonehead vydrží být neonacistou dlouho a když neonacismus vyprchá, mnohý z nich se přirozeným vývojem dostane na apolitické pozice. Na druhé straně existují lidé, kteří se mezi apolitické skinheady snaží proniknout zcela cíleně bez toho, že by své neonacistické myšlenky opustili. Tito lidé pochopili, že jako otevření neonacisté nezískají velkou popularitu a zkouší se uchytit u nejbližších subkulturních „sousedů“. Některým se to daří – příkladem mohu být kapely jako Kampfzone z Německa, Lions Pride a Les Vilains z Belgie nebo Steelcapped Strenght a The Jinx ze Švédska, přičemž některé staré britské kapely jako třeba Condemned 84 a Combat 84 mají k této formě blízko alespoň v tom smyslu, že na jejich koncertech se potkávají apolitičtí i rasističtí skinheadi. Všechny tyto kapely se tváří jako „apolitické“ a při tom hovoří otevřeně o nacionalismu, odporu proti „levici“ (což je pro ně hodně gumový termín, do kterého se vejde leckdo, nebo přesněji řečeno kdekdo), odporu proti imigrantům a obecně proti barevným a občas třeba zahrají na nějakém tom neonacistickém shromáždění. Při tom všem se neustále dovolávají skinheadských tradic, čímž imponují nemalé části hlavně mladých skinheadů. Někdy se také odvolávají na myšlenku RAC a tvrdí o sobě, že jsou antikomunističtí, což také zní mnoha lidem dobře. Při tom ovšem přesně následují původní myšlenku RAC, totiž stát se oficiální platformou neonacismu, pouze pod přijatelným názvem.

Naprosto typickým příkladem z Čech jsou kapely Squad 96 a Randall Gruppe, na které chodí jak neonacisté, tak někteří „apolitičtí“ skinheads, tak třeba i lidé z různých „vlasteneckých“ spolků typu Vlastenecká liga nebo Litoměřičtí vlastenci. Specifický příkladem prorůstání nacionalistické a apolitické scény mohou být různé nacionalistické kapely jako je švédská Ultima Thule, která byla v minulosti významná pro formující se švédské skinheadské hnutí. Je spojena s řadou lidí z otevřeně neonacistické scény a řada neonacistů nebo rasistů její koncerty velmi často navštěvuje. Sama se ale nikdy k žádné formě neonacismu ani rasismu nepřihlásila a naopak v posledních letech sama proti neonacistům vystoupila a ortodoxní neonacisté ji neuznávají. Podobným příkladem můžou být i němečtí Bohse Onkelz (německá obdoba českého Orlíku).

Je velmi pravděpodobné, že do budoucna bude tato forma skinheadské „apolitičnosti“ nabývat na síle souběžně s tím, jak bude otevřeně neonacistická větev hnutí upadat. Nutno ovšem dodat, že i mezi skutečně apolitickými skinheads nejsou tyto kapely vždy přijímány. Znamená to tedy, že každý skinhead je buď neonacista, nebo apolitik? Pořád ještě ne. Brzy po rozštěpení skinheads na počátku osmdesátých let se totiž ukázalo, že díky médiím, která vykreslovala skinheady jen jako rasisty, nebude prosté odmítnutí rasismu a přihlášení se k apolitičnosti stačit. Proto když v roce 1987 vznikl v New Yorku skinheadský gang nazvaný SHARP – Skinheads Against Racial Prejudice (Skinheadi proti rasovým předsudkům), okamžitě se tato myšlenka rozšířila nejprve v USA a v roce 1989 díky skinheadské kapele Opressed i v Anglii a Evropě. SHARP se stalo první jasně definovanou protiváhou neonacistickým skinheads. SHARP kladli důraz na tradiční skinheadské hodnoty, ale přidávali k nim striktní antifašismus, který převáděli i do praxe. Na počátku devadesátých let tak došlo v USA k „válce“ mezi SHARP a WP skins, která skončila de facto vítězstvím antifašistických skinheads. Nepodařilo se neonacisty zničit úplně (tak jako se to nepodaří nikdy), ale byli vytlačeni z veřejného prostoru a naprosto marginalizováni, takže dnes v USA nepředstavují neonacističtí skinheads žádné větší nebezpečí (na rozdíl od různých neonacistických a křesťansko-fundamentalistických uskupení politického a nikoli subkulturního charakteru). Hudební skupiny spojené s tímto stylem jsou například britští Opressed, kanadští Impact a Street Troopers, italští Los Fastidios, francouzští Bulldogs nebo argentinští Curasbun. V Čechách se k tomuto stylu hlásili v minulosti pražští Protest, ve svých počátcích i Operace Artaban.

Příklon skinheadů v USA k SHARP však na konci devadesátých let ustal. V okamžiku, kdy bylo neonacistické nebezpečí zažehnáno, se většina SHARP buď vrátila zpět k tradičně chápanému skinheadství a nebo se naopak začala angažovat v antifašistických a anarchistických organizacích. To vadilo mnoha tradičně a apoliticky orientovaným skinheads, takže se mezi nimi záhy vytvořila tendence odmítat SHARP jako „levicovou úchylku“ skinheads, stejně jako neonacisty jakožto „pravicovou úchylku“. Tento trend byl do jisté míry následován i v Evropě, i když zde dlouho existovalo chápání SHARP jen jako jiného označení pro tradiční skinheads, které mělo reflektovat jejich odpor k rasismu. Časem se ale projevila neudržitelnost takového postoje. Lidé, kteří se aktivně zapojili do antifašistického hnutí, brzy začali kritizovat apolitické postoje tradičních skinheads, které někdy sklouzávají k apatii a vedou k uzavírání se do jakéhosi pomyslného skinheadského ghetta, které se tváří, jako že se jich problémy venkovního světa nijak netýkají.

Ti, kteří chtěli zůstat skinheady a zároveň spojovali toto hnutí s radikální politikou, vytvořili v roce 1992 organizaci RASH – Red and Anarchist Skinheads. Zde se vytvořila jasná protiváha k neonacistickým skinheads, která je ukotvena v politickém a nikoli jen subkulturním rámci. Dá-li se říci, že neonacističtí skinheads navazují na tu část skinheadských tradic, která je spojena s nacionalismem a latentním rasismem, pak RASH navázali na tu druhou část skinheadské tradice – na tradici dělnictví a sociálního protestu (a je nutné si uvědomit, že u prvotních skinheads skutečně existovaly obě tyto tendence dohromady.) Skinhead je zde vnímán jako obránce dělnických práv a bojovník proti kapitalismu i fašismu. Skinheadská image zůstává nedotknuta, ale přistupuje k ní politická ideologie. Od počátku je zde ale přítomna jistá dichotomie navozená již samotným názvem. V RASH se totiž kříží anarchistické myšlenky s marx-leninskými. Rezonuje zde problém, který existuje například v Německu, kde se veškeré tzv. radikálně levicové skupiny navzájem prostupují. Vede to k paradoxům, kdy spolupracují například anarchisté a ortodoxní leninisté, přestože ideologie obou skupin jsou naprosto protichůdné. Proti tomuto trendu se naopak ostře vymezuje například skandinávská nebo španělská scéna a mnoho anarchistů myšlenku RASH odmítá, nebo je k ní alespoň velmi kritických, právě kvůli problému spojování s bolševiky. Existují i skinheadi-anarchisté, kteří se snaží obě věci oddělit avšak nerezignovat na politickou aktivitu a tvrdí, že jsou skinheadi a zároveň i anarchisté a nikoli anarchističtí skinheads. Pod hlavičkou RASH dnes existují jak ortodoxně marx-leninské kapely (španělští Nucleo Terco, Opció K-95, Pilseners, baskičtí Kortatu/Negu Gorriak, italští Banda Bassotti), tak i kapely anarchistické (španělští Non Servium, Kaos Urbano, Oi The Arrase, italští Youngang a Lumpen, kanadští Jeunesse Apatride, holandsko-srbští Heroes And Zeros, francouzští Brigada Flores Magon a Ya Basta). Vedle těchto kapel existuje ovšem ještě řada skinheadských skupin, které jsou orientovány buď obecně levicově nebo sociálně kriticky jako například němečtí Stage Bottles, Scrapy a No Respect, italští Reazione a Klasse Kriminalle, kanadští Fate To Hate, Fighting Chance a Prowlers, angličtí Red London, Contempt nebo Angelic Upstarts. Specifickým příkladem je pak německá Loikaemie. Kapela, která je idolem mnoha apolitických skinheads – včetně těch, kteří tendují směrem k ultrapravici – a to i když se jedná o kapelu, která je nejen striktně antifašistická, ale jejíž členové se aktivně účastní antiautoritářských aktivit. V současné době v Čechách není žádná kapela, která by se hlásila k RASH. Do jisté míry by se dalo hovořit o vlivu levicových skinheads na kapely Rude Guerilla a The Chancers. Pokud bychom zabrousili na sousední Slovensko, mohli bychom označit za kapelu podobného typu jako je Loikaemie skupinu Rozpor, která se sice označuje za apolitickou, avšak zároveň za striktně antifašistickou.

Pokud bychom tedy chtěli ve zkratce popsat současnou podobu skinheadského hnutí, mohli bychom říci, že se v zásadě dělí na tři části – rasistickou, nerasistickou a antirasistickou. Rasistickou část tvoří jednak neonacisté (navazují na Hitlera, volají po pan-árijské jednotě, důležitá je pro ně „správná krev“), jednak neofašisté (navazují na místní fašistické vůdce, volají po silných národních státech, důležitá je pro ně národnost) a jednak různé rádoby nacionalistické/RAC spolky (směs obou již zmiňovaných přístupů prezentovaná tak, aby vypadala věrohodně a přijatelně). Nerasistickou část tvoří tradiční a apolitičtí skinheads, pro které je důležitá hudba (ska a Oi), móda a zábava. Jistá část inklinuje k nacionalismu a RAC a představuje přechod k rasistickým skinheads. Zhruba stejně velká část naopak tíhne k antirasistickým skinheads. Antirasisté jsou tvořeni zejména skupinami SHARP (uznávají tradiční skinheadské hodnoty a zároveň jsou antifašisté) a RASH (anarchističtí a komunističtí skinheads). Ve všech třech hlavních skupinách existuje tendence ke spolupráci všech subjektů uvnitř jedné skupiny. Tedy neonacisté s neofašisty versus SHARP s RASH. Uvnitř nerasistické části dochází k největšímu počtu vnitřních pnutí a sporů, neboť se v ní odehrává „ideologický souboj“ mezi rasisty a antirasisty. V Čechách se objevilo skinheadské hnutí v polovině osmdesátých let 20. století ve velmi zmatené podobě, která spojovala anarchistické i fašistické symboly s odporem vůči komunismu i státu. To bylo způsobeno železnou oponou, přes kterou procházely informace ve velmi filtrované podobě. Po roce 1989 se skinheadské hnutí vyprofilovalo nejprve rasisticky a velmi brzy přešlo na vysloveně neonacistické pozice. V průběhu devadesátých let vznikly i první zárodky SHARP a apolitických skinheads. V důsledku spojení části neonacistických skinheads s politickou scénou koncem 20. století došlo k výraznému poklesu počtů neonacistů používajících vysloveně skinheadskou image, přičemž tento trend byl podpořen i dlouhodobou militantní aktivitou AFA a dalších radikálních antifašistů. Tento trend nadále pokračuje. Část neonacistů (zejména těch, které nezajímá ani tak politika jako násilí) upřednostňuje spojení se subkulturou fotbalových hooligans, část se snaží prezentovat nikoli subkulturně, ale politicky. Neznamená to však, že neonacističtí skinheads již neexistují, nebo že nepředstavují nadále nebezpečí.

Neustálý nárůst naopak zaznamenává apolitická scéna. Spolu s ní roste ale i ta část, která se za apolitickou jen vydává. Kapely jako jsou Randall Gruppe přestavují jen špičku ledovce. Jako skutečně expertní se v tomto smyslu jeví brněnská scéna, kde existují bohaté kontakty mezi druhdy antifašistickými skinheady okolo Operace Artaban a neonacisty z okruhu Martina Korce (jeden ze zakladatelů české větve Hammerskinheads a současný bubeník Randall Gruppe a Squad 96). Výsledkem těchto kontaktů je například kapela Tattooed Bastards, kde hraje na kytaru Jan Němeček, původně kytarista neonacistické kapely Beowulf. Tahle kapela se profiluje jako nepolitická, ale ve svém repertoáru má například píseň „Anti-reds“. Píseň proti fašismu bychom však u nich hledali marně.

Skinheads od svého vzniku představovali směs protikladů. Nacionalismus, latentní rasismus dohromady s multikulturalismem nebo sociální protest a apolitičnost. Zároveň byla skinheadská móda díky svému agresivnímu stylu vždy nesmírně přitažlivá pro mladé muže. Díky tomu dnes existuje mnoho skinheadů všech možných ideologických směrů, kteří se navzájem obviňují z pošpinění původního kultu.