obojí je správně ... člověk je, podle osobní úrovně, samostatně myslící, konající, tvořící bytost, nebo se k tomu alespoň nějakým způsobem propracovává (většinou na základě zkušeností, kterýma prochází, nikoliv z knih nebo podobných záznamů (o zkušenostech) nehledě na to, že takový materiál dokáže člověka nastartovat.

na druhou stranu jeho život, hlavně ty zkušenosti, který na něj, čekaj jsou spletence velice dalekejch řetězců souvislostí (tak dalekejch jako je život na zemi) a tak dostát v takovém prostředí svého prvního úkolu - a to sice stát se semostatně uvažující a tvořící bytostí - je věcí nelehkou a vzhledem z těm vleklejm příčinám a souvislostem se může jevit až hrůzně komplikovanou. a tak se často stává, že člověk by nejradši rezignoval na svoje lidství, bohužel tak často dokáže žít celé roky, aniž by si nějak připustil svojí pravou povahu a na základě jejích daností se snažit obstát nebo ustát svojí situaci, pozici.

za oči v tomto smyslu otevírající považuju především osobní zkušenosti a zážitky mystické, spirituální nebo náboženské povahy, zájem o alternativní způsoby péče o štěstí, zdraví, tělo, duši, místo, krajinu ... pokud člověk sám neví jak na to, pak je dobrá četba nebo semináře, knih - většinou spíš s duchovní nebo prakticky_naučnou tematikou, než vědecké práce, tím méně ty populární. protože věda se ke světu ani k člověku jako k celku nevztahuje.

knihy ... marko pogačnik - dcera gaie, elementární bytosti, systémy země a síla kristova
tomáš keltner - transformace vědomí
fred hageneder - STROMY velká kniha
pavel kozák - energie krajiny, posvátná geometrie čech a moravy