KOMPLEXNÍ BŮH
(aneb dobro a zlo, my a oni a malá pocta carlu gustavu jungovi)
zdaleka ne kazdy se mnou bude souhlasit, ale pro me osobne je mezi vsemi svatymi 20. stoleti tim nej
CARL GUSTAV JUNG. je snad mozna jednim z tech, jejichz duchovni povaha je mi pribuznejsi nez duchovni povaha jinych duchovnich velikanu.
leckde probihaji ruzne diskuze o tom, co je to vlastne duchovno, jaka znameni ma na sobe duchovni clovek, jak ho pozname od toho obycejneho, svetskeho, a jak je to smutne, ze vlastne nejsou duchovni vsichni. taky se tu cas od casu, jako v kazde dobre spolecnosti, resi problem dobra a zla. cyklicky se vynoruje zapeklita otazka, jak ze to s nimi vlastne je.
zapominame, ze buh je jedina absolutni objektivita, a proto, ze pojima (a to zcela "dobrovolne" :) ) naprosto vse. zapominame, ze buh je komplexni, a laska je jen jedna (ale z moci tehoz boha muze byt i dvoji). pokud se vase duse pta po povaze Boha a Bozi vule, nebo vam neda spat, co je to vlastne dobro a jakto, ze muze byt zlo tam, kde vladne ono Vecne dobro, pak ctete pozorne. s nejvetsi pravdepodobnosti se nedozvite vlastne nic noveho. nekteri se v tom asi poznate. tyhle krasne a proste skutecnosti ale asi dosud nebyly vypodobneny takovm puvabnym zpusobem, jako to ve sve knize
Tajemstvi milosti – C. G. Jung v praxi, (Fontana 2002), ucinila spolecne s Carlem Gustavm slovenska autorka
Mária Puškárova. za to patri velky dik jim obema. vam vsem, kteri se do cteni pustite, preju krasny zazitek a dekuji Bohu za to, ze s nami vubec mluvi, a ze s nami mluvi tolika ruznymi a krasnymi zpusoby. z celeho srdce dekujeme.
V rodině matky C. G. Junga bylo šest pastorů. Dva otcovi bratři byli též faráři. V rodině se velmi diskutovalo o náboženských otázkách. Když měl Carl osmnáct roků, diskutoval s otcem o Bohu a chtěl mu říct především něco o poznání, které má neobyčejný účinek, a pomoci mu tím řešit konflikty, které měl se svědomím. Otce však synovy návrhy dráždily a rmoutily. Obyčejně odpověděl: Stále jen přemýšlíš. Nemáš přemýšlet, musíš věřit. Mladý Jung si však v duchu myslel: Ne, člověk musí prožít zkušenost a vědět. Ale otci řekl: Tak mi dej tu víru. Otec rezignovaně odešel a krčil rameny.
Jednoho krásného letního dne v roce 1887 se malý Carl vracel kolem katedrály ze školy. Slunce nádherně svítilo, střecha katedrály zářila, sluneční paprsky se od ní odrážely. Krása tohoto pohledu mu učarovala a myslel si: Svět je krásný, kostel je krásný a Bůh to vše stvořil a sedí tam nahoře na nebi na zlatém trůnu.
V tom pocítil v duši prázdnotu a nevolnost. Byl jako ochromený a jen si uvědomoval, že nemá dál přemýšlet. Stalo by se něco strašného. Co by se stalo? Dopustil by se největšího hříchu. Jakého? Vraždy? Ne! Největšího hříchu se dopouštíme proti Duchu svatému a ten se neodpouští. Kdo se ho dopustí, ten je zatracený na věčnost do pekla. A to by byla hanba, kdyby on, jediný syn svých rodičů, na kterém jsou tak závislí, byl odsouzen do věčných pekel. Řekl si, že na to dále nebude myslet.
Jenže chtít bylo lehčí než konat. Myšlenky se mu stále vracely ke katedrále a k dobrému Bohu. Stále si opakoval: Hlavně na to nemyslet! Když se vrátil domů, matka si všimla, že je jakýsi zmatený a zeptala se ho, co se mu stalo. Ujistil ji, že nic, ale zároveň si myslel, že by mu mohla pomoci. Jenže kdyby se jí vyznal, musel by dovést myšlenku do konce, a to se mu zdálo nemožné. Tak se trápil dva dny až do takové míry, že nevěděl, co se sebou. Třetí den es zděšeně probudil, neboť opět myslel na katedrálu. Cítil, jak mu ubývá sil, aby se tomuto myšlení ubránil a řekl si: Teď to přijde. Je to vážné. Musím o tom přemýšlet. Ale proč na to musím myslet, to nevím. Panebože, já to nechci. Ale kdo to chce? Kdo mě chce donutit, abych myslel na to, co nevím? Odkud přichází ta strašná síla. A proč to mám být já?
A proč to mám být já? Vždy jsem Stvořitele chválil a ctil. Připadalo mi to jako zlý sen, nemám v tom prsty. Bůh mě tvořil takového prostřednictvím mých rodičů. Přesto mí rodiče takové myšlenky neměli. Oni by se takové podloti nedopustili. Když nenašel vinu ani ve svých rodičíchc, dostal se ke svým neznámým předkům – k Adamovi a Evě. Tehdy mu přišla na mysl rozhodující myšlenka: Adam a Eva byli první lidé a neměli rodiče.
Bůh je stvořil záměrně takové, jací byli. Neměli na výběr. Museli být takoví, jak je Bůh stvořil. Byli dokonalí, neboť Bůh byl dokonalý. A přece se dopustili hříchu a udělali to, co jim Bůh zakázal. Jak to bylo možné?
NIKDY BY TO NEMOHLI UDĚLAT, KDYBY JIM BŮH TAKOVOU MOŽNOST NEDAL. Ta vyplývá z toho, že Bůh stvořil hada dříve než Adama a Evu a ten had je měl plánovaně svést. Vševědoucí Bůh zařídil vše tak, aby se naši první rodiče hříchu dopustit museli. To znamená, že úmyslem Boha bylo, aby se tohoto hříchu dopustili.
Tato myšlenka ho osvobodila od trápení, neboť už věděl, že Bůh ho do stavu, ve kterém byl, přivedl, ale přitom ho nechal bez pomoci. Přesto se domníval, že východisko musí najít sám. Bezesné noci a úzkost ho přinutily, aby pochopil Boží vůli a Jeho úmysly. Zajímavé bylo, že vůbec nepomyslel na to, že by původcem jeho stavu mohl být ďábel. Ten hrál u Junga vedle Boha jen bezvýznamnou úlohu. Byl přesvědčený, že Bůh mu uchystal zkoušku a podstatné bylo, aby Ho správně pochopil. Věděl, že bude muset ustoupit, ale mělo se to stát tak, aby pochopil, že jde o věčné blaho jeho duše.
A dále přemýšlel: Bůh chce, abych byl odvážný. Pokud je to tak, a věc se zdaří, dá mi svoji milost a své poznání.
Sebral veškerou svoji odvahu a začal uvažovat:
před ním se náhle tyčilia krásná katedrála a nad ní modré nebe. Bůh seděl na zlatém trůnu vysoko nad světem a z trůnu padaly na novou a lesknoucí se střechu kostela obrovské výkaly, které ho rozbily na kousky.
Carl Gustav pocítil namísto očekávaného odsouzení obrovskou úlevu a nepopsatelné osvobození. Zalila ho milost a s ní nevyslovitelné štěstí, které dosud nezažil. Plakal štěstím a uznáním, protože se mu zjevila moudrost a laskavost Boha. Měl dojem, že ho Bůh osvítil. Ujasnil si mnoho věcí, které dříve nechápal. Na vlastní kůži zažil to, co nezažil ani jeho otec – Boží vůli, proti které se stavěl pro ty nejlepší důvody a pro tu nejhlubší víru. Proto nikdy nezažil zázrak poznání, které uzdravuje a díky kterému se dá vše pochopit. Jedna podle přikázání z Bible, věřil v Boha tak, jak to vyžaduje Bible a jak ho to učili jeho otcové. Ale nepoznal bezprostředně živého Boha, který stojí všemocně nad Biblí a církví – Boha, který vyzývá člověka ke svobodě a může ho též donutit, aby se vzdal vlastních názorů a přesvědčení a naplnil bezvýhradně jeho vůli. Když Bůh podrobuje odvahu člověka zkoušce, nedá se ovlivnit tradicemi, ať jsou jakkoliv svaté. Když splníme Boží vůli, můžeme si být jistí, že jdeme správnou cestou.
Bůh stvořil Adama a Evu tak, aby museli přemýšlet o tom, o čem přemýšlet nechtěli. Jednal tak proto, aby věděl, že poslechnou. Může požadovat i od něj to, co chtěl odmítnout z důvodu náboženské tradice. Poslušnost mu poskytla milost a od té doby znal, co je to Boží milost. Naučil se oddanosti k Bohu,
získal schopnost plnit Jeho vůli, jinak by se stal kořistí nesmyslu. Tehdy se projevila jeho skutečná zodpovědnost. Myšlenka, na kterou musel myslet, ho zastrašovala a vzbuzovala v něm předtuchu, že se velmi lehce mohlo stát, že Bůh bude chtít něco strašného. Zkušenost tohoto hrozného tajemství ho naplnila úzkostí.
Zkoušku Boha pociťoval jako vlastní méněcennost. Začal číst otcovu Bibli a se zadostiučiněním v příběhu o farizejovi a publikánovi zjistil, že právě ti zatracení jsou vyvolení. Chvála nevěrného správce a přeměna váhavého Petra na kámen na něj trvale zapůsobily.
Čím více se u něj stupňoval pocit méněcennosti, tím víc se mu milost Boží zdále nepochopitelnější. Nidky se necítil jistý sám sebou. Když mu jednou otec řekl, že byl hodným chlapcem, podivil se tomu. Vždy se pokládal za zkaženého a méněcenného.
Událost s katedrálou byla ponižující, ale byla i vyznamenáním. O tomto zážitku se nikomu nesvěřil až do svých sedmdesáti let.
Při domácích teologických debatách a kázáních si říkal: To je všechno pěkné, ale v čem spočívá tajemství? Tajemství poznání je proto tajemství! Vy o něm nevíte. Nevíte, že Bůh chce, abych se dopustil nespravedlnosti, myslel i na to, co je prokleté a byl účasten na Jeho poznání.
Když slyšel kázat otce o poznání, vždy si pomyslel na svoji zkušenost. Ale neodvážil se mu o ní říct. Když jeho otec chválil a doporučoval v projevech plných patosu "dobrého Boha", lásku Boha vůči člověku a lásku člověka k Bohu, kladl si otázky: Ví opravdu, o čem hovoří? Obětoval by mne, jediného syna, jak to udělal Abrahám s Izákem? Nebo: Odevzdal by mně nesrpavedlivému soudu, který by mně dal ukřižovat jako Ježíše? Ne! Neudělal by to, a proto by nenaplnil Boží vůli, která může být někdy nelítostná, jak to dokazuje i bible. C. G. Jung si uvědomil, ž o Boží vůli nevíme absolutně nic a že bychom se měli o tento problém zajímat s posvátnou úctou prostě už z obavy před Bohem, který může ve své všemocnosti vykonat Svoji vůli na zmatených lidech, tak jak se to stalo jemu. Mohl by někdo, kdo si dělá nárok na poznání Boží vůle, předvídat to, k čemu ho On donutil? ...
To byly rozhodující události v jeho životě. Začal chápat, že mu Bůh a Osud seslali problém, který má zodpovědně řešit. Měl v sobě vnitřní jistotu, ale věděl, že nepochází od něj samého.
Když byl Carl Gustav dítětem, náboženství ho nudilo. Při přijímání se těšil na to, že se dozví něco o učení trojjedinosti Boží. Jednota a zároveň trojjedinost? Protiřečení v tomto problému ho zaujalo. Otec se mu však přiznal, že této části dogmatu nerozumí, a proto ji raději vynechá. Na jedné traně obdivoval otcovu upřímnost, na straně druhé si myslel: No prosím, nic o tom neví a nepřemýšlí o tom. Jak bych o otm tedy mohl hovořit já?
Přes lenost usiloval donutit se, aby věřil i tehdy, kdy nechápe. Při přijímání pochopil, že bychom měli přijmout Ježíše prostřednictvím chleba a vína. To se mu však nezdálo možné, a proto bylo jasné, že jde o velké tajemství. Na účastnících svých přijímání si všiml předstírané vážnosti. Vše probíhalo podle zvyku a tradic. Nikdo se nezmínil o historickém Ježíši a podle něj neměl takový významný svátek dotatečně slavnostní charakter. Sám Jung se cítil prázdný a ani nevěděl, co zažil.
V následujících dnech myslel na to, že dosáhl vrcholu náboženského zasvěcení, ale nic se nestalo. Ani na druhých nepozoroval nic zvláštního, žádnou překypující milost, která byla podle něj podstatou Boha. Nepozoroval, že by se při přijímání v někým spojil. Měl se spojit s Ježíšem? Ale ten člověk zemřel před tisíci osmsetšedesáti lety. Proč by se měl s ním spojovat? Nazývají ho Syn člověka. Zdálo se, že je to polobůh jako řečtí hrdinové. Jak se s ním může spojit obyčejný člověk? Nazývají to "křesťanské náboženství", ale nic z toho nemělo společné s tím Bohem, se kterým on měl zkušenost. Naopak bylo jasné, že Ježíš má s Bohem mnoho společného. Trpěl v Getsemanské zahradě i na kříži a učil, že láska a dobrota Boha jsou jako láska a dobrota laskavého otce. Ale pak také zažil, jak dokáže být Bůh strašný. Zkrátka, mladý Jung cítil v přijímání nepřítomnost Boha, v kostele mu chyběl život a toto místo pro něj znamenalo smrt.
Najednou začal litoval svého otce a pochopil tragiku jeho života i povolání. Bojoval proti smrti, jejíž existenci nemohl připustit. Mezi otcem a synem byla obrovská propast. Syn nemohl svého dobrého a šlechetného otce uvrhnout do beznaděje, ani ho přimět ke svatokrádeži, které byly nevyhnutelné, aby získal živou zkušenost Božího poznání. To mohl udělat jen Bůh. Syn na to neměl právo. Bylo by to nelidské. Bůh je lidský, pomyslel si. V tom byla Jeho elikost, že nic lidského se ho nedotkne. Byl dobrý i strašný současně, a proto představoval velké nebezpečí, před kterým se lidé snaží chránit. Lidé se upínají k Jeho lásce a dobrotě jen proto, aby se nestali kořiští pokušitele a ničitele. Ježíš si toho všiml také, a proto nás učil: Neuvěď nás v pokušení.
C. G. Jung začal přemýšlet: Co si má člověk myslet o Bohu? Příběh o Bohu a o katedrále, to přece nebyl on. Vnutila mu je vůle silnější než on. Byla to příroda?
JENŽE PŘÍRODA NENÍ NIC JINÉHO NEŽ BOŽÍ STVOŘITELSKÁ VŮLE. OBVIŇOVAT ĎÁBLA BY BYLO TÉŽ ZBYTEČNÉ, PROTOŽE I ON JE STVOŘENÍM BOŽÍM. Bůh sám byl skutečný – pohlcující oheň a nepopsatelná milost.
Bylo přijímání jeho vlastním pádem? Připravoval se na něj důkladně a doufal, že zažije milost a osvícení, které se nedostavily. Bůh nepřišel. Z vůle Boží se odvrátil od církve a odloučil se od víry svého otce a od všech, kteří představovali křesťanské náboženství. To ho naplnilo velkým smutkem, který vrhl stín na jeho život až do počátku studií na univerzitě. Před příchodem na univerzitu zemřel C. G. Jungovi otec. Tehdy mu matka řekla, že otec zemřel přesně ve chvíli, kdy to bylo pro něj potřebné.
V otcově knihovně narazil na Biedermannovu knihu Křesťanská dogmatika z roku 1869. Zdálo se mu, že autor knihy přemýšlí svým způsobm a vytváří si vlastní koncepce. Z knihy se dozvěděl, že náboženství je duchovním aktem, který spočívá na osobním vztahu mezi člověkem a Bohem. Tato myšlenka vzrušila jeho protiřečícího ducha, neboť v náboženství viděl něco, co Bůh dělal s ním, akt, který přišel od Něj, akt, kterému se zcela oddal, neboť On byl silnější. "Jeho náboženství" nemělo žádný vztah k Bohu. Jak byho také mohlo mít, když věděl o Bohu tak málo. Věděl, že se musí o Něm velmi mnoho naučit, aby k tomu dospěl.
V kapitole "O podstatě Boha" se dozvěděl, že Bůh se sám hodnotí jako "osobnost", "že se dá srovnat s lidským Já, svým způsobem jedinečným, nadpozemským, na kterém závisí celý vesmír". Tato definice se mu zdála přijatelná. Bůh je osobnost, je Já vesmíru, tak jako je on sám Já svého fyzického a tělesného zevnějšku. Pak narazil na překážku: osobnost má přece charakter a ten je jen jeden, což značí, že má omezené vlastnosti. Jestliže je Bůh vše, jak by se dal rozpoznat Jeho charakter? Jestliže má charakter, může být jeho Já subjektivního omezeného světa. A jaký druh charakteru nebo jaký druh osobnosti má? Na tom vše závisí. Neboť pokud je to jinak, nedal by se s ním navázat žádný vztah.
C. G. Jung se bránil předtavě, že by jeho vlastní já mohlo být analogické s Bohem. Já se mu zdálo těžko uchopitelné a rozporuplné, bylo to něco ohraničeného, podléhalo to zaslepení, omylům, citům, vášním, hříchům, náladám, poznalo více porážek než úspěchů, bylo dětské, marnivé, sobecké, drzé, dychtilo po lásce, náročné, nespravedlivé, podezřívavé, lenivé, nezodpovědné atd. Bohužel, chybělo mu mnoho z těch ctností a talentů, které Jung obduvoval u jiných. To by tedy měla být analogie s podstatou Boha?
K podstatě Boha a problému dobra a zla se C. G. Jung snažil dostat studiem náboženské literatury, které mu však neposkytovalo žádnou očekávanou odpověď. Když narazil na Goethova Fausta, zdálo se mu, že právě Mefistvo byl oklamán a že bezcharakterní Faust si nezasloužil, aby byl zasvěcen do velkých tajemství, neboť porušil smlouvu a Mefista podvedl. Dále také litoval, že i Goethe podceňoval zlo. Po Faustovi se C. G. Jung věnoval filozofii. Věděl, že myšlenku vícerých bohů nebo jednoho Boha nikdo nevymyslel, že se jí zabývli již divoši žijící v lesích.
Náhle pochopil, že bůh je bezprostřední zkušenost.
On si přece vizi o katedrále sám nevymyslel. Naopak, byl nucen o ní přemýšlet a velmi ho to trápilo. Ani filozofové nedávali uspokojivou odpověď na jeho otázky. Začal studovat literaturu německou, anglickou klasiku, dramata, lyrickou poezii, dějiny a pak přírodní vědy. Všude narážel na zklamání. Deprimovalo ho, že nikdo neměl podobný zážitek jako on.
Měl rád Pythagora, Herakleita, Empedokla a Platóna i přes jejich zdlouhavou argumentaci. U Mistra Eckharta jednou pocítil poprvé závan života, i když ho celkem nepochopil. Křesťanská scholastika a aristotelovský intelektualismus svatého Tomáše se mu zdály bez života, byly suché jako poušť. Říkal si: Všichni chtějí logicky a násilně pochopit něco, co jim nebylo dáno: chtějí dokázat sami sobě víru, zatímco ve skutečnosti jde
JEN o zkušenost!