I taková situace může zachránit život.
Ze vzpomínek Josefa Boušky, vojáka benešovského 102.pěšího pluku
Již 5.října 1916 ráno nastoupil celý pluk známou cestu přes pohoří Medeačské do okopů.
Již cestou jme byly vítáni italskými děly.Staneme v zákopech a jsme překvapeni.Zde teda
máme být vytlučeni? V takových to zákopech? Tu a tam se krčí a čeká na své vysvobození vojín od 91.IR (České Budějovice).Neptáme se jich,kde jsou ostatní.
Leží jich tu zabitých kolem docela spousta.Ihned se dáváme do opravování zákopů.
Dvě noci byly tiché.Avšak třetího dne začala řádit italská děla.Večer je z naší čety zbylo
již jen sedmnáct,zákopy jsou srovnány se zemí.Noc je klidná.Avšak sotva se rozbřesklo
nastalo nové peklo.Střelba je zuřivější než všechny ostatní dny a dělá to z nás šílence.
Jako by se země bořila.V zoufalství se vrhnu k blízké kaverně. Je to jen malá skrýše v zemi,která je jen nepatrně chráněná proti střelám.Je už plná kamarádů od jiných čet,kteří mě tam nechtějí pustit a křičí že se udusí.Rovnýma nohama skočím mezi ně.Nadávají mi a sápou se po mě.Po krátkém boji vystrkují mě tito kamarádi malým otvorem z kaverny.Granáty mi míhají nad hlavou a plazím se odtud dále.V tom se jedna mina řítí proti mě a její křídla se třpytí ve vzduchu.Chveji se po celém těle a loučím se ze životem.Malý však okamžik,rozvířený vzduch jako by mě přitiskl k zemi a již hrozný výbuch zařval za mnou.Kameni a spousta země lítá až ke mě.Ohlédnu se.Vysoký a široký sloup hustého černého dýmu vyvstal přímo na místě kde byl otvor do kaverny ze které mě vyhnali.Zasypáni, pochováni,byly tak ukryti nejlépe...