MINERWA: Na tohle neexistuje jednoduchá odpověď, záleží na hromadě faktorů. Na věku, vyzrálosti, ekonomické situaci, rodinném zázemí a konkrétní situaci jako takové.
Nicméně byla tu anketa na to, kdo absolvoval potraty a mluvíme tu o tom, že mají vliv na ženskou psychiku, udělejte tedy klidně anketu rozdělenou na muže a ženy směřující k těm, kteří na potratu byly/byla partnerka a tomu, jak to dotyčná snášela...
Upřímně osobně vnímám potrat jako invazivní zásah do integrity mého těla, kterým je zabito poněkud násilným způsobem embryo - mé potenciální dítě. S sebou to nese zdravotní rizika (i trvalých následků) a rozhodně výraznou zodpovědnost v tom, že když bych šla na potrat, tak bych se asi nedokázala zbavit pocitu, že jsem zabila své dítě (svým rozhodnutím). A i když umím dělat rozumná rozhodnutí z racionálních důvodů, tak to, že jsem měla důvody, je nedělá o nic méně bolestivými. Myslím si, že by se to na mě i tak podepsalo na celý život. Ultimátum od chlapa by byl jen bonus, stejně bych si to asi nepřestala vyčítat. A to i v případě, že by to byla chyba chlapa, kterou nepřiznal a já byla v pozici podvedené (praskl kondom, neřekl mi to a tím mi nedal možnost situaci pojistit postinorem např.).
V porovnání s tímhle považuji postoj muže, který řekne, že to má řešit žena, protože má esa v rukávu (může brát HA, vzít postinor a nebo jít na potrat - všechny tyhle postupy přitom mají svá významná proti a jsou nezanedbatelným zásahem do ženského organismu) a on s tím nemůže nic udělat a chudinka bude muset platit alimenty, protože ona se nepostarala podle jeho přání, za alibistické slabošství :-).
Fakt. Je to následek společných činů, neseme to riziko když souložíme oba a ani jeden se ho nemůžeme zbavit. Chlap, co si toho není vědom a není připraven se k tomu zodpovědně postavit, mi nemá co lézt do postele. Protože to podle mě není chlap...
Zato můžu s naprostou jistotou říct, že bych se ho v tomhle v žádném případě nepokusila podvést (lhát ohledně HA apod.). Nejsem idiot. Jen to samé očekávám od něj...