VANESSA: jojo, naprostej spouhlas. se vším. Jo, můžeme si za to sami. Kulturnost většiny je k pláči..mainstream je k pláči. Ačkoli se tomu programove vyhýbám, stejně to cloveka občas zasáhne.
Měla jsem tu pop etapu Petrovi za zlý, cejtila jsem to trochu jako zradu, nebudu to tajit. Občas jsem utrpěla nějaký titulky v Blesku (jak to četli lidi v tramvaji třebas) a říkala jsem si : Chudáku, máš tohle zapotřebí? podal jsi ruku Mefistofelovi a platíš, draze platíš...Ale je to tvoje volba, seš svobodnej človek no...Ale bylo mi ho líto. Ted ty jeho vystoupení pro Paroubka a tak... ale to mě nějak dost minulo, to se dozvídám až ted...
Proste bylo něco, co jsem mu měla za zlý...Jako Chuchma jsem si říkala: přece se to všechno, co v sobě měl, někam neztratilo? jak s tím může dělat to, co dělá?...
ale ted vidím, že byl jako můj brácha, jak to někdy bejvá v rodině: at si delal, co dělal, byl to brácha a já ho měla ráda. I když dělal blbosti podle me. Ani jsem si to tehdy neuvědomovala, jak moc jsem ho mela ráda. Asi ze jsme ze stejnýho těsta.

Ale pokud chtěl bejt profesionál v hudbě, asi nemel moc šancí, já nevím. Peníze v hudbě jsou zoufalá vec, nejvíc jich je v tom malým českým einkesselbuntes, což je průšvih..
náš průšvih.

LALINA: s Josefem Chuchmou souhlasim, bylo fajn ve ctrnacti zazit porevolucni doby, kdy tu byla spousta nadejnejch kapel - Ocean, Toyen, Sebastians, Priessnitz, Bratrstvo, Colorfactory, kucajuv Proud, Vanessa, ktery mely myslim dost dobre nakroceno.. Jenze pak prisla v polovine 90.let OSTalgie po bolsevicich, kterou rado vyslyselo Radio Impuls a zacalo vysilat nocni bloky s Daliborem Jandou a spol., nasledovala Helena Vondrackova s "hitem" Dlouha noc a pak uz to bylo zase vsechno zpatky v eteru:/ skoro si rikam, ze si za to ceskej narod muze sam..

jen si myslim, ze sam Muk mel velkej podil na svy ucasti v tomhle ceskym "showbyznysu", alternativa tu jiste byla (ze by se ji asi neuzivil je vec jina..)

MF DNES:
29.05.2010 - Josef Chuchma - Názory - str. 12
Podíl českého popu na smrti Petra Muka
Zápisník Josefa Chuchmy vedoucího přílohy Kavárna

Zpěváka Petra Muka zabila česká pop-music. Samozřejmě myšleno více obrazně než doslova.
Nicméně: Vzešel z českého alternativního hudebního i myšlenkového kvasu druhé poloviny osmdesátých let a byl předním aktérem dvou- až tříleté epizody na počátku let devadesátých, kdy domácí pop-music scéna byla po převratu zdravě otřesena. Na její vrchol z jedné strany stoupala energií nabitá a výrazově drzá skupina Lucie, ze strany druhé tanečně pompézně duchovní kvarteto Oceán.
Petr Muk v osmdesátých letech navštěvoval mimo jiné bytové semináře evangelického faráře Alfréda Kocába, otce Michaela Kocába, četl filozofickou literaturu, a když po listopadu 1989 padla cenzura, otevřeně se jihočeský rodák hlásil k duchovním hodnotám – jak v osobní, tak v hudební rovině.
Zánik Oceánu a posléze i nedlouhé trvání na něj volně navazujícího uskupení Shalom se zpětně ukazují jako logické kroky: velmi rychle došlo ke ztrátě společenského étosu, jehož plodem obě kapely do určité míry byly, zvadla ochota širších vrstev naslouchat duchovním zvěstem, byť v pophudebním kabátu. Však také později vzpomínali Helena Vondráčková nebo Dalibor Janda na dobu, kdy se na vrcholu tuzemské popularity nacházely právě Lucie, Oceán nebo Shalom, jako na fázi nespravedlivého nevděku.
Když vyprchala porevoluční sametová euforie, cesty někdejších spoluhráčů z Oceánu se rozevřely: Dušan a Jan Vozáryovi založili s dříve undergroundovým Milanem Hlavsou skupinu Fiction, kdežto Petr Muk se vydal na sólovou dráhu – za spolupráce rovněž „oceánského“ Petra Kučery. A na této sólo dráze došel až do široké náruče pražských muzikálů a celebritálních hudebních sešlostí, kde vrcholem „večera“ zase byli a dosud jsou Vondráčková, Bílá a Gott.
V prosinci 1997 přitom Muk odpověděl na anketu MF DNES: „Můj kulturní zážitek roku se odehrál v pražské Akropoli při koncertu The Plastic People Of The Universe. Vrátily se mi zážitky ze čtrnácti let, kdy jsem Plastiky poslouchal, a uronil jsem slzu, i když mě mrzelo, že nehráli Francovku. Výborně jim to šlapalo.“
Co ta „nová existence“ nasměrovaná do nemastného neslaného popu dělala s Mukovou duší? Sotva mohla citlivého zpěváka náchylného k depresím odvazovat a odlehčovat mu v jeho stavech. Přece si nevymazal paměť a nevygumoval v hlavě svá formativní léta s jejich hodnotami. „Zapomenout“ v takových případech pomáhají alkohol a drogy.
Nikoliv náhodou se s obdobnými problémy potýká generačně velmi podobně utvářený zpěvák Richard Müller, který se rovněž snaží vybalancovat požadavek na to, být viděn a bavit s přesvědčením, že hudba má být sdělením. Tak hodně sil, Richarde.