Mám pocit, že s některými lidmi jsem asiže, hmm, duševní sourozenec. Maj takový hmm, klidný ladný proud pod vším tím co jsou na první pohled vidět nebo cítit nebo slyšet. Myslím tím v jejich chování, ale řekl bych ze všeho nejvíc, že takhle se projevuje duše. Že je to její první vnímatelný projev asi jako první projev těla je, že je vidět. A že tudíž její projevy jsou vidět pak na tom jak vypadají, co jim je vidět na očích nebo jak se chovají.
Legrační je, že když se o tom zmiňuju před nima, neví tak docela o co mi jde.
A zvláštní taky je, že mám neodbytný pocit "takhle je to správně a kdo to nemá, s tím je něco na pováženou". A že když se podívám na sebe, tak to právě nevidím tak docela, akorát to cítím něco jako "to je být doma"
Když se takhle podívám do ostatních lidí (třeba nejdřív neznámých) tak to tam někdy vidím a někdy je to třeba jen málo. Někteří to tam buď nemají nebo to tam necítim. Většinou mám s takovými lidmi taky pocity nebezpečí nebo že jsou to tací "kterým bych se prostě radši vyhnul".
Hmm, znáte to někdo ?