Podle kvantové elektrodynamiky se šíření světla popisuje tak, že uvažujeme všechny možnosti, jak by se světlo mohlo dostat z místa A do místa B, po nejrůznějších cestách, přičemž může být cestou i pohlceno a zase vyzářeno. Pro každou takovou možnou cestu od startu do cíle se vypočte komplexní amplituda pravděpodobnosti. Tyto amplitudy se sečtou, z výsledku se vezme kvadrát absolutní hodnoty a to je pravděpodobnost, že detektor v místě B v daném okamžiku skutečně zaznamená světlo. Za běžných okolností se uvažuje vakuum jako prázdné a k celkové amplitudě přispívá prakticky jen přímá dráha fotonu. Ten tvůj článek je o tom, že vakuum tak úplně prázdné není, protože v něm (podle téže teorie) vznikají a zanikají páry nabitých částic a antičástic, které mohou cestující foton pohltit a zase vyzářit. Když se toto započítá, vychází rychlost světla na velkých vzdálenostech zcela správně, ovšem na malých vzdálenostech (řádku Planckovy délky) se může stát, že bude světlo s nenulovou pravděpodobností zaznamenáno o chlup dříve nebo později. Čili jeho rychlost je veličina malinko neurčitá, kvantově rozmazaná. V makroskopických měřítkách se chová normálně, je to konstanta, kterou známe. To je vše.
Víte, který slavný fyzik tento výklad napsal ??? Pokuste se to uhodnout.