převzato z netové diskuse-
Tento příběh není smyšlený, jak mi to bohužel u mnohých příspěvků připadá. I přesto člověk zaváhá a popřemýšlí, zda nešlo jen o bujnou fantazii a představivost. Znám jej z vyprávění mého otce, který tento příběh zažil asi ve 19 letech.
V období letních prázdnin se s partou kluků (kamarádů) rozhodli zažít trochu dobrodružství. Sebrali spacáky, stany , celty, trochu oblečení a vyrazili na toulky po jižních Čechách. Vždy si našli místo na přespání (tábořiště, louka, les) a stopem, či vlakem druhý den pokračovali dál.
Jednoho dne se na své cestě dostali do vsi Kubova Huť, která je na prahu Boubínského pralesa. V místní hospůdce poobědvali a svěřili se místním, že si chtějí hlavy složit v Boubínském lese. Nejprve na ně hleděli jako na vtipálky, postupně jim z obličejů mizel úsměv. „Zbláznili jste se? To se nemá!“ křikl na ně jeden staršina od vedlejšího stolu. „Vy nevíte co se povídá? Jestli si potřebujete něco dokázat, tak jděte jinam!“ mluvil skoro naštvaně a vůbec nechápal jejich pošťuchování a legrácky. Když zjistil, že nepochodí, zamumlal něco ve stylu, že budou litovat a zaplatil. Ačkoli znali pověsti, chtěli si pravděpodobně (v neznalosti) dokázat, že jsou stateční a všechny historky o tomto strašidelném lese jsou jen smyšlené příběhy.
Ještě za bílého dne, vstoupili do lesního porostu a okrajové les procházeli. Turistické stezky se snažili dodržovat, ale bylo málo času. Trouchnivějící větve spadaných stromů porostlé mechem, stále přítomné šero, kdy porost nedovolí vstoupit slunečním paprskům, strašidelně zkroucené kmeny stromů, to vše byl Boubín. Ačkoli byl den, nepříjemný pocit z lesa postupně stoupal u všech přítomných.
S dodáváním odvahy, neplýtvali posměšky a narážkami, nakonec se ovšem dohodli, že přeci jen složí hlavy mimo les. Již s blížící se tmou postavili stany (snad na nějaké louce, či planině, ani to pořádně nevím) a při pití čaje z termosky a žvýkání chleba, mluvili o dojmech z lesního království. Po celou dobu vnímali nezvyklé ticho a tmavé obrysy stromů, jim na odvaze nepřidávaly.
Když zalézali do stanů byla skoro půlnoc. Otec říkal, že nemohl dlouho usnout a stále se soustředil na děsivé ticho, kdy nebylo slyšet naprosto nic, jen mrtvolné ticho všude kolem. Ani neví, kdy usnul a vůbec si nemůže vzpomenout CO ho vlastně probudilo. Byl celý promáčený potem a srdce mu bušilo strachem. Zmateně se posadil a poslouchal, co bylo příčinou jeho probuzení, když si náhle všiml, že jeho „spolustanující“ sedí také a něco poslouchá. „Co to bylo?“ řekl otec. Kamarád zvedl ruku a přitiskl si ukazováček na rty. Chvilku tiše seděli a hleděli do neproniknutelné tmy, když se znovu ozvali ty hlasy. Jakoby prý obklopovali celý stan. Tichý šepot a pomalé krůčky, děsivé na tom bylo, že nezněly vůbec lidsky. Otec váhavě sáhl po zipu u stanu a s bušícím srdcem stan rozepnul. Když po menším váhání vylezli ven, nikde nikdo nebyl.
Po chvilce se rozepnuly i sousední dva stany a z nich vylezli stejně vyděšení ostatní kamarádi. „Slyšeli jste to!“ říkali prý vyděšeně. „Proboha co to bylo!“ S baterkami v ruce prozkoumávali celé okolí. Nikde nikdo, opět to hrobové ticho a pocit strachu. Když potom jeden z nich ukázal vyděšeně na kraj lesa, zahlédly ve svitu měsíce podivné stíny, krve by se v nich prý nikdo nedořezal. Byly tři hodiny ráno a oni už do svítání nezamhouřili oči. V šest ráno si to již mašírovali se sbalenými věcmi na nádraží.
Dodnes, když o tom otec mluví, přiznává, že takový strach nikdy nezažil. Říkal, že cítil, že to bylo něco nepřirozeného a nebezpečného. I ostatní prý na tu noc vzpomínají s obavami. Nikdo nedokáže říct, CO to bylo, CO vlastně viděli a CO slyšeli? Každopádně všichni tvrdí, že lidé to rozhodně nebyli. Tak nevím? Spát v okolí Boubína, ale rozhodně nebudu, abych na to přišla.