CHa - někde v sextě, nebo v septimě jsem měla těžkou úchylku na českou, prvorepublikovou červenou knihovnu. A děsně jsem zajásala, když učitelka přišla se seminárkou napište kýč. I sedla jsem si k počítači, nahodila základní strukturu klasického milostného románku a zjistila, že pokud z toho nechci udělat velmi krátkou povídku, tak je to děsná dřina, protože se musí obalit spoustou vaty základní princip potkají se, zajiskří to, pohádají se, políbí se, pohádají se pořádně a na konci se vše vysvětlí. Tak jsem raději psala o vztahu Demla a Váchala.
Jinak jako vymývací četbu mám spíš detektivky, červená knihovna ve svém základu (konzumní čtivo) mě nebaví, protože prostě postavy pro mě nejsou věrohodné a pokud v té knize není nic jiného, než postavy a jejich nevěrohodné vztahy, tak co s tím? A když to v základu má milostný příběh a je to uvěřitelné, tak to je už velká literatura a nikoliv červená knihovna ;-)
Třeba Zem pod jejíma nohama od Rushdieho.
A na fantazie (prava spíš takové ty dětské, nikoliv masturbační) mám historické romány. A slabost pro Vlastimila Vondrušku, protože sice má papírové postavy a zápletky, ale tím jak je erudovaný, tak jeho historické prostředí je báječně plastické.
To mi připomíná, že jsem taky na gymplu dost aktivně čelta Vaňkovou - a to je červená knihovna par excellance, ale ještě tedy historická a uvěřitelná. Nutno přiznat, že má fascinace českým vrcholným středověkem je přímo spojená s romány Vaňkové.