Nevím přesně, jak to napsat...,doma žijeme jeden pro druhého. Po škole jsem nastoupila do práce kde pracuji dodnes, ovšem když bylo zle byla jsem zrovna na mateřský - únava k zešílení..., před chlapem brečet stále nemůžeš..., kamarádi postupně zmizeli (něco jako, hlavně na mě nenavaluj svoje problémy). Pak zjistíš že seš úpně mimo..., když jsem se vracela dopráce na mém místě byla již jiná osoba, ovšem se stejnou kvalifikací..., dělala jse takovou děvčku pro všechno. Slýchala jsem věty - teď máš ledvinu, jsi na tom zdravotně lépe než před mateřskou..., nikdo nechápe problémy s imunitou, problémy s krevním obrazem, s tím zápasím dost - musím si píchat EPO, jinak vůbec nefunguju..., nemá smysl to někomu vysvětlovat (člověk navíc pro Prednisonu stále přibírá), dnes se snažím důsledně se držet zásady: Nemluvit v práci o svejch problémech, udělat svou práci a odejít.Je fak že teď je to lepší, "hvězda, která nastoupila za mě od nás odešla, plat ve školství..."Teď učím konečně to, co jsem vystudovala, ale už se nechci nějak citově v práci angažovat, vím, že taky můžu ze dne na den odejít nebo být odejita.. Ale jinak máš absolutní pravdu, člověk po operaci, jako když se znovu narodí - veškerou energii se snažím dávat dětem, rodině...Ale to všechno jistě znáš...s tím společensky mimo máš úplnou ravdu, chtěla bych mít možnost jít s někým na kafe, jít do kina...a tak. Popovídat si, tak trochu se vykecat, ale najednou to nejde
SIN: