tak jsem se včera s vervou sobě vlastní pustil do klepání kosy. veškerá moje příprava a informovanost byla nulová, vyzbrojen jsem byl pouze jakousi neurčitou vzpomínkou pamětnice, jak asi to klepání zní (takže jsem se z té předvedené rytmiky pokusil rekonstruovat, jak asi tato činnost v reálu vypadá). co je to babka jsem kupodivu věděl. nebudu vás napínat - jak jsem bušil, kosa mi rostla před očima, čímž jsem se nenechal vyvést zpočátku z míry. doufal jsem taky, že ty vlnky v závěrešném triumfálním sklepání srovnám (haha!) - bohužel kosa ke konci začala připomínat nabíranou sukničku a nezdálo se, že by jakákoliv moje další iniciativa v této věci pomohla přiblížit se původnímu stavu. sečteno a podtrženo - kosu jsem zřejmě nenávratně zničil. o nápravu flexou jsem se zatím nepokoušel. poučení - s klepáním kosy neexperimentovat, poučit se u znalých.