Tak alespoň ta slíbená povídka, když už nekreslíte ;)
by ID ECLECTICA
Vydal jsem se k Higgenským kopcům sledovat každoroční přelet kobylek. Do torny jsem si sbalil několik krajíců chleba se sýrem, do termosky nalil mátový čaj a necelou půlhodinu po východu slunce jsem už byl na cestě. Nebylo ani deset hodin a slunce pražilo tak, jako snad žádné léto předtím. V jedenáct hodin jsem, nevěda, že Ignácovu studánku na jaře zasypali, dopil poslední doušek čaje a chvíli po dvanácté se mi začalo dělat mdlo. Těžce jsem dýchal, z čela se mi řinul pot, ponožky jsem měl navlhlé (proč si já, hlupák, nevzal místo polobotek sandály) i mé pozadí začínalo být značne opruzeno. Byl jsem uprostřed holých kopců, sláb a sám, vydán napospas divočině a slunci, které se mi šklebilo do tváře. Ve chvíli, kdy jsem si chtěl začít zoufat, jsem uviděl skupinku stromů, a nalevo od nich jakési stavení. Sebral jsem poslední síly s písní na rtech, která děkovně opěvovala prozřetelnost, jsem se vydal k domku.
Už zdáli jsem pozoroval, jak z něj v pravidelných intervalech vybíhá kdosi, koho bych popsal jako chudého chasníka. vyskočil ze dveří, zkormouceně lomil rukama a pak zase zmizel uvnitř. Jiný kraj, jiný mrav, pomyslel jsem si a neochvějně pokračoval v cestě.
"To neštěstí, to neštěstí!" zadeklamoval nebohý venkovan.
"Dobré popoledne, pane!" zavolal jsem na něj, než stačl vběhnout dovnitř.
"Vás mi seslalo samo nebe," vykřikl muž a zbožně zvedl zrak k obloze.
Zvláštní, pomyslel jsem si. Totéž jsem přce chtěl říct já... ale to už me chasník chytil za rukáv a táhnul dovnitř.
Stavení mělo jednu místnost, šerou a zatuchlou. Strop byl tak nízký, že jsem se musel téměř ohnout i já. Vlevo stála kamna a dřevený stůl se dvěma židlemi, u stěny proti dveřím stará almara a vpravo jsem spatřil manželské lože, ve kterém si mezi peřinami hovělo prase. Zamrkal jsem.
"To je neštěstí, to je neštěstí,... to je moje žena Rebeka."
Překvapením jsem otevřel ústa.
"To je moje žena Rebeka," zopakoval muž. "Jednou se na tržišti nepohodla s mladou Goithkou a stará Goithka, ta čarodějnice, mou Rebeku proměnila ve svini."
Prasnice chrochtla a zdálo se mi, že posmutněle pokývala hlavou.
"Tak jsem zašel za kovářem, ten zná kdejaký čáry. A tem mi řek:´Jó, mladej, těžký to bude, těžký, ale neříkám, že to bude nemožný.´Takhle přesně mi to povídá. A pak řpovída ještě:´Vezmi hrnec se sádlem, zakopej ho dole u silnice, co vede do města, a vyhlížej hosty. A sedmej, co přijde, ti pomůže.´"
Prasnice se převalila na bok a odevzdaně civěla do zdi.
"A co pro vás mohu udělat?" zeptal jsem se a jedním dechem poprosil o sklenici vody.
"Potřebuju," pokračoval chasník a naléval vodu do džbánu,"abyste tady mou Rebeku políbíl. Ale vopravdově, rozumíte. Vezměte to zgruntu."
Zhluboka jsem se napil.
"To myslíte vážně?"
"No vážně, jako že se Tim jmenuju. Rebeko, pocem," zavolal na svini, která poslušně přiběhla a nastavila rypák."
Splnil jsem svůj úkol, otočil se a beze slova vyběhl z domku. Na pozorování kobylek bylo pozdě, a tak jsem upaloval dolů do města. Zbytek dne jsem prožil jako v mátohách.
Druhý den mě vzbudila služebná Molly.
"Pane?" špitla nesměle, a podávala mi noviny.
"Proč je senátor Graham starý mládenec?" stálo tučným písmem na úvodní straně.
Hrozivá fotka přes polovinu strany mě zvěčňovala právě ve chvíli, kdy něžne objímám Rebeku.