Hele jak jsem vám slibovala že mám rozepsanej zase jednou po letech report z Freezu, tak to je von, dávám ho sem, páč sem choděj asi všichni feláci, i když pardón, že se netýká moc HCHKRDTNí stage, jelikož tam já jsem bohužel moc času nestrávila a člověk taky nemůže stihnout všechno žejo:
FREEZE FEST 2015: KINO-KÁVA-DISKO (ALPA)
Čtvrtek, 10.9.
Ráno se nedočkavostí probudím o hodinu dřív než mi má zvonit budík. Jak byla loni od Freezu pauza, těším se na víkend jak malá. Vzala jsem si dovču od čtvrtka do pondělí a tak už ve čtvrtek dopoledne vyrážím vyzvednout auto a nabrat zbytek spolucestujících. Jako vždy se snažím naše rodinný třídveřový Pólíčko co nejvíc využít, takže nás jede pět, pes a věci. Kvůli nákupům a podobnejm kravinám se do Libušína dostáváme až kolem druhý odpoledne. Od víkendu, kdy jsme to tady trochu pochystali a udělali první závozy krámů, se to v kině docela pohnulo, Kchari už je nějakou dobu na místě a společně s dalšíma lidma postavil z VHSek bar, kterej vypadá dost libově a devadesátkově a bude vypadat ještě líp, až se podsvítí světýlkama a bude za ním chlast. Jinak je tady zatím bordel a nic moc se neděje. Odpoledne teda strávíme uklízením a nekoordinovaným pobíháním po okolí kina, protože nikdo neví, co má dělat, kromě Kchariho, kterej furt někde něco řeže a vrtá. Začíná pršet a zatejká nám do baráku. Kchari leze na střechu a přitakruje na ní nějakou plachtu, fix kterej by měl na těch pár dnů stačit. Další přemisťování věcí, uklízení, organizování. K večeru už všichni sedíme (kromě Kchariho, kterej pořád něco řeže a vrtá) u jedinýho beersetu, kterej tady zatím je (protože technaři nám ukradli křesla) a načínáme první flašku Alpy. Kchari zprovozňuje televizi, která byla kinu darována. Bohužel ale po patnácti minutách přestane fungovat obraz, a tak už jen posloucháme zvuk z dabovaného filmu Krokodýl Dundee v New Yorku. Což byla mimochodem jedna z několika stovek darovaných VHSek. Sem tam někdo kutí nějaký dekorace, ale zatím nic nemá úplně konkrétní podobu. Hynek nám na nyx posílá znělku pro letošní Freeze kino, ale jak je tu pomalej net, tak si ji poušíme vždycky v dávkách po pěti vteřinách a pak se to zasekne, ale vypadá to moc krásně (spoiler: nakonec jsme zapomněli, že znělku vůbec máme, a nepustili jsme ji ani před jedním filmem. Potěšte se aspoň teď:
https://vimeo.com/138887656 ).
V jednu jdu spát do vedlejší místnosti, kde to trochu smrdí a je tam hrozná zima. Navíc nějaká stage zapíná bedny a nějaký děsný tucání společně s tou zimou mi dost brání ve spánku. Strávím noc převalováním a přidáváním vrstev, naspím tak dvě tři hodiny. Zítra se bude skvěle makat!
Pátek, 11.9.
Potom, co všichni vstanou a nechají mě ve spací místnosti samotnou, nahážu na sebe všechny jejich spacáky a zkouším ještě chvíli marně usnout. Po chvíli to vzdávám a vstávám taky. V kině je ještě větší bordel než včera, protože v noci přijela dodávka FNB a všechny krámy se vyskládaly do kina. Do toho přijíždí Jáchym s Emou s vykládkou kinokavárny. Všude se válí nějaký věci, na jedný hromadě vedle sebe je pytel cibule, krabička s vrutama a dvacet VHSek, propadáme se do lehkýho chaosu, ale postupně po krůčkách se prostor začíná uvolňovat Stavíme venku stany na sezení, vaření a distro a vzniká nám tady taková intelektuální chilloout zóna. Bereme si zpátky křesla od technařů. Kchari zprovozňuje svůj arkádovej emulátor. Jáchym zprovozňuje bar. Já maluji svoje veledílo - „Alpa na bílém pozadí“ v nadživotní velikosti (fun fact: tam, kde je ta žlutá hvězda, jsme chtěli šukačkou vyříznout kolečko na obličej a vytvořit z toho fotokoutek, bohužel se to ale nestihlo...). Ostatní pobíhaj a snaží se věci aspoň roztřídit, VHSky na jednu hromádku a cibule na druhou. V pět, hodinu předtím, než má začínat program, už to je tady moc krásný, VHSky visí i ze stropu, ale stále nám chybí poněkud zásadní věc, a to je plátno a promítačka. Přijíždí Hynek s promítačkou a zprovozňujeme i to. V neposlední řadě rozkládáme svoje kino distro složené z mých vlastních obsáhlých archivů dívčích teenage časopisů z let 1998-2004 (spoiler: v neděli večer jsme je všechny spálili v sudu).
Prostor jsme se oproti minulému ročníku rozhodli nechat otevřený a nerozdělovat kavárnu a promítací sál, jednak to stejně nestíháme a jednak během zkušební projekce Garth Marengi's Darkplace první hloučky příchozích koukají už od vchodu a ti úchylnější si dokonce i sedají do lavic, protože je to zaujalo. Rozhodili jsme si na celej víkend čtyři směny/období na bar: pátek večer, sobota den, sobota večer a neděle den – a to jsme rozdělili mezi čtyři lidi. Já si vylosovala tu první. Kvůli mírnýmu spánkovýmu deficitu se ještě snažím zalomit malýho šlofíka v autě, ale marně. Je 18:00 a nastupuju za bar na první směnu (spoiler: směna bude trvat 15 hodin).
Následující sekvenci si pamatuju jako takovou pestrobarevnou rozmazanou šmouhu, ze který vystupuje jen pár střípků. Eleeza, s její mateřskou angličtinou, která se už zhruba za deset minut po začátku směny naučila poměrně zdatně vyslovovat frázi „pivo nemáme“. Šámot, kterej přišel na výpomoc rovnou po směně osvětlování ve vedlejším divadle celej umazanej od něčeho, co vypadalo jako saze, a potom jeho do ruličky stočený pětikilo, který mi upadlo na zem a našli jsme ho až na konci při rozebírání podlahy. Kája, která úplně všechny, koho na baru potkala, ozdobila naším nalepovacím tetováním. Jonáš s Matějem a jejich podepsané kelímky na Alpu. Jak jsme na sebe s Kcharim uznale kývli při filmu Hovadný fízlové, když tam spustila hudba Quentina Dupieuxe. A taky jeho obličej, z nějž půlku zabíraly jeho zornice. Spousta dalších příchozích kamarádů, fakt desítky a desítky super lidí, blízkejch feláků, který se přišli podívat, co jsme tady vytvořili a udělat nám nemalou útratu na baru. Jedou filmy jeden horší než druhej a lidi se skvěle baví.
No a pak to kolem druhý začíná nějak upadat, tak tam po chvíli technickejch obtíží mrdáme videodiskotéku, kde je připravenej playlist zhruba na dalších pět-devět hodin a lidi se zase nějak trousí zpátky a trsaj na hity od Fun Factory a Wubble U a přísahám bohu že v jeden moment jsem tam zahlídla i lidi dělat mašinku a měli jsme tam připravenej i ploužák, kterej se teda moc nechyt, ale pár párečků tam taky bylo a trslo, mezitim jsem furt na baru a celkem mě to baví, střídaj se tam výpomocníci a sem tam si jdu trsnout na nějakou oblíbenou pecku, třeba od Run DMC a pak nevim jak se to stane, ale z ničeho nic se všichni rozprchnou a venku začne svítat. Jenomže mě se vůbec spát nechce, takže si pouštím nějaký repy a pěknej spořič obrazovky a začnu uklízet tu spoušť a vracet zase uspořádání z tanečního do promítacího sálu. Říkám si, že Helča, která tady má být na ranní projekci s dětma a přitom ještě před hodinou tady vykuleně pobíhala, to možná ocení.
Je asi osm ráno, sbírám kelímky, vajgly a flašky od chlastu a přikrejvám spícího Matěje psí dekou. Na bar přijde první ranní zákazník a poručí si – nic jiného než – Alpu! Dobré štamgasty jsme si vychovali! Další zákazníci už nejsou tak otrlí, chtěj kafe, tak douklidim a rozjíždim v podstatě další směnu a až kolem devátý, kdy se do kina došourá Jáchym s Emou po své krátké regeneraci, se s pocitem dobře odvedené práce odporoučím do auta, narvu špunty do uší a uložím se k odpočinku.
Za půl hodiny mě budí vyděšená Helča, která nemůže najít filmy pro děti. Odkazuji jí na příslušnou zodpovědnou osobu a až po jejím odchodu mě napadne, že jsem se měla zeptat, jestli se jí líbilo, jak jsem to tam krásně všechno uklidila.
Sobota, 12.9.
Budím se kolem čtvrtý. Je strašně krásný počasí a jako první mě napadne, že jsem toho asi už strašně moc prošvihla, protože Freeze má bohužel v podstatě jen jeden festivalovej den a dva večery, takže se rychle oblíkam, čistim zuby, beru si do ruky Vincentku a vyrážím na snídani k FNB. Vegeburgr bodne a jdu si ho zpořádat do kina, kde teď běží nějaký údajně superangažovaný dokumenty. V kině se však dozvídám nemilou zprávu: došla Alpa! Ve čtvrtek v lékárně jsem si ještě říkala, že nechci vypadat podezřele a že ty dva litry jsou stejně velký voči, ale zprávy o tom, že nalejváme Alpu zadarmo, se nejspíš nějak rozkřikly po festivalu a jsme na suchu. Zjednávám telefonicky rychlou nápravu v zásobování. Ptám se Helči, jak dopadly projekce pro děti. Prý přišel jen jediný dětský divák, kterého jsme si náležitě považovali, a tak jsme mu dokonce nabídli kakao na účet podniku, ale on ho po prvním loku vrátil s tím, že mu nechutná. To bylo trochu zklamání. Ale Krtečka naštěstí ocenili i dospělí návštěvníci kina – a při něm dopíjeli naši poslední Alpu a nikdo jí nevracel.
No, už je čas kino opustit, slyšela jsem, že je tady prej i nějakej festival, tak konečně šup na okruh! Sluníčkový lidi everywhere, potkávám partu svejch travellerskejch kamarádů, který jsem v srpnu přesvědčila, že to tady nutně musí vidět, a kteří si to tu prý hrozně užívají a moc se jim líbí naše filmy a Alpa, a tak to mi dělá velkou radost. Jinak ale nemám chuť se nikde moc zdržovat, narážím na Dejva s taškou plnou sprejů, tak se vydáváme na chvíli věnovat nějaké kreativní činnosti. Vytvářím svoje první graffiti :)
Zdravim Třetí ruku!
Pak nás odchytává Vete, že prostě musíme jít na workshop do knihovny, takže další hodinu na nejlepším festivalu v roce strávím výrobou knižní záložky. Cestou zpět ke stádu zkoušíme jedno z mutantích kol, nechám se odvézt ke stánku s jídlem. Zpátky do kina, frčí tam archivní záběry z pořadu Rande, sestřih s podtitulem „Námluvy mrduzářivých tukových sluníček“ patří k mým nejoblíbenějším, takže se usazuji a pozoruji, že u diváků to má hodně velký úspěch. Dál následuje můj oblíbenej film Mind Game a ráda ho zkouknu znova, mezitím padají nějaký panáky, Alpa už je doplněná, takže vše OK. A pak už konečně noc, večer a čas se vydat do víru, vytváříme vířivou skupinu a vydáváme se na další kolečko, návštěva Spacebaru a čekám, která muzika mi tak nějak brnkne na tu mojí strunku, nenacházím nikde žádné souznění – až v Okodómu, kde objevíme jakousi dýdžejku hrající takovej tvrdší hiphop a to mě hrozně baví, tak začnu pařit a ona to po třech songách zabalí, přišli jsme akorát na konec. Po ní nastupuje takovej berlíňák, chvílema mu to tam hezky tucá, ale nic, co by mě udrželo v pohybu, tak se balím a jdu zase dále a asi hoďku jen tak bloumám a pozoruji tvory kolem sebe a nasávám atmosféru, prohlídnu si výstavku v katedrále a nakonec zapluji do plechárny vedle Kinocirkusu, kde běží fajn appka na vytváření jakéhosi videoartu na projekci, takovej příjemnej zásek na půl hoďky a pak už honem zpátky do kina, oujé, tam mezitím přišla chvíle na zlatej hřeb programu: trojice Italský Spiderman / Turecký Rambo / Indický Superman. Přicházím až ve chvíli, kdy běží ten třetí a najednou, ani nevím jak, se zase ocitnu za barem! To né, přichází Marek z Bamboo dílny a hledá svojí průvodčovskou čepici, kterou tu včera ve víru diskotance zanechal, tak mu povídám, jestli by nechtěl opravit to jejich obří mutantí kolo, že jsem si ho ještě nevyzkoušela, tak se společně vypravíme do dodávky na lov potřebné součástky, ale marně, žal zapíjíme panákem, holt tohle je atrakce, která mi na letošním ročníku ušla. Když se vrátím do kina, tak furt ještě jede Indickej Superman (má přes dvě hodiny) a zdá se mi, že zase ta scéna jako na začátku, nějaká ženská tančí břišní tanec pro deset kníratejch chlapů a kamera zoomuje na jejich chlípný kníratý obličeje.
Po této perle Bollywoodské kinematografie se Kchari rozhodne trochu pozvednout náladu a hodí tam Pornoholokaust. Zápletka je, že skupina vědců jede na pustej ostrov zkoumat kraby a jen tak mimochodem tam souloží každej s každym. Potom se tam objeví nějakej zombík a všechny znásilňuje. Asi hodinu čekáme, až se v tom filmu konečně objeví nějakej krab, ale marně. Vzdávám to, a jdu spát. Cestou k autu kolem šesté ranní přemýšlím o tom, jak je legrační, že sex měl původně jenom rozmnožovací funkci.
Neděle, 13.9.
Budím se asi v devět, společně s Kájou, která se budí ve vedlejším autě, čistíme si zuby a pak vyrážíme na lov snídaně, ale po vstupu do areálu už je cejtit, jak festival trochu chcípá a rozpadá se, tak to ignorujeme a hledáme něco smaženýho co obsahuje vajíčka a po chvíli se nám to skutečně podaří, tak si parádně počvachtáváme za zvuků jakéhosi tekýnka znějícího z Okodómu. Stánky ale začínaj mizet, přijíždí dodávky na odvoz věcí, všechno se kolem hroutí a tak se zase vydáme k jedinému světlému bodu ve tmě (obrazně řečeno, protože sluníčko praží jak divý) – ke kinu, kde jsme si dali předsevzetí, že i letos pojedeme až do té doby, dokud budeme mít elekřinu. Neděle navíc byla vyhlášena jako VHSkový den, takže pouštíme pecky z darovaných domácích sbírek; právě jede film s Chuckem Norrisem, kde Chuck Norris hraje sám sebe a každé dvě minuty tam padne jméno „Chuck Norris“. Zakládáme u vchodu takový menší dýchánek na vydatnou závěrečnou pět devítku a musím říct, že se nám to fakt daří. Vymyslíme mimo jiné pohádku o sýrech, kde figurují postavy jako princezna Niva, princ Parmazán, zloduch Romadůr, děd Jádel, královna Brie a král Camembert, a dvorní šašci Oštiepok a Korbáčik. Je fascinující, že takovou píčovinu si pamatuji i nyní, o týden později, kdy tento text píši. Vedle na Nintendo automatu se nějací poslední zoufalci pokouší projít alespoň první level Contry, což se pokud vím za celý festival nikomu nepovedlo. Je smutné, že tyhle staré dovednosti jemné motoriky práce s joystickem a perzistentního bušení do tlačítka B už naše generace dávno zapomněla...
Během Zachraňte Willyho 2 vypnou proud. Nahazujeme alternativní zdroj a pouštíme naše poslední eso v rukávu – Hip Hap Hop, ve kterém vystupuje naše milá Kája ve dvanácti letech. Naposledy naženeme do kina dav lidí, sejdou se všichni kamarádi, někteří z nich na to dokonce vyloženě čekali a odkládali kvůli tomu odjezd. Pořad nás rozhodně nezklame, vzpomínáme na všechny ty debilní rébusy a košandu a vůbec nechápeme, jak ty malý smradi můžou vědět tolik věcí. Kazeta je nakonec zákeřně useknutá pět minut před koncem, takže se ani nedozvíme, jestli ti zpropadení žlutí dostali kýbl hopíků nebo vody (SMRT ŽLUTÝM!) a parta z kina se rozchází.
No a nastává fáze, která nevyhnutelně přijde na každém Freezu, fáze absolutního rozkladu. Z normálních návštěvníků už v areálu skoro nikdo není a z lidí kolem kina, kteří původně slibovali, jak s náma budou kalit až do pondělí, jsme zbyli celkem tři. Krysy opouští loď. Pustíme se teda do nějakýho zařizování a pracování, ale za chvíli se setmí, tak aspoň začneme házet do sudu zbylý dřevo, rozebíráme hrábě a grilujeme na nich hermelín a načínáme poslední lahvičky Alpy, abychom zahnali nepříjemnej pocit z toho, že jsme tady poslední přeživší.
Postupně se k nám ale došourávaj ze všech možnejch koutů areálu lidi ze stagí, co si úklid a balení taky nechali až na zejtra, a přináší jídlo a chlast a nakonec tu máme i docela veselo, i když ta slibovaná techno afterparty se nakonec nekoná, za což jsem ovšem vděčná, když přesně o půlnoci ulehám do spacáku na zemi za barem.
14.9., pondělí
Vstáváme v příjemných deset hodin ráno a mírně se zděsíme, když vidíme tu kolem se rozprostírající spoušť, ale vzápětí se zase uklidňujem, protože půlku věcí můžeme spálit, vyhodit, vrátit, nebo tady nechat. Objevuje se Jáchym s Emou, který od včerejšího odpoledne nikdo neviděl – ano, dali si krásných 15 hodin spánku a teď jsou natěšený na práci!
Zbytek už je jenom makačka. Uklízení, nacházení zbytků žrádla, další grilování na hrábích nad sudem od nafty, vyhazování asi deseti krabic kazet, pro který už bohužel nemáme využití, balení, balení, přepočítávání kasy (asi nejsme v mínusu, hurá), balení, nakládání do aut, úklid, odpadky, balení, nakládání a konečně příprava k odjezdu. Jako malý záblesk naděje nacházíme poslední dvě malé flaštičky Alpy, v každé asi tak na dva poslední panáky. Ale místo toho, abychom je vypili, jako v předchozích čtyřech dnech, je radši zapečeťujeme a já a Kchari si každý bereme jednu s tím, že na příštím Freezu s nimi budeme otevírat workcamp. Ukápne slzička dojetí.
Domů přijíždím v osm večer. Upadám do kómatu. Druhý den šup do práce. Následující týden strávím s vykašláváním uhelného prachu a neuvěřitelnou rýmičkou. Byla to letos zase paráda!