MUI: Tak to se teda děsíém těch ostatních, cos kdy potkala.
Chápu, že nejde šmahem všechno svést na terapeuta s tím, že pacient je vždy bez viny,
ale to co předváděla ona - tu nulovou snahu, kamenný xicht a prvoplánové pouštění hrůzy, po kterém se člověk buď krčil v koutku nebo raději rovnou zůstal doma,
to nemohlo vést jinam než to vedlo.
Neudělala NIC.
Tak strašně se nám ulevilo, když na týden vypadla na dovolenou - a tak těžce jsme nesli, když se zas vrátila.
Žádná terapie, žádná pomoc, žádná rada, žádný nácvik něčeho - nic.
Jen mrtvé ticho a její děsivý obličej.
Rok ztracenýho života a psychika rozesraná ještě víc.