to se mi moc libilo..
Etika v ruináchhttps://denikreferendum.cz/clanek/34691-etika-v-ruinach...
A tohle je bohužel jen jedna strana příběhu. Etický úpadek je totiž stále patrnější také u „woke“ levice, která se stává stále autoritářštější a netolerantnější, zatímco hájí toleranci pro všechny formy sexuálních a morálních identit — až na jednu. Sociolog Duane Rousselle charakterizuje novou „cancel culture“ jako „rasismus v čase mnoha bez Jednoho“.
Zatímco tradiční rasismus hanobí vetřelce, který představuje hrozbu pro jednotu Jednoho (dominantní vnitřní skupiny), woke levice chce udělat totéž s každým, kdo zcela neopustil všechny jeho staré kategorie pohlaví, sexuality a etnicity. Všechny sexuální orientace a genderové identity jsou nyní akceptovatelné, pakliže nejste běloch, jehož genderová identita odpovídá vašemu biologickému pohlaví při narození.
Členům této cisgender kohorty je přikázáno, aby se cítili provinile jen za to, jací jsou — za to, že jsou „spokojení ve své kůži“ — zatímco všichni ostatní, dokonce i cisgender ženy, jsou povzbuzováni, aby byli tím, čím se být cítí.
...
„Wokeismus“ tak nabízí podstatnou studii toho, jak se z tolerance stává zákaz: ve woke režimu nikdy nevíme, zda a kdy někteří z nás budou „cancelováni“ za něco, co jsme řekli nebo udělali (kritéria jsou nejasná), nebo prostě za to, že jsme se narodili do zakázané kategorie.
Woke levice dnes rozhodně nestojí v opozici proti novým formám barbarství, jak o sobě často tvrdí, ale sama se na něm podílí, když bez ironie prosazuje a praktikuje utlačovatelský diskurs. Ačkoli sama obhajuje pluralismus a prosazuje odlišnost, její subjektivní pozice výpovědi — místo, z něhož promlouvá — je nemilosrdně autoritářská a nesnese žádnou debatu. Snaží se prosadit arbitrární vyloučení, které by dříve bylo v tolerantní, liberální společnosti považováno za nepřijatelné.
...
Cancel culture se svou implicitní paranoiou je zoufalou — a očividně sebe sama podkopávající — snahou kompenzovat ono bolestně reálné násilí a netoleranci, kterými sexuální menšiny již dlouhou dobu trpí. Jde však o útěk za zdi kulturního opevnění, do pseudo-safespacu, jehož diskurzivní fanatismus jen posiluje odpor většiny.