BIDAK: no, moje hypotéza je zhruba takováhle:
(1) máme se dobře, topíme se ve žrádle, takže ideál, že bohaté děvče má hodně křivek a zámožný gentleman panděro, už jaksi ztratil tuhle konotaci.
(2) obdiv k hubenosti souvisí s kultem mládí. Jestli to souvisí s módou cca 20. let - šatečky střižené ze dvou obdélníků, v nichž vypadá dobře zcela plochá děvčica - si netroufám tvrdit, možná to je někde dřív, v idolizaci lehce nezdravého vzhledu u romantických malířů aj. umělců.
Ale kromě estetiky v tom vidím spoustu psychologických tlaků, a možná včil strašlivě a odporně a rasýzticky zjednoduším, ale čuju v tom tu americkou protestantskou morálku s důkazem na odříkání a sebekontrolu do nezdrava: být furt hepy, jakákoli láska k vlastnímu tělu je fuj, jídlo je fuj... a někde se to vymklo z kontroly. Navíc do toho vstupují média. Možná objektiv přidává x kilo, ale spíš je v tom jiná věc: z blbejch fotek a zrnité telky není až tak zřetelné, že herečky jsou kdovíjak hezčí, než Mařka odvedle, ale čím víc se zlepšujou technické parametry mediálních výstupů, tím je to výraznější. Navíc strašně převažujou vizuální způsoby komunikace (kolik lidí řeší, zda má pěkný hlas nebo se nezakoktává? V každém ženském časáku je ovšem nějaké to plácání o tom, jak vypadat), fotošop ovládá kdejaký blb, takže si fakt lidi představujou, že můžou vypadat jako obrázky a taky se o to snaží.
A tak se to nějak motá a nemůžu si pomoct, na konci mi z toho vyleze diktatura patriarchátu - naposled v Onadnes byla jakási ta proměna, kdy vzali krásnou ženskou s dlouhýma vlasama, ty jí usekli v půli a ještě ji přebarvili, protože aby i v zimě vypadala jako vyšisovaná od sluníčka, zatřeli jí pihy a nejspíš jí přirozeně světlou pleť natřeli na opáleno, protože proto.
Nebo fotokrám a módní časáky, které z ženských dělají zrůdy - hubené ženské lezou kosti, šlachy, svaly, ale to se zaretušuje, protože správná ženská má být bezbranně vypadající cosi bez svalů, měkké a hladké na omak. A že je to anatomický nesmysl, to nikomu nevadí. Míň mě sere maskování pih, fleků a spol., protože se to jakž takž drží nějaké pravděpodobnosti, i když ideál krásy coby tvářička čerstvě natřená balakrylem... nic, nedík.
A je dost těžký prosadit byť před svým nejbližším okolím, že si se svým tělem a potažmo vzhledem chci nakládat nějak svobodně. Jako že si nechám opravit ten křivý nehet na prstu na noze, protože sere mě, já ho vidím, ne proto, abych byla pro svět krásnější. Nebo že se odmítám oblíkat do různých zeštíhlujících hentých, protože prostě štíhlá nejsem, ale to je můj problém. Ideál je prostě štíhlý, ale tak štíhlý, že šířkou či objemem patologická hubenost, povrchovou úpravou oplácaná rokoková krasotinka.
U chlapů se připouští větší variabilita, ale začínám mít pocit, že nastupuje taky ta zestejňovací vlna...
Upřímně řečeno, neviděla jsem zas tak moc tanečníků zblízka a když už, tak jsem si podle nich nedělala anatomický studie, ale bylo mezi nima málo sportovně (srovnej to se startovním polem nějakého atletického závodu) vypadajících holek, vesměs to byly šlachovitý vyžlata. A přitom si jsem jista, že někdo s postavou sedmibojařky by asi neměl problém s fyzičkou, spíš naopak.