Ve svém rozjímání byl zanořen tak hluboko, že si nevšiml šouravých kroků na chodbě a tak jej následné zabušení na dveře doslova vystřelilo ze slamníku. „Kdo to k čertu… Celá posádka je přece pryč!“, letělo mu hlavou. Zpozorněl. Byl si jist, že za dveřmi kajuty slyší těžké sípavé dýchání. Ozvalo se další zabušení, tentokrát silnější a zvučnější, jako by na dveře někdo tloukl holí. „Pane Harolde, pane Harolde!“ volal stařecký hlas na druhé straně dveří.

V přístavu Bílá skála se měli zastavit jen pro doplnění zásob, hlavně vody, nebyl to žádný z důležitých cílů jeho cesty. Přesto by ale mohl vystoupit a pokusit se získat nějaké informace o zdejších končinách a smýšlení jejich obyvatel. Člověk nikdy neví, co všechno se může vládnímu špiónovi na cestách za rozličnými posláními hodit. Jeho prozřetelnost už mu kolikrát zachránila krk v nejrůznějších situacích.
A navíc mu lodní suchary už lezly pěkně krkem.

Prohrábl si své strniště a pozorně naslouchal zvukům na palubě lodi.

Osudy jednotlivých členů posádky mu mohly být lhostejné, ale stejně jako panovník plující na lodi poháněné silou otroků, potřeboval je jako celek.

Jediný, kdo na lodi měl veselou náladu, se schovával v podpalubí. Záměrně, neboť nechtěl vystupovat a nechtěl ani být spatřen. Věděl, že tu nenajde to, co hledá a co ho přivedlo na moře.

Šedavou nehybnost přístavu neprotrhla ani připlouvající loď. Její plachty visely zplihle a tváře námořníků na palubě byly zamračené stejně jako nebe. V očích měli únavu a nehybnost někoho, kdo viděl smrt, neutekl, ale vzal ji za ruku a teď kráčí v jejích stopách.

Ale jak se zdálo, i krysy byly v tento pošmourný den zalezlé kdesi v dírách a kanálech.

Po starém ztrouchnivělém molu se pomalu vláčel opelichaný pes a vyhlížel sebemenší pohyb, který by mohl patřit jeho příští kořisti. Jelikož už nežral několik dnů, byl by rád i za malou krysu, jež se zde obvykle proháněly, jako by jim patřil celý přístav.

Již týden zakrývaly oblohu husté mraky. Lezavé šero bylo natolik nepříjemné, že kdo mohl, nevycházel ven.