KAERI: "Chilluj, chábře, chilluj." - s obrázkem hrnečku horkého nápoje, na skříni.

RANDOM_NIGHT: stejne budu mit poprve radsi zavrene oci :)

PREKOTKA: To je náhodou super trénink. Začneš zpívat, když tam nikdo není, takže případní lidé vstupují do prostoru, který už máš tak trochu zabraný, takže je jednodušší zpívat i před nimi. :)

PREKOTKA: Jo! A zpívej i v podchodu, tam to zní úžasně!

Hrozna rada u nas chodim pres lavku, ktera krizuje silnici. Malokdy jsem na ni s nekym dalsim, vetsinou ji mam sama pro sebe. A tak si hlasite zpivam.

Děti dostaly pod stromek takové ty lepíky se vzory různých lesních zvířátek a rostlin a naše nejstarší se teď baví tím, že nám nechává na různých místech vzkazy. Už jsem našla u sebe v pokoji "Sovy v mazutu houkaj" (s obrázkem sovy), v kuchyni "Nemrač se a dej si oříšek" (veverka), na krabičce čaje "Miluj a medituj" (jeřabina), v obýváku "Obejmi někoho rychle!" (veverka) a v pokoji dětí "Proč ta sova tolik houkala?" (sova). A těším se na další.

Přátelé a milovníci naší neskutečně různorodé přírody. Dnes jsme s odbornou, půvabnou a statečnou asistentkou vyrazili dokumentovat co uděl dlouhotrvající mráz na největší MOFETĚ u nás. Mofeta, které se nesprávně říká "bahenní sopka" je vlastně výchoz plynů z extrémně velkých hloubek a je neklamným příznakem sopečné činnosti na dané lokalitě. Nedaleko malinkaté vesničky Vackovec v nivě potoka Plesná na okrese Cheb je nejmohutnější mofeta, kterou znám. V mapách ji najdete pod jménem "Vývěr Bublák" nebo jen "Bublák". Plyny na toto místo vystupují od aktivního Hrzlinského zlomu a tvoří je z 99,5% oxid uhličitý zbytek tvoří uhlík, kyslík a metan, který vývěrům dodává typický zápach. Na této lokalitě překvapí velmi vysoký obsah velmi vzácných izotopů Helia 3 a 4 v rozsahu 2 až 4 promile. Jeho přítomnost dokládá opravdu velkou hloubku ze kterých se plyny derou na povrch. Voda v mofetě nepřekračuje 10 stupňů a pocit že voda vaří je klamný. Menší mofety v zimě zamrzají a i takové jsme v rámci průzkumu našli, ale bublák je moc velký a tak zima čarovala jen v detailech. Pokud chcete vidět pravé "Ledové království" musíte počkat na další díl. Jinak s výpravou neváhejte je ideální čas. Bublák bublá a přístupová cesta je ještě zmrzlá a nebude Vám čvachtat v botách. Už raději skončím. To není komentář ale skoro román.

mile

když si někdo tančí na hudbu puštěnou do sluchátek v mhd nebo na zastávce, dnes měla jedna slečna i zavřené oči

teplá houska od našeho pekaře, dnes jí tam rovnou nesli na tácu

kdyby měla amelie psa, jak byla hodná, byl by to jezevčík nebo corgis, když mají toto plemeno, nebo asi jakéhokoliv psa, hodní lidé, jsou to největší boží tvorové

výraz corgise když ho paní volala k sobě, jeho pohled, mě se ale teď nechce, krásná scénka na kopci s výhledem na celé město

sníh všude a mrazivá dopoledne, opět krásně milé

KAERI: onehdá mi takhle udělal radost pán na parkovišti na nádraží.
parkoviště je ve tvaru dlouhého trojúhelníku, takže na začátku jsou tři řady kolmo parkujících aut (na zemi jsou značené jen ty vnější, ale jde to nechat i mezi) a zhruba v půlce ta prostřední řada končí, protože jinak by se nedalo zezadu vyjet. no a někdo strááášně spěchal, nemohl dojet na konec parkoviště, a zaparkoval dlouhej kombík v prostřední řadě tak, že trčel do obou uliček současně.
já mám dodávku, velkou krávu, takže parkuju ohleduplně až na konci parkoviště, abych nepřekážela. takže problém. dojela jsem k překážejícímu autu, zkoušela odhadnout, jestli a kterou stranou to půjde, a protože mezitím přijelo menší a užší auto, tak jsem mu uhnula, ať jede.
pán natěsno projel, odstavil auto, a šel mě navigovat. bylo to na cenťáky, ale dali jsme to! :-)

když si lidi pomáhaj, život je hned takovej veselejší...

přítel vstává do práce o hodinu dřív než já. Vždycky jak se vzbudí, dá mi pusu na rameno, a když odchází, tak dostanu pusinku na čelíčko. Pak se zamuchlám ještě hlouběji do peřiny a je mi hrozně pěkně :)

Strašně mě hřeje u srdce řidičská solidarita. Onehdy jsem musela spáchat hrdinský čin a naším ne zcela skladným autem projet zadrbané centrum plné jednosměrek a parkovat na parkovišti se závorou (nesnáším oboje a ani jedno nemusím dělat moc často, takže mi dost chybí cvik). Měla jsem na výběr přesně z jednoho volného místa, jak na potvoru mi už tak titěrný manévrovací prostor zmenšil řidič Forda, kterému z protěšího místa trčel čumák kus do uličky. Nějakým zázrakem se mi to i přesto asi na osmý pokus podařilo do toho pidifleku píchnout a nic nikomu neodřít, ale rosila jsem se až na zadku, jak se pak proboha dostanu ven. Když pak došlo na věc, situaci zpestřili tři muži mezi padesátkou a šedesátkou stojící kus ode mě. Tak se tam tak před publikem potím, krok sun krok, dopředu, dozadu, pidi otočky volantem, v očích smrt, že do něčeho narazím a najednou koukám, jeden z mužů mi ukazuje, kolik mám místa vepředu, druhý, kolik ho mám zezadu a třetí se na mě aspoň povzbudivě usmívá. Nebylo to poprvé, co jsem čekala, že někdo bude mými parkovacími manévry pohoršen nebo naštván a on byl místo toho milý a nápomocný. Když jsem pak triumfálně opouštěla parkoviště, pozdravili jsme se vztyčenými palci a moje víra v lidstvo dostala další injekci :-)

Pekařství v našem sousedství. Pan majitel, jeho žena, dcery. Pracuje tam celá jeho rodina. Krásný malý dům, jak to voní, když jdu okolo. Z vedlejšího vchodu nosí teplé koláče, veky, rohlíky. Koupím si to, co zrovna nesou teplé. Jak se chovají k lidem, lidi k nim, jak se tam zastavil svět, jak to dělají poctivě a je to znát u každého sousta. Krásné místo, dojet tam na kole s košíčkem vepředu, usmát se navzájem a jet zase dál. Nejlepší deodorant a vůně.

N_I: Když jsem studovala v Olomouci, tak jsem takhle chodila brouzdat listím v parku pod hradby. Už je to fakt dlouho, ale pořád mě hřeje ta vzpomínka, jak je to listí suché a chvílemi skoro po kolena (jsem poměrně malá) a úžasně šustí a jsou to hlavně ty velké krásně teple zbarvené javorové listy.

vstal jsem driv a sel na kafe
cestou jsem potkal pana a kido
to se plahocilo tim podzimnim zpusobem, co mam rad
zadny spech
nohy pekne do listi, at to radne susti

muzeme tam prijit kdy chceme
nic neutece

Podzim na nasi chalupe. Ohen v krbovkach, deskovky, cteni knizek, comfort food vonici z kuchyne, dokonce i pubertaci s nama z nedostatku lepsi zabavy mluvi! :-)

Moje Erlenmeyerova baňka, ze které piju, má na hraně hrdla malý hrbolek, kapku skla navíc, a já mám vždycky radost, když se napiju zrovna přes něj a cítím ho pod rtem.

ze svého letošního výletu do Paříže (jehož realizace byla radostí víc než malou) jsem si přivezla publikace skoro ze všech muzeí, která jsem navštívila.
a teď je procházím a koukám se na fotky soch a obrazů a culím se jak sluníčko na hnoji, když si vzpomenu, že tady tu Venuši Mélskou a tady toho van Gogha jsem viděla naživo, a budu se úplně stejně culit, až příště uvidím nějaký dokument o impresionismu a budou tam Monetovy lekníny, protože v té zahradě jsem byla taky!

(no a na Montmartru jsem byla taky. dvakrát. protože když jsem z něj slezla a dala si pod kopcem capuccino a palačinku, tak jsem zjistila, že nutně potřebuju ještě vidět tržnici pařížských malířů, která je... samozřejmě nahoře na kopci :-)