„Nechat mluvit květinu“ nebo „něco říci květinou“ – tyto citáty naznačují význam květin v naší řeči. Protože nejenom slovy můžeme vyjádřit naše myšlenky a pocity…Dříve neměli milenci tolik možností se volně scházet jako dnes, společenská pravidla jim to nedovolala. Proto vkládali svoje přání, stížností nebo prosby do kytice. Květiny byly zašifrovaným vzkazem pro to, co chtěli lidé říct nebo na co se chtěli otázat, ale neodvážili se to vyslovit nebo prostě nemohli.
Kdo ovládal řeč květin, mohl o něčem výmluvně přesvědčit svou milovanou/milované, a to zcela beze slov. Dnes tuto řeč příliš nevyužíváme, protože ji většina lidí neovládá. Ale to neznamená, že tomu tak je správně. Druh květiny a její barva může říct mnohem více, než bychom dokázali pouhými slovy.
Ale jak se to vůbec stalo, že k nám květiny začaly mluvit? Kdo za to může?
Musíme se vrátit na počátek 18. století k Lady Mary Wortley Montanu, která za svého času cestovalo do Orientu a podávala zprávy o komunikaci skrze květiny ve svých „Dopisech z Orientu“; od této doby se dostala řeč květin na veřejnost a začala se běžně používat.
Předtím byly květiny v Evropě sice znamením lásky a galantnosti, ale teprve od této doby dostaly nový netušený rozměr. Kromě toho, že byly krásné, měly v sobě skryté tajemství.