„Ptal ses mě, co jsem dal za to, abych se stal mormonem? (…) Mormonem se stane ten, kdo zaplatí vše, co má. (…) Zaslíbenou zemi ti nikdo nepřinese pod nos. Ty sám musíš přejít poušť. Musíš opustit vlast, rod i majetek. Takový člověk je mormon. A i kdybys měl doma jenom kvítí, kterému se na Islandu říká býlí, tak je opustíš. Odvedeš svou mladou, kvetoucí ženu na poušť. Takový člověk je mormon. Žena ponese vaše dítě v náručí a bude je k sobě tisknout. Půjdete dnem i nocí týdny a měsíce a všechny své věci potáhnete na vozíku. Chceš se stát mormonem? Jednoho dne klesne tvoje žena hladem a žízní na kolena a bude mrtva. Vezmeš jí z náručí vaši malou dcerku, která se nenaučila usmívat. Jen k tobě bude na poušti tázavě obracet oči. To je mormon. Žádné dítě se však nezahřeje na hrudi muže. Málokdo dokáže být jako otec, a nikdo jako matka, kamaráde. A pak půjdeš pouští dlouho sám, s holčičkou v náručí. Až jedné noci ucítíš, že z útlého tělíčka vyprchal v mrazu všechen život. Takový člověk je mormon. Zahrabeš ji rukama do písku a zapíchneš do něj kříž z dvou stébel, která odnese vítr, než se stačíš narovnat. To je mormon…“

Halldór Laxness: Znovunalezený ráj