wou ... čus sem včera slyšel že byli nějaké rozpory .... tak teda to OT
Nekolik vet 2009
Vydáno 2. srpna 2009
Pred dvaceti lety se schylovalo ke konci vlády komunistu nad naší zemí a o tuto zmenu jsme aktivne usilovali. Za dvacet let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspechu a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo. Budování soukromého úspechu jsme vykoupili tím, že jsme až príliš ochotne odevzdali osud veci verejných do chtivých a chamtivých rukou. Skandály dnešních politiku sledujeme se stejným znechucením jako nekdejší tupost tech komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i státní úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniku a organizací s miliardovými rozpocty je legitimace nebo spríznenost s velkou politickou stranou. Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla trikrát levnejší než v západní Evrope, je kilometr dálnice dvakrát dražší. Nepozastavujeme se nad tím, že oslava narozenin primátora ci státního úredníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ rocní plat. Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové verejné zakázky získá ministrova firma s momentálne neznámým vlastníkem – akciemi na dorucitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydelal desítky milionu na obchode s akciemi od podnikatele, kterému predtím zajistil miliardovou dotaci. Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s cipem stojí v Praze desetkrát více než v Londýne nebo v Paríži. Vleklá vyšetrování, když k nim vubec dojde, koncí tím, že obvinení se neprokázala. Pokud magistrátní úredníci uvíznou v síti policie, tak jedine té švýcarské, nikoli ceské. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál ; za nekolik dní ho prekryje ten další. Hlave státu, zamestnané vlastní ješitností a bojem proti domnelému nebezpecí evropské integrace, nestojí korupce za pul slova. I když je to dnes méne okaté, média vedí o cem psát víc, o cem méne, a o cem nic. Zatímco v dobách komunismu jsme museli prekonávat strach, nyní je prekážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní zmenit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stríhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytváret si, prosazovat a bránit svuj názor. Místo prísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názoru cteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují pomery a&sami krome vymýšlení vtipu nedeláme nic. Ti prihlouplí se ješte rozcilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejne všichni stejní“, prípadne „tihle budou ješte horší“. Za nezájem a lhostejnost k osudu vecí verejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje vetšinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich detí, na nichž v soukromí tak usilovne pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich. Dve nejvetší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejne budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak prezírave se k nám budou chovat. Myslí si, že stací provetrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a na strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí pritom dlouhodobe vylucuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila strídavá a na komunální úrovni i&spolecná vláda dvou stran, které se vždycky nejak dohodnou. Je pritom zrejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepene loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplne cokoli. Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových ci exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou ci modrou košili bližší než toho druhého kabát. Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“ ; mnozí volit nechtejí a nepujdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zduvodnovali menším zlem. Není snad práve takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“ ? Jakou cenu má vubec náš hlas, když ho dáváme se skrípením zubu ? Nikdo z nás si nedelá iluze, že by malé politické strany byly lepší a cestnejší než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutne.
Šance podzimu 2009 nespocívá v konkrétní strane ci programu ; spocívá ve zmene, v tom, že premícháme již zdánlive rozdané karty a dáme pruchod naší nespokojenosti alespon ve volbách, když už to neumíme na námestích. Nemylme se, dve nejvetší strany budou urcovat osud zeme i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odmeníme, odepreme jim tím duvod ke zmene a k obrode. Prejeme-li si zmenu jejich vedení, prípadne v nich chceme pozdeji najít místo pro vlastní pravé ci levé ambice, cesta paradoxne vede pres jejich podzimní volební neúspech.
Možná jsme se nekdy ptali našich rodicu a prarodicu: „A proc jste s tím tehdy neco neudelali?“ Pripravujme si dnes odpoved pro naše deti.
Nemusíte to podepisovat.