Literatura je způsob života. Jedná se o určité nahlížení na svět, o jisté velice zvláštní vysvětlování jevů v něm se odehrávajícíh.
V době, kdy píši tyto řádky, jsem studentem třetího ročníku bakalářského oboru Tvůrčí psaní a publicistika na Literární akademii - soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého. Do konce posledního semestru mi zbývá jenom několik dní a já cítím potřebu si ujasnit některé myšlenky a pozorování ohledně literatury. To a také fakt, že se mi stále hůře hledá někdo ochotný bavit se se mnou do hloubky o literatuře, mě přivedli k myšlence, že se budu bavit sám se sebou.
Zpočátku jsem nenacházel vhodného žánru, jak tuto vizi realizovat - esej či fejeton jsou pro mě možná až příliš sevřené a k blogům mám nedůvěru neurčitého původu. Až nedávno, když jsem si uvědomil, že až do státnic mě čeká denní potýkání s desítkami stránek textu, jsem si uvědomil, že mám dostatek materiálu k sepisování deníku.
Abych byl upřímný, musím se přiznat, že jsem žádný deník nikdy nečetl, nebo si toho alespoň nejsem vědom. Tento text je pro mě tedy zároveň experimentem s formou deníku. A pak je tu ještě jeden zvláštní důvod...
Většina začínajících autorů se cítí nejistě, když má tzv. jít na trh se svou kůží, neboli veřejně prezentovat svůj výtvor, zejména jednáli se o vnitřní pocity. Vždy je to totiž, jakobyste se procházeli po autorově duši - můžete nahlédnout do tajemných zákoutí jeho nitra.
Já z nějakého důvodu cítím přímo perverzní potěšení, když mohu někoho nechat procházet zrcadlovým labyrintem své mysli. Také proto jsem si zvolil formu otevřeného deníku.
V okamžiku, kdy píši tyto řádky si ještě nejsem úplně jistý formou, ale věřím tomu, že se v nejbližích dnech ustálí. Rozhodně však mohu slíbit, že si budu zapisovat zajímavé citace z přečtených textů.
Musím Vás ale varovat: uvidíte jenom to, co chci, abyste viděli! Tohle je můj labyrint a pokřivená zrcadla nechávám nastavená tak, aby zvýrazňovala tu část skutečnosti, která mě zajímá!
Nyní už si velectěný čtenáři nemůžeš stěžovat, že bys nebyl varován.