14 Feb 2017 Lidove noviny
Cikánský Valentin
Bylo by laciné žehrati na komerční oslavy, jež jsou přes chatrný oslí most spojovány s římským mučedníkem Valentinem. Lépe bude přistoupiti k tématu pozitivně a nabídnout „valentinské“ téma docela jinak. Ve verších, jež na první pohled znějí velmi římsky: „Ó ty Amore, tobě se všecko klaní, / všecko živočišstvo oběť pro tě shání. / Na tenhleten svět, tak lehce pomíjivý, / lásku z chaosu nám vytáhl sám Svatý. / Tenhle stálý zákon všecko předurčuje, / ve všem se láska a touha ukazuje: / v noci milujou se na obloze hvězdy, / miluje se nebe s rozdychtěnou zemí, / milujou se moře v bouřích s vichřicemi. / Nahoře tam v luftě všecky létavice, / dole dobytek i všecko, co tu dýše, / dokonce i chladné mořské pijavice / v té jejich legrační vášni hezky tiše.“
Římsky? Něco z Vergiliových Písní pastýřských či z Ovidiova Umění milovat? Nebo z Lucretiova eposu O přírodě, v němž je opěvána Venuše coby univerzální síla, která drží tvorstvo pohromadě? Ale co v těch verších dělají nespisovné tvary „milujou se“, co slangový výraz „v luftě“, co „legrační vášeň“? To je mi nějaká divná antika. Nebo nějaký divný překlad?
Dosti napínání. Verše pocházejí z eposu Cikaniáda, který sepsal na počátku 19. století Ion Budai-Deleanu – rumunský osvícenec ze Sedmihradska, vzděláním řeckokatolický duchovní, pozdější profesí rakouský úředník v Haliči. Cikaniáda jest epos heroikomický čili „směšnohrdinský“. Tento dobově oblíbený žánr paroduje vážné eposy v tradici Homérově a Vergiliově. V heroikomických eposech vedou bitvy a vznešené řeči „nehrdinští“hrdinové – mniši, učenci, ženy, zvířátka a v tomto případě Cikáni.
Pomalu však s odsudkem autorů těchto zábavných dílek! Heroikomická díla sice vycházejí z dobových stereotypů o nepraktických učencích, ženách či Romech – ale tím dávají hlas také těm, kdo svůj vlastní hlas v literatuře neměli. Cikaniáda je plná legrace na adresu Romů – ale současně je ukazuje jako lidi mezi lidmi, se stejnými touhami lidskými, ba i národními: „My, cikáni, vlastnit svoji malou zemi…? / V ní jen my a zas my žít si jako bratři? / Mít vsi, domy, sady, pole s alejemi / a konečně všechno, co i druhým patří? / Na mou věru, když na tak vážnou věc zírám, / zdá se mi, že sním, byť oči nezavírám…“
A tak jeden z hrdinů eposu, jakýsi cikánský Achilleus či Roland jménem Parpanghel, potomek cikánské královské dynastie, vyhnané z Indie Čingischánem, zpívá svou výše citovanou píseň o lásce, jež vládne vesmíru. Zpívá ji s nespisovnými a slangovými schválnostmi (jak je do češtiny tlumočil Josef Hiršal) – ale přitom s aluzemi na římské klasiky. Ty by cikánský princ asi neznal, ale suverénně je znal osvícenský tvůrce eposu, pomrkávaje na své vzdělané čtenáře. „Pak volejme všichni, ať křik radostný je: / Ať žije bůh Amor! Amor nechať žije!“
MARTIN C. PUTNA