Když se zamyslím nad utrpením, ptám se, kde se tady vzalo... Dívám se kolem sebe a hledám bolest (ne tu fyzickou) a utrpení. Zjišťuji, že je to vyloženě lidský fenomén, když vyrazím za město, mizí. V přírodě není nespravedlnosti, křivdy, dobra nebo zla, příroda je krutá a spravedlivá, všechno živé má své místo a čas, jedni jsou druhým za potravu - ale netrápí se, prostě ŽIJOU, jepice i sloni....
Považuju-li se za součást matky přírody, stejně jako chladného a lhostejného vesmíru (řekněme třeba "Boha" za obojí), není ve mě pro utrpení místo...alespoň dokaď se příliš neponořím do svého lidství a nezačnu si něco přát. Z vnitřní nespokojenosti budu chtít změnit vnější svět, tak, aby se mi život zase (ještě víc) líbil a čím víc se o to budu snažit, tím víc se budu onomu Bohu vzdalovat a čím bude větší vzdálenost tím větší bude ve mě stesk po Něm. Pak se stesk změní ve vztek, když začnu ostatním závidět, že jsou "Bohu" blíž a začnu to vnímat jako nespravedlnost. Začnu proti ní bojovat a můj vnitřní mír se změní ve válku a láska v nenávist k domělému zlu....
A až v té nejhlubší tmě otevřu oči a zahlídnu světýlko na konci tunelu, kterým jsem přišel a kterým se budu muset vrátit, uvidím svou dosavadní cestu, plnou lidské, mé vlastní hlouposti, uvědomím si, že jsem to byl já, kdo zradil - Boha, i sám sebe - a že to budu já, koho budu žádat o odpuštění a šanci se vrátit, protože to světýlko tam je věčné a má dost času a trpělivosti na to, aby si počkalo až se vrátí i ta nejposlednější dušička z nejvzdálenějšího a nejtemnějšího koutu vesmíru....