V dětství mi na jedináčkovství přišly nejhorší předsudky, které vůči jedináčkům panovaly (dneska mám pocit, že je to lepší, protože jedináčků je tak nějak víc). Uplatňovaná metoda dvojího metru byla vyloženě hmatatelná - totéž chování, které dětem z vícečetných rodin prošlo jako normální, bylo u jedináčků vnímáno jako projev sebestřednosti, sobectví, rozmazlenosti apod. Vždycky mi to přišlo děsně nefér, a to i v případech, kdy jsem "obětí" nebyla já, ale nějaký jiný jedináček. Pokud člověk nechtěl být označen za rozmazlence, musel se rozdělit opravdu o každou (tehdy vzácnou) mandarinku k svačině.
Opravdu velký problém s jedináčkovstvím mám prvně až teď, když jsem dávno dospělá a mám svoje děti. Umírá mi táta, každý den je třeba udělat nějaké rozhodnutí, které je zásadní, ale u kterého jsou vstupní informace natolik složité, že je nedokážu jako nelékař správně posoudit, dopady toho rozhdnutí přitom rozhodují o životě a smrti a na každé z možností je něco špatně. Je třeba zařídit tisíc a jednu praktickou věc... Nemám problém s tím to všechno udělat, ale mám problém s limity časovými i fyzickými. A fakt bych chtěla mít někoho, s kým by se to dalo sdílet. Tři lidi to zvládnou, jednoho to semele na šrot.