vstoupim vam do tehle konverzce svym ponekud dlouhym prispevkem, ale nenechte se vubec rusit, pokracujte dal, jak je libo, ja jen, ze jsem to akorat ted dopsala, tak to sem rovnou soupnu:
mam v ruce cerstve zakoupenou knizku
Radomil Hradil: Mysterium českých dějin – od praotce Čecha po sv. Václava, Fabula 2007
jsem teprve tak ve ctvrtine, ale mnoho veci me v ni natolik zaujalo, ze bych ji zde rada priblizila i vam. je to velmi poutave cteni – znovu se dozvidat, jak mnoho bylo zapomenuto a ztraceno – a zaroven velmi nadejne – jak totez muze byt znovuobjeveno a prozivano:
... Vztah starých Slovanů k duchům předků nám napovídá ještě jednu věc: tehdejší člověk měl zcela jiný zážitek času. ... My totiž vnímáme minulost, současnost i budoucnost jako úrovně, které jsou od sebe naprosto jasně oddělené. Čas je pro nás lineární veličina, přímka, kde minulost byla, přítomnost je a budoucnost teprve bude. Kdysi však musel být čas pro člověka týmž, čím je dnes pro nás prostor se svými třemi rozměry: všechny tři, délku, výšku i šířku, vidíme současně. ... Jak člověk postupně z duchovního světa sestupoval, oddělovaly se pro něj složky času. ... Raní Slované však – jak o tom svědčí [i] vztah k předkům i k věštení – ještě zdaleka nebyli ve vnímání času tam, kde my dnes: věci minulé i budoucí dosud probleskovaly do současnosti, byť to bylo i jen prostřednictvím speciálně nadaných či cvičených osob, věštců, šamanů či kněží. ...
tahle cast se mi libila velmi, jsem nadsenym propagatorem :) prenaseni "mytu" (tedy tech nejdulezitejsich skutecnosti) z generaci na generaci napr. pisnemi :) atd., vnimam to v kazdem detailu jiz velmi dlouho presne tak, jak je zde napsano :) (a neni to uplne to same, jako einsteinovo chapani imaginace jako sily, ktera polidstila cloveka)
... Tím se dostáváme k otázce psaného a mluveného slova vůbec. Dnes míváme sklon považovat za spolehlivé a platné jen to, co je napsané. Těžko si dovedeme představit dobu, kdy se nepsalo, kdy písmo neexistovalo, nebo bylo používáno jen velmi výjimečně. A přesto taková doba byla. Přijmeme-li představu vývoje lidstva jako pozvolného sestupu z ducha do hmoty, postupné inkarnace na Zemi, můžeme tento vývoj považovat také za vývoj od obrazného vědomí k vědomí intelektuálnímu. Myšlení bylo dříve mnohem více představováním obrazů, zatímco dnes se odehrává spíše v abstraktních pojmech. Obrazy mají ovšem jinou povahu než pojmy a jinak se také chovají (a uchovávají) v paměti; domnívám se, že mají větší "trvanlivost", zároveň však také větší tvárnost, pružnost. Vývoj intelektu tak znamenal blednutí obrazů a jejich přeměnu na mnohem strnulejší pojmy, spolu s ním ovšem docházelo k oslabování éterného těla jako základu pro paměť. Víme z vlastní zkušenosti, že vegetativní procesy, procesy života vázané na éterné tělo, jsou v antagonismu s procesy vědomí, známe to třeba z rostoucí únavy během našeho bdělého stavu za dne a z osvěžení přinášeného bezvědomým spánkem. Stejně tak vedl rozvíjející se intelekt ke slábnutí éterného těla a k blednutí obrazů, oslabování pamětí, takže nakonec bylo nutné začít psát, to znamená zachytávat prchající vzpomínky. ...
... V dávných dobách bylo ovšem jiné nejen zacházení s písmem, ale i s mluveným slovem. Všimněme si Caesarovy zprávy, že žáci v druidských školách se učily velkému počtu VERŠŮ. Ve verších rytmizovaný tok řeči, ať už pomocí aliterace nebo rýmů, je jiný než pouhý plynulý proud, jak ho známe a používáme dnes, především ke sdělovaní informaci ...
... praslovanské "psati" původně znamenalo "črtat", tedy "dělat čáry". Slovo črtat je pak odvozeno od praslovanského "čersti", což znamená "dělat rýhu, brázdu". To nás vede na jedné straně k souvislosti psaní s "děláním čar", s čarováním, na druhé straně s rituální orbou, s vyrýváním magické brázdy kolem vesnice, aby vznikl ochranný kruh.
a dale:
... Obecně se má za to, že proces migrace Slovanů na západ započal někdy ve druhé polovině 5. století a trval asi 150 let. ... Budeme-li se ptát po důvodech tohoto pohybu národů, resp. kmenů na západ, můžeme je hledat v minulosti, jak je obvyklé, ale i v budoucnosti – což už tak obvyklé není. Běžně se předpokládá, že odchod národů na západ byl vyvolán tlakem jiných rozpínajících se etnik, případně i klimatickými změnami v nitru euroasijského kontinentu. Budeme-li však hledat ve společenských dějích smysl mající své kořeny v budoucnosti, můžeme přistoupit na myšlenku, že národy se dávaly na pochod proto, aby na západě podstoupily procesy zrání – stejně jako stěhování na východ přinášelo národům omlazování. Nemůžeme si však představovat, že by se jednalo o racionální úvahu individualit, mnohem spíše to byl úradek bohů, mladých duchů národů, kteří byli velmi niterně propojeni s fyzickými vůdci těchto národů. ...
... Když už jsme se dotkli etymologie, všimněme si ještě jedné zvláštnosti slovanských jazyků: příbuznosti výrazů "svět", "světlo", a "svatý", také ovšem "světit" a "svatost". Svět byl v praslovanštině "světъ" a toto slovo, které bylo zároveň výrazem pro světlo, znamenalo "to, co je vidět". Velmi úzká příbuznost praslovanským "svetъ" jako výrazem pro to, co je slavné, mocné = svaté, sakrální, naznačuje, že staří Slované skutečně vnímali vše, co je vidět, jako božské. ...
... Víra dávných Slovanů, našich předků, bývá označována za polyteistickou. U Palackého se však dočteme: "Jako v Indii, tak i ve starém Slovanstvu věřeno původně v jednoho boha, jakožto ducha lidskou myslí nepostižitelného, stvořitele a zachovatele světa, též jakožto sílu životní pronikající celý světa obor, a však od něho rozdílnou, všude přítomnou, a předce nikde do smyslů lidských nepadající. Ale při dalším výkladu, kterak mocnost tato nejvyšší a jediná, zjevujíc se v přírodě, rozličné tvárnosti ze sebe vyvíjela, čili rozličné stránky působení a poměru svého k lidem ukazovala, jsouc Bělbohem i Černobohem, Třihlavem, Perunem, Svarohem, Živou, Svatovítem, Radihostem atd." Božství prostupovalo vše, bylo vnímáno ve všem, sakralita byla všudypřítomná. ... Toto všudypřítomné božství se sice diferencovalo a projevovalo v bezpočtu aspektů, které pak byly označovány jmény a uctívány jako jednotliví bohové a duchové, přesto však byl celý ten pestrý panteon slovanských bohů svým způsobem jednotný, vycházel z jednoho božství a v jednom božství koneckonců ústil. (Dokonce i Běloboh a Černoboh, tyto dva protiklady, bývají považovány jen za dvě strany stejné mince, za světlo a stín světlem vrhaný, u Černoboha tedy nikoli za absolutní zlo). ... s tím, jak se vytrácelo vnímání všudypřítomnosti božství, soustřeďovalo se uctívání na speciální objekty a místa ...