Jsem si vzpoměl na jednoho "kamaráda", který vynikal jednou věcí a asi by sem patřil jen částečně. Jeho specialitou nebylo vymýšlení španělských předků a nočních vojenských misí (když si vymýšlel, tak mírně a v mezích uvěřitelnosti), ale sprosté krádeže vzpomínek. Opakovaně a nezřídka se stávalo, že tenhle člověk začal vyprávět ve společnosti cizí historky v první osobě. Ono to nebilo tak do očí, jako vymýšlení nebo UL, ale prestiž mu to navyšovalo. Vtipné (nebo smutné, záleží na úhlu pohledu) byly momenty, kdy půjčenou vzpomínku používal v přítomnosti "původního majitele".