Čtenářský deník

zobrazit sekci

Motto: "Opět se chystám stěhovat. Okolo mě, ve skrytém prachu pocházejícím z netušených koutů, které se nyní objevily po odsunutí nábytku, stojí vratké sloupce knih, podobné větrem ošlehaným skalám v pouštní krajině. Jak tak vrším jednu po druhé hromady známých knih (některé poznávám podle barvy, jiné podle tvaru, mnohé z těch, na které se dívám vzhůru nohama nebo z nezvyklého úhlu, poznávám podle detailu na přebalu), dumám, tak jako jsem dumal pokaždé, proč si nechávám tolik knih, o kterých vím, že už je nikdy nebudu znovu číst. Říkám si, že vždycky, když se nějaké knihy zbavím, o pár dní později pak zjistím, že to byla právě ta kniha, kterou hledám. Říkám si, že neexistují žádné knihy (nebo je jich velmi, velmi málo), v nichž není naprosto nic, co by mě zajímalo. Říkám si, že jsem si je domů donesl především z nějakého důvodu a že tento důvod se může opět někdy v budoucnosti ukázat jako opodstatněný. Vymlouvám se na pečlivost, na své odborné vzdělání, na vzácnost oněch knih. Dobře však vím, že hlavním důvodem, proč si nechávám tuto neustále narůstající hromadu knih, je jakási chtivá nenasytnost. Rád se dívám na své nacpané regály, plné více nebo méně povědomých jmen. Mám rád pomyšlení na to, že jsem obklopen jakýmsi inventářem svého života s náznaky budoucnosti. V téměř zapomenutých svazcích rád objevuji stopy onoho čtenáře, kterým jsem kdysi byl - poznámky, autobusové jízdenky, útržky papíru s podivnými jmény a čísly, příležitostné datum a místo na předsádce knihy, které mě zavede zpět do jisté kavárny, vzdáleného hotelového pokoje, nebo dávno uplynulého léta. Mohl bych, kdyby to bylo nutné tyhle své knihy opustit a začít znovu, někde jinde; už několikrát jsem to z nezbytnosti udělal. Pak jsem si ale také musel připustit těžkou, nenapravitelnou ztrátu. Když se vzdávám svých knih, jsem si vědom toho, že něco umírá a že moje paměť se k nim s žalostnou nostalgií stále vrací. "

Alberto Manguel: Dějiny čtení

Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam