DHA: zvenčí vnucenej režim neřeší nic, to je jasný. Potřebuje to vycházet z tebe.
Jinak, hodně moc nesouhlasím. Jakejkoliv vzorec chování můžeš změnit, přetvořit, nahradit jiným. Pokud chceš a pracuješ na tom. Zevnitř. Od svých důvodů. Prokrastinace má psychickou příčinu někde v minulosti, rozhodně není vrozená. Resp. soubor příčin. Přirozený je, že si člověk volí, co chce dělat, a v pohodě to dělá....
A hlavně přirozená je změna, vývoj. Je v podstatě naprosto proti životu, abys zůstala navždycky taková, jaká jsi teď, a "vyrovnala" se s tím. Trochu se určitě změníš. Pokud se budeš změně úspěšně bránit, udržíš si omezenej život, dobrovolně omezenej tím, co myslíš že nemůžeš změnit (ano, IMHO to vyžaduje úsilí, bránit se změně, člověk se dokonce namáhá, aby svý utrpení udržoval)
Měla jsem s prokrastinací obrovský problémy, prakticky mě to zneschopňovalo, rozjela jsem úspěšnou firmu a pak se mi to v podstatě rozpadlo kvůli problémům přinutit se pracovat. Už je to mnohem lepší, ale vím že mi zbývá zásadní krok k úplnýmu dořešení. Teď jsem schopná v pohodě plnit pracovní povinnosti, dělá mi ale potíže tvořivá práce, řešení věcí a organizace....
Přišla jsem na pár základních příčin:
- Člověk dělá věci, co vlastně dělat nechce.
(Často to bývá práce, škola, který děláme kvůli představám někoho jinýho, co máme dělat, nebo kvůli pocitu že jinak se neuživíme, apod. Když to pro nás nemá smysl, jasně že to odkládáme. Základní řešení: odejít ze školy, změnit práci, nedbat na řeči kohokoli, nemůžeme žít jeho život, žijeme svůj. Pokud to třeba z existenčních důvodů úplně hned nejde, pomáhá stanovit si plán, co udělat hned, jak to půjde, na co použít vydělané peníze či titul, co už chtít budeme.... Případně to začít i hned realizovat ve volném čase, třeba formou nějakého vzdělávání v tom, co zajímá nás. Pak můžeme tu nicmoc práci dělat jako někdo, kdo se pro ni dobrovolně jasně rozhodl, ne jako otrok..... Tohle už jsem naštěstí vyřešila :)
- Člověk si vnitřně nevěří.
Často odkládáme projekty, protože máme pocit, že to nezvládneme. A ten často máme proto, že nám kdysi dávno někdo (kdo to obvykle ze svý pozice myslel "dobře", resp. si neuvědomoval, co dělá), neustále opakoval, že v nějaký oblasti nebo celkově nic nedokážeme. Že nikdy ničím nebudeme. Že spadneme a ubližíme si. Často se to děje podvědomě, např. jeden rodič je naštvanej na druhýho a vylévá si to na dítěti.
To NENÍ důvod zlobit se na rodinu, to by bylo naprosto nekonstruktivní. Naopak, abysme měli úspěch v čemkoliv, potřebujeme se zbavit zlobení na někoho, protože to
nám bere moc moc energie, a ideálně mít lidi rádi a chápat je nebo k nim být aspoň neutrální.... Taky to nemusí být rodina, ta kritická zkušenost s něčím se mohla stát ve škole, školce... Naše generace byla vychovávána buzerací, věřilo se tomu, že ponižování a shazování schopností stvoří slušného (=poslušného) člověka. Čest všem výjimkám, v pohodě rodičům a dobrým učitelům, ale IMHO dejme tomu koncem komunismu to byla fakt společenská norma, podle které jednal kdekdo. Ani nespočítám, kolikrát mi ve škole řekli, že něco nedokážu (a to jsem byla dobrá žákyně).
Takže věřím, že je zásadní prozkoumat, čemu o sobě věříme. Můžeme najít spoustu nesmyslů, které jsme nachytali z takových zdrojů ("nejde mi...všechno odkládám...nic nedokončím.....) Je fuk, odkud to pochází, je třeba to odstranit. Tj. uvědomit si, že dokázat a změnit můžeme v zásadě všechno, k čemu se rozhodneme. K něčemu máme víc talentu, k něčemu míň, ale třeba organizovat si čas tak, abysme všechno stihli, dokáže fakt každej.
Pak prakticky se to dá nacvičovat tak, že se prostě začne, zkusí, a získá se nová zkušenost, že ono to jde. A ta se pak posiluje dalšíma :)
- Máme pocit, že si úspěch nezasloužíme.
Koukám ony všechny ty body úzce souvisej. Často má člověk zvnitřněný představy od blízkých nebo ze způsobu myšlení společnosti jako celku, že např. na slušný peníze má právo jen s titulem a po desetiletích tvrdý a nezáživný práce, že člověk nemůže dělat to, co by opravdu chtěl, že on konkrétně není tak "dobrej", aby směl být šťastnej, atd... Kvůli takovým představám se často polovědomě sabotujeme i v něčem, co doopravdy chceme. Chce to odpojit od sebe ty cizí představy, který s naším životem nemají co dělat. Každej člověk si zaslouží zdraví, štěstí, úspěch, klid, a vytváří si to svýma rozhodnutíma...
- Máme málo fyzický energie
Potřebujeme POHYB, každej den, základní potřeba, jinak mozek při duševní práci mnoha lidem správně nefunguje (spíš je zázrak, že některým ano). Potřebujeme kvalitní živou stravu, tj. čerstvě uvařenou z kvalitních surovin. Spousta civilizačních pochutin energii člověku dost silně bere, když se přehání (každej asi ví sám moc dobře, pokud něco takovýho má)
Tohle zjištěno velmi konkrétníma praktickýma zkušenostma, když se u mě ten problém stal kritickej, živila jsem se instantníma polívkama a měla pocit, že na pohyb nemám čas, přestože ho potřebuju extrémně. Dnes vím, že abych něco udělala, musím se pořádně protáhnout ráno i večer a jíst kvalitně.
BTW tohle celý mi přijde jistým způsobem typický pro západní křesťanskou společnost. U nás se o tom už nahlas nemluví, ale ty koncepty, že člověk je špatnej a hříšnej, nezaslouží si nic a je třeba ho jen tvrdě drezírovat, aby makal, ty se rozpouštějí postupně a pomalu. Odpověď je podle mě mít se rád a věřit si a podle toho se k sobě chovat - dobře se starat o svoje tělo, duši, mozek, dobře si plánovat čas, jít za vlastníma cílema a věnovat se tomu, co nám dělá radost. Paradoxně to je to nejlepší i pro lidi kolem nás a celou společnost.
Když je prokrastinace nezvladatelná, viděla bych v tom příznak nějakýho celkovýho problému a vyhledala bych nějakou celostní léčbu jako je homeopatie, ájurvéda (indická medicína), čínská medicína, v podstatě cokoliv, co se pořádně do hloubky a se slušnou tradicí zabývá celým člověkem. Může za tím být nějaká orgánová nebo psychická nerovnováha a když to člověk vyrovná, zjistí že pracovat včas je najednou snadný (taky vlastní zkušenost...)
Tedy samozřejmě pokud nevěří, že prokrastinovat musí navždy....protože když se k tomu takhle rozhodne, tak to tak bude, medicína nemedicína.
BTW tahle víra, že vlastní psychický nastavení je navždycky, mi přijde jako typicky českej úlet, nemají to všude.... Je to fakt jen víra, skoro bych řekla pověra....;)