Labyrinthitis (2007)
V této interaktivní instalaci se Kirkegaard zaměřil na lidské ucho samotné a jeho specifické možnosti. Je postavena na podstatě otoakustické emise, kterou objevil hudební skladatel Guiseppe Tartini v 18. století. V hlemýždi ve vnitřním uchu jsou tisíce malých chloupků obklopených tekutinou, které fungují jako senzorické receptory. Když uchem pronikne zvuk, začnou vibrovat. Pokud pustíme dva čisté tóny, jejichž frekvence je v poměru 1:1,2, zvukové vlny jsou schopny rozvibrovat bazilární membrány, čímž si ucho produkuje třetí zvukovou frekvenci – tzv. Tartiniho tón, slyšitelný pouze posluchačem ve svém uchu, který zní podobně jako šelest. Je možné ho změřit a dokonce nahrát na mikrofon. Kirkegaard tyto „vnitřní“ zvuky roku 2007 nahrál ve speciální kapli bez ozvěny v Centru pro výzkum aplikovaného poslechu v Copenhagenu a vznikla tak nahrávka Labyrinthitis, vydaná roku 2008 spolu s eseji Douglase Kahna and Anthonyho Moora. Co se týče živého performování Labyrinthitis, na začátku Kirkegaard pouští publiku dva Tartiniho tóny, nahrané roku 2007 v oné kapli z jeho uší, ve frekvenci v poměru 1:1,2, čímž docílí toho, že posluchači slyší každý ve svých učích svůj vlastní, třetí zvuk. Poté první dva pouštěné zvuky vypne a pustí do prostoru onen třetí, původně nahraný také z jeho uší v kapli, který slyšelo publikum nejdříve jako výsledek reakce svých uších na dva předešlé tóny. K tomuto zvuku přidá další zvuk, také nahraný z kaple, který je vůči předchozímu také ve frekvenčním poměru 1:1,2, čímž posluchačům vznikne v uchu další třetí zvuk. Takto postupně cyklí nahrávky a živé, uchem generované zvuky, až se z místnosti samotné stává jeden velký ušní hlemýžď.
...je to aspoň trochu srozumitelný?